Kosmický horor bude vždy podle mě naprostým vrcholem, kam až může děs zajít. Nic totiž není děsivější než nevědomost. A Karika opět dokázal, jak mistrně se umí v tomto žánru pohybovat.
Nezávisle na sobě jsem na několika místech objevila, jak je Karika čtenáři přirovnáván ke Stephenu Kingovi. Takové tvrzení mi přijde nejen neznalé ale doslova hloupé. Přestože je King opravdu výborný hororový autor, svými knihami střílí na všechny strany do různých žánrů a kosmickému hororu se věnuje opravdu jen okrajově. Nehledě na často opomíjený fakt, že King se stylem psaní ve většině inspiroval skutečným králem moderního hororu a to Howardem Phillipsem Lovecraftem. Ten se hloubkou svého komplexně propojeného univerza stal skutečným otcem základů toho nejděsivějšího žánru literatury – kosmického hororu. Ten jsme tady nejednou probírali, nejpodrobněji jsme ho však rozebírali ve článku o Nadaci SCP.
„Tisícovky roztroušených stop…“
Karika je stejně jako Lovecraft fanouškem reálných „divnomíst“. V Trhlině se jednalo o pohoří Tribeč, ve Strachu šlo o město Ružomberok na kořeni hory Čebrať v pohoří Veľká Fatra. Toto místo si Karika nevybral náhodou. Šlo totiž o jeho první dětský domov. A právě o dětech tato kniha je. Karika umí výborně doplňovat své vlastní příběhy o reálný základ. Díky tomu posouvá čtenářovy emoce autentickým směrem, protože i když je třeba jeho vyprávění smyšlené, stále nabízí vysvětlení nějaké doteď nevyřešené události, i když děsivým způsobem. V tomto příběhu se Karika věnuje dětem, které se ztratily v krutých mrazech okolo Čebraťe. Tato zmizení vždy doprovází zvláštní okolnosti, jak jinak.
„Kdo se bojí nejvíc? Ten, kdo má nejsilnější obranu.“
Více ze mě o ději nedostanete, protože za spoilery by se mělo jít do šestého levelu Danteho Pekla. Co vám ale mohu říct, jsou pochopitelně dojmy. Strach není žádná raketová věda, jako některé jiné Karikovy knihy. Je to rychlá svižná jízda s jednoduchým dějem a ještě jednodušším rozuzlením. Nicméně Karika si se čtenářem obratně hraje a staví výbornou atmosféru mistrovské kosmické nevědomosti. Když si vezmeme jiné slovenské hororové autory jako třeba E.Pocha nebo Kučeru, oba píší velmi dobře. Ale také bych oba zařadila spíš do béčových kategorií a tím nemyslím něco zlého. Na béčku není nic špatného. Taky si ráda pustím pořádnou prasárnu od Sama Raimiho. Ale když chci něco víc dospělého, tak jdu za Mikem Flanaganem. A podobně to vnímám i u Kariky. Na jeho psaní je cítit distinguovaná důstojnost a to i když jeho postavy kurvují jako East Endská děvka. Netuším, jak to dělá.
„Kdo se bojí nejvíc, je nejzranitelnější.“
Strach se velmi věnuje myšlence šílenství ze strachu samotného a toho, kolik paliva jsou mu lidé schopni dát. A jak moc je člověk ochotný ze strachu od strachu utíkat k dalšímu strachu. Tento koncept právě není neznámý a můžeme ho cítit ve všech Lovecraftových dílech. Někdy si všimněte, jak laxně postavy ve většině příběhů reagují na setkání s něčím, co vybočuje z jejich subjektivního vnímání reality. Jako společnost si chceme připadat silná, mentálně odolná a názorově otevřená novým vjemům. Ale je to stejné pomyslné plácání se po vlastním rameni, jako myslet si, že je ta stejná společnost nějak ve vesmíru nebo vůbec pro existenci délky celého života na zemi podstatná. Pokud bychom skutečně byli postaveni tváří tvář situaci, která bude tak nepochopitelná jako samotná existence vesmíru jako celku, konfrontace našeho vnímání s realitou by náš mozek roztavila na kaši.
Karika tento koncept pochopil dokonale a ještě dokonaleji ho předal. Celá kniha šla výborně dopředu a má duše odkojená na Cthulhu kultě plesala. To až do momentu, než začala poslední kapitola. V té chvíli se vše změnilo o 180 %. Neberte mě zle. Absolutně nemám nic proti samotnému rozuzlení jako spíš proti tomu, jak bylo provedeno. Poslední kapitola byl proti zbytku upocený speed run a působila dojmem, že někdo v posledních dnech dýchal Karikovi značně za krk a mlátil ho bičem, aby knihu už už dopsal a to za každou cenu hned teď. Nicméně jde opravdu a pouze jen o posledních asi 15 stránek.
Ale i přesto je Strach pořád precizní a výborně odvedená práce. Výborné jablko také celé nevyhodíte jen proto, že má na sobě malý bouchanec.
Zdroj obrázků: ikar.sk, argo.cz, michalbalada.com
About The Author
