V období, kdy jsem nemocná, ale při smyslech, nebo zraněná a je mi odepřen jakýkoli pohyb, má pozornost při čtení knih klesá zhruba u druhého řádku. Je jedno, zda jde o milované autory (Carter a spol) nebo oddechové čtení (Bloom, Caplin a spol). Trápilo mne to, protože co jiného než čtení mi zbývá? Jasně, stále piju kafe jak duha, ale vždycky jsem chtěla víc. A tak jsem si začala hledat knihy o koloběžkách a koloběhu. Nic. Ale panečku o běhání toho je! Při Covidu, kdy jsem měla manžela v nemocnici na kyslíku, mne nad vodou držel Škorpil a jeho škola běhu. Tentokrát mám zánět šlach kolem kotníku a zachránil mne Dean Karnazes – Ultramaratonec!
Podtitul knihy zní „Zpověď nočního běžce“ proto, že Dean je mimo běžce i manžel, tatínek a musí živit rodinu – chodí do práce. Takže většinu knihy nadiktoval do diktafonu za běhu. V noci. Paráda, dost dobrej blázen na to, aby mne povzbudil, když klesám znehybněná dlahou a berlemi na mysli.
Ultramaratonec je papírový přehled šílenství muže řeckého původu, který má motivaci a odhodlání. Magor, který běhá, protože může. A protože i chce, běhá až na hranice svých možností. V knize zmiňuje jen pár svých nejextrémnějších závodů, ale i tak dost na to, abyste si změřili teplotu, zda dobře vidíte písmenka. Dean mne naprosto uchvátil. Nebudu následovat jeho příkladu, ať už se to týká stravování (zmínky v průběhu celé knihy nebo na konci dodatek o výživě obecně) nebo délky běhu. Nejspíše nebudu ani běhat, budu dál zdolávat kilometry na koloběžce MIBO. Ale díky Deanovi se už necítím „tak blbě“. Samozřejmě existují i jiní, kteří jsou pro pohyb venku zapálení jako Karnazes (třeba jako Bob Larsen v knize Běhání na doraz, která mnohé i kolem Deanových pocitů vysvětluje nezávisle na sobě). Existuje i mnoho lidí kolem mě, kteří by mne mohli motivovat či zbavit jakéhosi ostychu, že jsem magor, když prostě jen jedu daleko. Je tak, protože MŮŽU.
„Chlapče,“ poradil mi rázně, „jestli nedokážeš běžet, tak jdi. A jestli nedokážeš jít, tak se plaz. Dělej, jak myslíš. Hlavně pokračuj pořád vpřed a nevzdávej to.“ Zavřel oči a pevně mě stiskl. Natáhl jsem ruku a položil mu ji na rameno. „Ano, tati,“ zamumlal jsem. „Nevzdám to.“ Uvolnil sevření a já se svalil na břicho. Vzepřel jsem se na rukou a nohou a jednoduše se řídil jeho pokynem: začal jsem se po cestě plazit. Zatímco jsem se sunul pryč, slyšel jsem, jak v sobě táta dusí pláč.
Ultramaratonec, zpověď nočního běžce, je klasické americké dílo – je psáno tak, aby se líbilo. Což když začnete samotného autora googlit a naleznete jeho hatery, zjistíte, že Dean je tak trochu herec, bavič. Ale možná proto dokáže oslovit tolik lidí co do stravy tak i pohybu. Na Ultramaratonce nemůžeme hledět jako na biografii. Jde spíše o souhrn myšlenek, které Deana dovedly až na jeho samotné dno sil nebo naopak do nirvány. Asi nejkrásnější okamžiky v knize jsou ty, kdy Karno (autorova přezdívka) doběhne. Málokdy vyhraje,málokdy se umístí na stupni vítězů obecně. Pokud jej ale nezradí tělo a nedostatečná příprava, splní, co si vytyčil. Nesnaží se o to, aby si jej všichni pamatovali a znali jeho jméno i děti z nesportovních rodin. Prostě běží. Když u toho pomůže, je to bonus.
About The Author
