Pro československou hororovou scénu mám obvzlášť slabost. Ne, že bych si nerada pouštěla před spaním Hereditary, nestavěla si romantickou dědinku uprostřed kanibaly a mutanty obydleného Forestu, zatímco do ucha poslouchám veselé příběhy z Dunwiche a z plakátu se na mě směje Ghostface… Má morbidní žíznivost po tomto žánru nezná hranic a dokonce i komedie si vybírám přednostě podle toho, který hororový žánr parodují. Ale příběhy z naší slovanské kotliny mě vždy zasáhnou nejvíce. Možná proto, že sic je strašidelné, že kdesi v Maine (ne)dávají zvířatka dobrou noc, mě to tady nutně neohrožuje. Ale realistický příběh o děsivém místě, které mám ani ne 3 hodiny cesty autem, je prostě jiné kafe.
Pokud jste dočetli až sem, pak je velká pravděpodobnost, že i vy si rádi užíváte ten hormonální trip adrenalinu a kortizolu, který je vám tělo schopné vytvořit při sledování dobrého hororu. Jenomže stejně jako s každou jinou drogovou závislostí se vám i na účinek hororů po čase vytvoří částečná rezistence. Jakou radost vám potom způsobí, když najdete něco, u čeho máte podobně silný a dynamický zážitek, jako když jste poprvé viděli Hill house.
Přesně tento pocit jsem měla, když jsem poprvé otevřela Trhlinu od slovenského spisovatele Jozefa Kariky. Provotní hype mě trochu odradil a Trhlina mě tedy naprosto minula. Ale toto je jako se Squid game. Některé hypy jsou opodstatněné. Sám autor se dušuje, že příběh není z jeho hlavy, ale jedná se pouze o beletrizované záznamy z výpovědí muže, jenž ho kontaktoval. Vyprávění je tedy netradičnější v tom smyslu, že hlavní postava Igor příběh o jeho cestě na slovenské pohoří Tribeč předává dost osobní formou, jako kdyby s ním skutečně Karika vedl výpověď. Mezi jednotlivými pasážemi jsou i intermezza, ve kterých Karika sdílí osobní dojem z Igora a viditelné chátrání jeho těla, jak příběh postupuje, své vlastní pátrání na toto téma i obecné poznámky.
Autor ani Igor nepřesvědčují, že příběh se opravdu stal. Igor si většinu času přeje, aby byl opravdu blázen a peklo, se kterým se na Tribeči setkal, nebylo skutečné. I autor nabádá ke zdravému skepticismu ohledně Igorova duševního zdraví, nicméně je přesvědčen o skutečných emocích, které Igor při vyprávění cítil a nemyslí si, že Igor vysloveně lhal. Ale v konečném důsledku ani nezáleží, zda se Igorovi stalo opravdu to, co tvrdí. I kdyby ne, on je o svých vzpomínkách přesvědčen.
Nemoci jako paranoidní schizofrenie nebo některé psychózy způsobené nadměrným užíváním drog dokáží vytvořit vzpomínky tak jasné, že se budou zdát reálnější než skutečnost. Jsou stovky lidí, kteří trpí reálným posttraumatickým syndromem z únosů mimozemšťany nebo posednutí démonem. Tak ať už s vámi Trhlina pohne na poli mysteriozna založeném na století sesbíraných příběhů o podivnostech, které se na Tribeči staly, anebo na ni budete pohlížet jako na náhled do zoufalé duše nemocného člověka, výsledek bude stejný. Trhlina zanechá silný dojem. Nedá se sice říct, že by příběh byl nejoriginálnější na světě, ale způsob Karikova psaní budí dojem reálné autenticity, takže i můj nihilisticky skeptický mozek dostával při čtení jednu ránu za druhou.
Nechci dnes psát o čem vlastně kniha je. Pokud je šance, že vás Trhlina opravdu minula, máte jedinečnou příležitost dostat dokonalý panenský žážitek nepokažený o spoilery a anotace jako já. Zjednodušeně řečeno se dělí na 3 části. V první se seznamujeme s Igorem a jeho přítelkyní Miou a prvními podivnostmi vázanými k pohoří Tribeč. V druhé části se dozvídáme více o jeho historii a kniha je doplněná o reálné dohledatelné novinové články, které hovoří o záhadných zmizeních, které se tam staly za posledních sto let. Třetí část už se věnuje samotné cestě Igora a jeho přátel na hřeben Tribeče.
Někdy se stane, že dokončím knihu (film, seriál, hru, v konečném důsledku cokoliv) a hned jdu na další. Ale Trhlina je jedna z těch věcí, která ve mě po dočtení rezonovala ještě několik dní.
Film Trhlina z roku 2019
Po přečtení jsem se ze zvědavosti podívala i na film Petera Bebjaka. Vzhledem k tomu, že na čsfd má hodnocení okolo 55%, má míra rezervovaného skepticismu, když jsem ho zapínala, byla velmi vysoká. Nehledě na fakt, že mi kniha nepřišla jako zrovna jednoduše zfilmovatelný materiál. Možná mi Bebjak prostě padl do noty, ale nemohla jsem se po celou dobu zbavit pocitu, že je jeho film nespravedlivě podhodnocený.
Bebjak si s podivnou atmosférou knihy poradil na výbornou. Dokázal převést hororovou atmosféru na plátno dokonale a to i přesto, že se většina děje odehrává přes den a ne v noci, jak je tomu běžně zvykem. Herci vybraní do rolí Igora, Mii a jejich dvou společníků byli zvoleni výborně, scénář se dobře poslouchal, ambience filmu naprosto luxusní, kamera povedená a změny proti knize minimální a logické, takže nejen na Slovensko, ale i obecně mi přišel film nadprůměrný. Tak proč? Jediné logické vysvětlení, které mě napadá, že film jako samostatné médium neobstojí. Podle mě je tak trochu dělaný fanoušky pro fanoušky, a pokud bych nevěděla, o co jde a co vlastně postava cítila při konkrétních situacích, moc bych hororovému aspektu filmu neporozuměla, aby ve mě vyvolal nějaký silnější pocit. Pokud se na něj ale rozhodnete podívat po dočtení knihy, nemyslím si, že budete zklamaní.
Zdroj obrázků: agro.cz, ikar.cz, csfd.cz, kadetadeposvete.sk
Dovětek:
Při tvorbě úvodního banneru jsem pracovala s klasickou technikou zrcadlení obrazu vrcholu Veľký Tribeč pro vytvoření uncanny valley efektu. Rohatá postava uprostřed vznikla pasivně a omylem a nebyla nijak upravována. Tomuto efektu se říká pareidolie a jedná se o psychologický jev, při kterém si lidská mysl dotváří obrazce na základě fantazie podobně jako když vidíme lebku na těle můry lišaje smrtihlava. Zajímavé je, že právě toto téma se v knize dost řeší a já omylem vytvořím démonického hýkala, když dělám grafiku k recenzi na knihu, ve které se o něm mluví…
About The Author
