Nina miluje knihy, pracuje v knihkupectví, trpí záchvaty úzkosti a preferuje zvířata před ostatními lidmi. Ideální večer? Sama doma s kocourem a knížkou. Takže když se objeví záhadný pán, aby jí oznámil, že je dědičkou bohatého maníka, co zplodil hodně dětí, je zaděláno na problém!
Nebo není? Jak se to vezme. Ačkoli by mělo jít o jeden z ústředních motivů knihy, není to to, co si ze čtení odnesete. Primárně ve vás miloučký příběh Číst, snít a milovat od autorky Abbi Waxman zanechá dojem jako kvalitní americká romantická komedie. Kombinace lásky od jakési nenávisti k srdceryvnému dojáku na konci, problémů mileniálů, obtížemi s šílenými stavy úzkosti a diářovým záznamem “Bridget Jones” vás možná bude nudit, ale i tak knihu neodložíte. Nebudete totiž vědět, jaký závěr autorka nakonec zvolí! A že jich má na výběr (už jen kvůli počtu postav – kdo bude padouch?).
I když se v knize objevuje velké množství postav, a ty jsou třeba jen jmenovány, neztratíte se. Nina žije pomalu, jak jinak, když chodí akorát do práce a pak čte (nebo vede čtenářský klub). Dokonce její nový nevlastní sourozenec s ní projde diagram rodiny, takže pokud byste pocítili úzkost z návalu jmen, můžete si jej překreslit. V přehledných postavách vidím veliké plus knihy – nezahltí a přitom pobaví. Co mne mátlo bylo množství zmíněných knih v příběhu. Ačkoliv se považuji za sečtělou, přece jen mým polem působnosti jsou detektivky – klasiky až moderní přehnaně krvavá tvorba. A ještě k tomu preferuji evropské autory. Takže americká beletrie bez kriminálníků mi další prožitek knihy nepřinesla.
Romantická linka příběhu byla…klasické klišé. Rozkošné, milé, sladké na cukrovku. Nic extra vybočujícího – snad jen, že se láska točila kolem vědomostí. Přičemž autorce dávám palec nahoru za Toma. Nakonec mne překvapil. Popravdě jsem ohledně této části knihy neměla žádná očekávání, takže mne jen rozčilovalo, že dle chování nedokážu usuzovat věk postav. Kdybych nevěděla, že je Nina téměř stejně stará jako já, tipla bych jí něco málo přes dvacet. Všichni víme, že knihomolky jsou mentálně starší. Rovněž mi chyběly lepší, hlubší, fyzické popisy postav. Samozřejmě hlavní rysy dané genetikou vyzdviženy byly. Ale upřímně si nepamatuji, jak kdo vlastně vypadal, natož hlavní hrdinové. A jak vypadala kočka si pamatuji jen kvůli tomu, že na českém přebalu je špatně!
Další rozpor vnímám v mentalitě Niny a jejích projevech navenek. Jelikož na příběh nahlížíme z pohledu Niny (čas od času pocítíme Tomovy emoce), je až nepřirozeně normální na to, jak nenormální její postava má být. Porovnávám ji se svým manželem. Není knihomol, ale ve vědomostním kvízu by ji možná porazil (má přehled i o tom, kdy mají dostihoví koně narozeniny ač sport nesnáší). A není tak použitelný jako Nina! Jasně, je to chlap, je to můj manžel a máme spolu dítě. Ale už v období randění s růžovými brýlemi na očích jsem viděla, že to, jaká je bedna, se propíše do běžného života. A ne zrovna pozitivně. A v příběhu na to, dle mého názoru, nebyl kladen dostatečný důraz.
Závěrem bych ale chtěla povědět, že na knize a příběhu se chyby nehledají lehce. Respektive negativní pocity ke konci knihy vyprchají a vy si užíváte rodinných a partnerských emocí. Nevzpomenete si na to, že nevíte, jak vypadal Peter nebo Millie, kdo je vlastně Vanessa a že ani nevíte, jak dlouho kniha trvala (měsíc? dva?). Je vám to jedno. Pokud nebudete psát recenzi pro další knihomoly, prostě si odneste fajn pocit jako po zkouknutí průměrné americké romantické komedie.
About The Author
