Asi to všichni znáte. Napíšete si ježíškovi o něco… a dostanete peníze, abyste si to sehnali, protože ježíšek neví kde. Ok, bohužel přes svátky je všechno zavřené, a tak zamíříte do místního Tesca s vírou, že tam svou vytouženou knihu potkáte… A místo toho narazíte na LADY ARADIU. Cerou rudočernou a dark a tak. Soo much BDSM, soo much drama… S anotací říkající:
„Už odmalička jsem byla jiná než jiné holky. Přitahovalo mě oblečení z kůže, kožešiny a boty na vysokých podpatcích. Černá a červená byly moje barvy. Černá symbolizující temnotu. Červená, vášeň. Temná vášeň.“
No toto… Odfouknete z pod roušky páru z brejlí. Žádostivostí se vám rozbuší vaše černočervené (temnovášnivé!) srdce a vy víte, že knihu musíte mít. Už kvůli anotace jsem Aradiu brala s rezervou a vyplatilo se.
Pod jménem Lenka Blažková autorku v reálném světě nenajdeme, kdo se ale jen trochu snaží, vypátrá Aradiu i její občanské jméno.
Co se skrývá ve tmě?
Na nějakých 223 stranách se dozvídáme o její životní cestě s tím, že se kapitoly ukazující její příhody od dětství až do současnosti střídají z obrazy BDSM session. Tady přichází vzdělávací a možná i trochu zábavnější část, kdy se postupně dovídáme o jednotlivých BDSM větvích, kterým se Aradia věnuje a může v poskytnout potěšení klientům. Samozřejmě, že dost bulvárně a poněkud násilně začneme s masochistou Viktorem. Za mě jedno z nejvíce hardcore setkání, co se v knize dá najít. Začíná se hned z čerstva, bez předehry, bez pochopení problematiky. Prostě tady máš subíka který bude ponižovaný a trestaný a narveme mu ruku do prdele tak hluboko, že mu zkontrolujeme slepák. A zakončíme to jak se říká „Na frantu“ takže odmakáme, dáme kafe. Uch. Nemít silný žaludek a zkušenotsi s tématem, asi knihu daruju někomu, koho nemám ráda.
Ale já jsem holka odvážná a tak pokračuju naprosto nepřekvapivým „narodila jsem se tomu a tomu, tam a tam a chovala jsem se tak trochu jako kráva…“ Obracíte stránky a máte pocit, že ta životopisná část je jaksi navíc. Vážně něčí dominantní stránku naznačuje, že ukázala klukům ve škole prsa, nebo že bratříčka trápila na kolotoči? Naštěstí se mezitím dozvíme aspoň o latexu a breath play, bondage, clinic play a tranvestitismu… A dokonce se nám studovaná psycholožka Aradia svěří s tím, že se jí stalo něco nehezkého a vyrovnávání vedlo přes rady starší, zkušené sousedky. Jakože já samozřejmě psycholog nejsem, ale tak nějak čichám čichám dominanci jako kompenzační-ehm-mechanismus-ehm. Povídání o kariéře dominy pak vypadá skoro nuceně. Služba společnosti, víte? Nic jiného. Tak.
A co si z toho odnést?
Samozřejmě, nelze hodnotit nečí život z literárního hlediska. Ať se nám stane cokoliv, svět se kvůli toho obvykle nezastaví. Můžeme ale hodnotit styl psaní a ten je příšerný. Závěrečné vztahové rozuzlení se šroubovaně svede na věštkyni, která – kdyby se objevila už o několik kapitol dříve – mohla všechno zachránit. Takhle spíš jen hrobeček textu pokropila svěcenou vodou…
Přestože se Aradia chlubí, jak na gymplu vyhrávala literární soutěže, podezírám ji, že usnula na vavřínech a dál už psala jen nákupní seznamy. (Což dle google není pravda, takže je očividně kniha psaná specificky pro masochistické klienty). Jak jinak si vysvětlit, že něco, co by se dalo podat tak sakra sexy a vzrušujícím způsobem deklamuje se znuděností a nezájmem. Přímá řeč je jen jako prostředek popisu, nemá dynamiku ani náboj, člověk se nevžije do Aradiy ani do klienta, ba ani do jejích milenců. Musítě být sakra sexuálně deprivovaní, pokud vás tahle kniha nabudí a pomůže odhalit vaše vlastní „úchylky“.
A přitom by to šlo, ono by to tak moc šlo! Život Blažejové, její coming out i snaha dokázat, že jedinci s fetišem či zálibou v bolesti jsou také jen neškodní lidé, kteří si nevybrali co je bude přitahovat, je chvályhodná! Kdyby tak zakomponovala do textu i trochu víc, než úvahy nad tím, proč si prostě nenajdou lepší partnery či životy, ve kterých by je okolí chápalo…
Místo toho tu máme panoptikum úchylných nebožáků, kteří platí otrockou daň, aby mohli být aspoň chvíli v pohodě. Přesto že v úvodu to Blažejová zmiňuje, nakonec se ve čtenáři uhnízdí pocit, že asi neexistuje jemnější varianta či postupné objevování vlastních tužeb. Kdepak broučku, buď budeš olizovat cigaretový popel a viset v latexové prasečí masce, nebo nic.
A holky tyhle věci asi už vůbec nemají za potřebí, nebo nevím. Přece jen, v knize je jedna jediná otrokyně, které se navrhne, že když není lesbička, měla jít k mužskému dominantovi. A co všechny ty heterosexuální subinky s příležitostnou zálibou v ženách? Nebo holky které mají strach z toho, nechat se dominovat mužem? To Aradiina cílovka očividně není.
Navíc mi v knize chybí jeden ze základních zdravých aspektů BDSM vztahových i jiných dynamik – aftercare. Jasně, Aradia zmíní, že po lekci si dá s klientem kafe, ale pokud by někdo knihu chtěl brát jako inspiraci a prvotní příručku, může těžce narazit. Autorka nejspíš počítá s tím, že čtenář, který si výtisk sežene už o problematice něco ví, četl jiné její práce či odborné články. Bohužel to tak být nemusí a ocenila bych třeba uvedení nějakého slovníčku, další literatury či odbornějších článků na konci textu, případně BDSM minimum pro úplné nováčky.
Pár slov na závěr
Dominance, sadismus, masochismus, submise… tyhle hrátky mají být konsenzuální. Utrpení při čtení špatného textu není. Hej Aradie, sáhni si do svědomí místo do skříně pro kožichy a vakuové pumpy. Když zapracuješ na způsobu vyjadřování, třeba bude mít tvoje kniha větší potenciál než trapně nucený, povídkový slovník. Třeba si pak lidi spíš uvědomí, že nechat si naplácat v negližé své přítelkyně… vlastně vůbec nic neznamená.
Zdroj obrázků: knihydobrovsky.cz
About The Author
