Okolo zřejmě nové vycházející hvězdy na obloze fantastiky, Tracy Deonn, a jejího debutu Mýtonoši je posledních pár měsíců na internetu pořádně velký rozruch. Ze všech stran se na vás valí nadšené recenze slibující naprosto neskutečný čtenářský zážitek. Kniha samotná pak láká hlavně svou inspirací v legendách o králi Artušovi a jeho Rytířích Kulatého stolu, což zní opravdu zajímavě a neotřele. Je ale opravdu tak skvělá, jak se o ní tvrdí, nebo jde jen o další přespříliš propagovanou, tuctovou YA fantasy?
Příběh sleduje šestnáctiletou hlavní hrdinku Bree, které hned na jeho začátku zemře maminka při autonehodě. Ve snaze utéct před svým zármutkem odchází z domova do přípravného programu na Severokarolínské univerzitě, záhy po svém příchodu ale zjišťuje, že tu něco není v pořádku. Ve vzduchu poletují záhadná světla, která zřejmě nevidí nikdo kromě ní – a kromě členů záhadného studentského spolku jménem Řád Kulatého stolu. Až příliš brzy pochopí, že se před ní otevírá svět plný démonů, magie a temnoty, do kterého je zřejmě ona sama nějakým způsobem zapletená. Svět, který hrozí pohltit vše, co až doposud znala. Navíc v ní roste podezření, že smrt její matky nebyla jen tak obyčejná nehoda. A tak se rozhodne do spolku infiltrovat v zoufalé snaze nalézt odpovědi.
Že to zní celkem zajímavě? Taky že opravdu je! Děj je nabitý akcí a autorka rozhodně nešetří zvraty a odhaleními. Pořád se něco děje, na hluchá místa narazíte jen naprosto minimálně, na logické nesrovnalosti prakticky vůbec (i když místy musíte trochu přimhouřit oči). Sice vás možná zarazí, jak rychle a s klidem přijme Bree existenci magie, démonů a podobných věcí, ale to je asi jediná výtka. Příběh vás napíná a díky čtivému stylu psaní udržuje v neustálé potřebě otáčet stránky, a taky se můžete těšit na spoustu originálních nápadů. Celé to krásně odsýpá a postupuje vpřed, aniž byste však měli pocit, že Deonn zbytečně spěchá. Povedlo se jí zkrátka trefit přesně to správné tempo. Když je to potřeba, zpomalí, akci prokládá pozvolnějšími pasážemi, ve kterých dostanete příležitost blíže se seznámit s fungováním Řádu Kulatého stolu, magickým systémem či prostředím. Takže nudit se nebudete, i když je pravda, že občas se člověk ve všech těch nových informacích až trochu ztrácí a udržet je všechny v hlavě je docela výkon. Ovšem postupně do sebe začnou jednotlivé dílky skládačky zapadat a utvářet vám před očima skutečně promyšlený a do detailu vyladěný obraz.
A to je věc, která podle mého bude čtenáře na knize bavit ze všeho nejvíc. Jistě, akce a napětí jsou skvělé věci, ale nemůžou se rovnat originálnímu a propracovanému magickému systému, který čerpá právě z již výše zmiňovaných artušovských legend, ale také z americké lidové magie vyvinuté zotročenými černochy. Na YA knihu je až překvapivě komplikovaný a abyste se v něm zorientovali, chce to pořádnou dávku soustředění a zapojení mozkových závitů, to ano. Ale jak ho jednou pochopíte, budete už jen žasnout nad tím, jak brilantně má autorka vymyšlené vše, co se magie či nadpřirozených bytostí týká. Jen na mě už to místy působilo trochu překombinovaně, ale to je, řekla bych, na osobních preferencích každého čtenáře. Stejně tak musím vyzdvihnout i prostředí a atmosféru, která z něj na vás dýchá. Přeci jen, YA knih zasazených na univerzitní půdu a do tajného magického spolku mnoho nenajdete.
A že je i prostředí onoho spolku skvěle vymyšlené. Už na první pohled totiž poznáte, že ačkoli se jeho členové prezentují jako ochránci nevinných lidí před démony, nejsou zdaleka žádným ztělesněním dobra. Kniha klade poměrně velký důraz na otázku privilegií a na to, co jsou někteří lidé schopni udělat pro peníze, moc či společenské postavení. A taky na to, co se stane, když se nějakým způsobem odlišujete od ,,normálu”.
S tím souvisí další, neméně podstatná součást knihy, a sice důležitá témata, která rozebírá. V první řadě je třeba zmínit rasismus. Bree je tmavé barvy pleti a denně se musí vypořádávat s tím, jak se na ni kvůli tomu lidé dívají. Zejména pak někteří příslušníci spolku, kteří ji pro to považují za něco míň a za někoho nehodného, aniž by brali v potaz její schopnosti a dovednosti. Autorka se pokouší přiblížit, čím si mnoho lidí musí i v současnosti pořád procházet a jak důsledky otroctví přežívají až do dnešních dnů.
Norris. McKinnon. Tor. Tři poznámky, tři domněnky, tři lidi, kteří mě vyčlenili ze skupiny na základě toho, jak vypadám, a taky podle jejich vlastních představ toho, co symbolizuju. Během čtyřiceti osmi hodin.
Druhým důležitým tématem je zármutek a truchlení po smrti milované osoby. Bree se celou knihu pokouší vyrovnat s tím, co se stalo, a že její maminka už najednou není. A Deonn opět trefila přesně ten správný přístup a podává to všechno velice citlivým způsobem, protože navzdory tomu, jak emotivně a realisticky je to napsané, vás to nezahltí a nepřebije to všechno ostatní. Budete s Bree prožívat vše, co prožívá ona, a budete plně chápat, proč se cítí, jak se cítí. A že je toho dost, protože truchlení není zdaleka jen o smutku. Je taky o vzteku. O neschopnosti vzpomenout si, jak provádět naprosto všední úkony. O pocitu prázdnoty. A o spoustě dalších věcech, které vám autorka ukazuje a nechává vás jimi projít společně s Bree a vcítit se do ní. Ale nenechá vás se v tom utopit.
V mých představách vypadá Bree-po skoro stejně jako já. Má vysokou, vysportovanou postavu, kůži teplého odstínu hnědé, ramena širší, než bych si přála. Ale zatímco Bree-před nosila tmavé, pevné kudrny stažené na drdolu na vrcholku hlavy, vlasy Bree-po se rozprostírají divoce do všech stran jako koruna stromu. Zatímco moje oči jsou hnědé, v jejích se mísí okrová, karmínová a obsidiánově černá jako tavící se kov v rozpálené peci, protože je neustále na hraně výbuchu. Noci jsou nejhorší, to na mě naléhá zevnitř, tiskne se mi pod kůží a ta bolest je nesnesitelná. Společně šeptáme Moc mě to mrzí, mami. Všechno je to moje chyba.
I co se ostatních emocí týče, odvádí Deonn skvělou práci a daří se jí je vykreslit nesmírně živě a skutečně. To platí i pro ty romantického rázu, i když je pravda, že na začátku i na konci působí vývoj ústředního milostného vztahu poněkud uspěchaně. Všechno mezi tím je ale napsané moc dobře a takovým způsobem, že se u toho nejde neculit. Žádná toxicita v dohledu. Co ovšem v dohledu je a co už to trochu kazí, je rýsující se milostný trojúhelník. Ani tak nejde o to, že se tam tenhle útvar očividně brzy objeví, jako spíš o to, kdo bude představovat onen třetí vrchol. Protože pochopit, že se v Bree probouzí city k někomu, kdo se k ní celou dobu chová ne zrovna hezky (bez ohledu na to, co ho k tomu vede), je dost těžké, ne-li nemožné. A co vás možná dopálí ještě víc, je, jak autorka ke konci začíná na naše dva chlapce chytře vrhat světlo tak, aby ten, se kterým Bree momentálně chodí, skončil ve stínu, kdežto ten druhý přímo pod reflektorem. A to navzdory tomu, že věci, které na ně tohle nasvětlení hážou, jsou dost podobného rázu. Vyvstává tudíž otázka: Proč jednoho za jeho ne úplně správné jednání, jehož kořeny sahají k traumatu v minulosti, odsuzujeme, kdežto druhého litujeme a přijímáme s otevřenou náručí?
Což nás plynule přivádí ke zpracování postav. A až na tu výtku v předchozím odstavci je třeba říct, že je Deonn zvládla napsat na výbornou. Hlavní hrdinka působí sympaticky, umí používat mozek a nebojí se si stát za svým. Všechny se vyvíjí a proměňují, každá má svůj vlastní příběh a motivace, které ji vedou k činům. Postupně se odkrývají jejich další a další vrstvy a ony vám chtě nechtě začnou přirůstat k srdci a zajímat vás. Působí plasticky, nesplývají spolu a autorka s nimi pracuje opravdu dobře. A to platí (většinou) i pro vztahy mezi nimi. Vyzdvihnout si určitě zaslouží i skvěle vykreslené přátelství (ačkoli mohlo klidně dostat více prostoru a občas působilo poněkud utlačovaně) nebo vztah mezi Bree a jejím tátou.
A konečně, co se konce příběhu týče, zaručeně vás nezklame. Na posledních asi sto stránkách se totiž odehraje tak strašná spousta odhalení, zvratů a překvapení, že vás to donutí jen nevěřícně zírat do knihy s otevřenou pusou. Je sice pravda, že se objeví i jedno strašně otravné klišé, ale i přesto je to jedna velká akční jízda, od které se nebudete moct odtrhnout. Ostatně, stejně jako celá kniha.
Takže odpověď na otázku, jestli si Mýtonoši svůj hype zaslouží? Sice nejsou dokonalí a lze k nim najít několik připomínek a výtek, ale i přesto se dá celkem s klidem prohlásit, že ano. Přináší totiž (nejen) do kategorie YA fantasy knih něco nového, originálního a nesmírně fascinujícího.
P. S. Mýtonoši mají svým způsobem velmi podobnou atmosféru jako Devátý spolek od Leigh Bardugo, takže pokud se vám líbili (a nebojíte se drsných scén a těžkých témat, protože Devátý spolek YA rozhodně není), zkuste dát šanci i Devátému spolku, a naopak.
zdroj obrázků: albatrosmedia.cz, artstation.com, pinterest.com
About The Author
