Kniha Tatérka je prvním dílem v sérii Zloděj tetování. Poprvé se setkáváme s mladičkým komisařem Sullivanem, s policejním týmem a tatérkou Marni, jejím synem, jejím bývalým manželem a vlastně s tatérskou komunitou. Pokud ale čekáte, že budete ochromení strachem jako celé město, protože tam řádí sériový vrah, tak vás zklamu. Nebudete. Anotace je mimo.
Téměř jako u každé knihy anotace obsahuje fakta, které někdo upravil tak, aby se kniha zdánlivě lépe prodávala. Proto má i tu pečeť, že jde o bestseller. Nebudu se s nikým přít, ono je tohle těžké určovat. Zvlášť když jde o sérii. Každopádně když se vrátíme k Tatérce, musíme se zamyslet, co od knihy, od příběhu, chceme. Provedení vražd v knize je originální. Motiv má smysl. Zvrácený smysl, ale najdeme jej tam. Hlavní postavy komisaře Francise i tatérky Marni jsou živoucí bytosti, které mají minulost, současnost a přemýšlí i nad budoucností. Aby nešlo jen o myšlenkové pochody dvou lidí, autorka Alison Belsham nechává do příběhu zasahovat i pravou ruku komisaře – Roryho, který je starší a měl být inspektorem. No a neopomene ani vraha. Kapitoly, které jsou vždy nadepsány jménem osoby pozorující dění v příběhu, jsou rozumně dlouhé a málokdy člověka navnadí, aby knihu nechtěl odložit a jít spát. Tedy do tří čtvrtin knihy. Jakmile se totiž dostaneme vrahovi na kobylu, má kniha velice rychlý (ale relativně propracovaný) spád a Tatérka nejde odložit.
Alison Belsham podle mého názoru hodně sázela na originalitu motivu vražd a reálnost, až zapomněla, že ne všechno co nejvíce reálné je i zajímavé. Jak jsem psala výše – postavy jsou živoucí bytosti. Cítíte, jako by to mohli být lidé, které jste potkali včera na ulici, když jste šli k autu. A když se jim podíváte do hlavy, není to všechno zajímavé. Jejich myšlenky se netočí jen kolem, pro mne zajímavého, vraždění. Mají pocity, mají potřeby a jsou normální – a to mne nudilo. Na druhou stranu to bylo jiné než ta masovka krvavých kriminálek, které jsou tak IN posledních pár let. Co říct, Belsham je Evropanka. A Evropa jede svoje krimi do hloubky. Na můj vkus až moc.
Po vyvrcholení knihy mám hodně smíšené pocity. Posledních 150 stran jsem knihu téměř neodložila a riskovala zaspání. Což se pak opravdu stalo, ale dočíst jsem Tatérku musela. Ačkoliv i závěr obsahoval moc niterních pocitů ústřední čtveřice (Sullivan, Marni, Rory a exmanžel), byl svižný a chtěla jsem vědět, zda bude krvavý (a svým způsobem nechutný) jako zbytek násilných činů v knize obsažených. Samozřejmě mne zajímala i jakási romantická linka, která se knihou linula (a která bude nejspíše i v dalších pokračováních, jak jsem vyrozuměla z dalších anotací knih Inkoust a Balzamovač). A právě tam přišly rozpaky. Belsham jakoby zapomněla na to, jaké pozadí postavám dala a v mých očí si závěr pokroutila k obrazu svému. Možná proto, že neplánovala pokračování, možná proto, že má jít o cliffhanger. Nevím, ať tak či tak v tomto směru byl konec knihy maličko uspěchaný a myslím si, že čtenáři nebudou s pokračováním spokojeni. Uvidíme, snad se mýlím!
Obrázky: Audiolibrix, Albatrosmedia
About The Author
