Janu Eyrovou zná skoro každý. Buď ji byl donucen číst anebo alespoň viděl jeden ze čtyř filmů a tří seriálů, které byly podle knihy Charlotte Brontëové natočené. Jana je v nich většinou znázorněná jako chudá naivní vychovatelka, která sedla na špek bohatému světaznalému šlechtici.
Pravda, která vám dojde až většinou po přečtení knihy, je poněkud složitější. Uvědomuji si, že je stále hodně lidí (Řekněme si to upřímně: žen. Chlapi, vás se tento článek moc týkat nebude.), kteří Janu Eyrovou nečetli. Proč taky? Ve škole jim to tlačila do hlavy jakási zasněná profesorka – samoživitelka, a většinou to podávala takovým způsobem, že by nezaujala ani tu nejznuděnější starou pannu. Ono to je celkový problém pedagogů, často neumí i to nejzajímavější téma podat nenudně. A u literatury to platí mnohonásobně. Na střední jsme vystřídali 7 profesorů češtiny a jen jedna ženská o ní uměla mluvit tak, že by to člověka opravdu zaujalo. Jednalo se o Mgr. Kateřinu Sukovou. (Tímto vás zdravím. Snad si mě pamatujete, já jsem ta, která vám na ústní maturitu přišla po třech pivech a celou dobu jsme se tam spolu před komisí smály.)
Ale jde o to, že klasika≠nuda. Teda kolikrát ano, vzpomeňme si na edgy fňukání mladého emaře Werthera v knize od Johanna Wolfganga von Goethe. Ale konkrétně Jana Eyrová má mnoho kladů. Připomeňme si některé z nich:
1. děj (bez spoilerů, pokud jste to náhodou nečetli)
Jana je sirota (jak jinak, není nic chytlavějšího než sirotek v příběhu), kterou vychovává její teta, paní Reedová, společně se svými vlastními dětmi. Přestože slíbila svému muži na smrtelné posteli, že se k Janě bude chovat slušně, neučinila tak. Janu proto paní Reedová i její ratolesti poctivým způsobem terorizují. (Odtud se bere ta velká salva klišé, kterými nás krmí současné knihy. Ano, v době, kdy vycházela tahle, byla zápletka trápeného sirotka tetou ještě celkem originální.) Jana proto prožívá celkem nešťastné dětství zavíraná do přístěnku pod schody, zatímco je její surový tlustý bratranec rozmazlován. Pardon, špatná kniha. Je zavírána do červeného pokoje, ve kterém zemřel její strýček, zatímco je její surový tlustý bratranec rozmazlován. Ve věku desíti let je poslaná do internátní školy s extrémně přísným režimem, takže si zrovna moc nepolepší. Na druhou stranu se tam naučí tvrdě pracovat, a tak v 18 letech přijímá místo soukromé učitelky u bohatého šlechtice Edwarda Rochestra, kde se stará o jeho nemanželskou dceru Adélku. Pan Rochester je po dlouhé době jediný, možná i první chlap v Janině životě, který s ní jedná jako se sobě rovnou, takže to netrvá dlouho a Jana se do něj zamiluje. Pan Rochester má ale mrazivé tajemství, které se Jana nemá nikdy dozvědět.
Děj je skutečně i na dnešní dobu zajímavý a nezapadá do klasického romantického příběhu, jak se může zdát. Spíše bych Janu Eyrovou žánrově zařadila do mysteriozního dramatu/thrilleru s mírnými romantickými prvky. Je to způsobeno hlavně povahou samotné autorky, ke které se dostaneme později.
2. Prvovlnový feminismus
Miluji pohádky, protože nás učí, jak dělat věci správně. A když příběh morální poučení nemá, už mě zase tolik nebere. Ku příkladu Jana Eyrová jich má hned několik. Všechny jsou způsobeny autorčiným feminismem. Já sama jsem tak nejvíce antifeministka, jak to jen jde. Miluji svého muže a veřejně přiznávám, že krom lásky, touhy a hlubokého přátelství mě k němu pojí i prostá potřeba mít vedle sebe kus chlapa, který mě nosí na rukou a opravuje kohoutky, když kapou, zatímco já peču buchty a vyrábím domácí tlačenku. Nikdy jsem nechápala ženy, které veřejně prohlašují, že jim je bez muže lépe. Asi jsem si vždy uměla vybrat, protože mě nikdy podobná myšlenka ani vzdáleně nenapadla. Chlapi jsou fajn. Ale je pravda, že ve srovnání s 18. stoletím se za minimálně prvovlnovou feministku musím považovat. Mám ráda své volební právo, rifle a možnost si svého muže vybrat.
Jakkoliv nám Jana Eyrová dnes připadá jako uťápnutá domácká bačkora, z pohledu 18. století se jednalo o velmi pokrokovou samostatnou a schopnou osobu, která určila směr, jakým se později budou ženské postavy v knihách vydávat. Sama se rozhodla, že si najde místo, které bude tam, kde ona chce, sama si vybrala partnera, sama opustila domov. Veškeré změny, které v životě Jany Eyrové proběhly, včetně hned toho prvního, zda jako dítě pojede či nepojede do internátu, jsou z její vlastní hlavy a iniciativy. Což je oproti jiným soudobým ženským postavám dost protipól. To, že si v konečném důsledku nakonec vybrala domácí život u krbu, je už její rozhodnutí. Ale zvolila si ho sama, a nikdo ji do něj netlačil. Jana Eyrová je proto správný příklad toho, jak by zdravý feminismus mohl/měl vypadat. Její sebevědomí a touha poznat svět je způsoben její velkou samostatností a vyrovnaností nikoliv touhou být lepší než druzí.
3. Young adult
Ačkoliv si to mnozí z nás neuvědomujeme, postava v knize má většinu děje pouhých 18 let. Ukazuje to, jak schopné byly ženy v té době. I ty, které nakonec skončily někde u prasat, byly nuceny daleko dřív než dnešní mládež umět se o sebe a o druhé postarat. A Jana Eyrová zvládá jak mateřskou péči a domácí práce, tak i sebevzdělávání a kariéru. Ukažte mi v dnešní době jinou 18 letou holku, která by to zvládla. Ale i přes velkou emoční vyspělost postavu trápí klasické věci, které trápí dnešní dívky v jejím věku – první pracovní zkušenost, problémy se sebedůvěrou a hlavně – první láska. Jako jiné slečny, které teprve vylezly z puberty, se pokouší poprat se vším najednou, čímž je i pro současné vrstevnice lákavou postavou, se kterou se mohou ztotožnit. Na rozdíl ale od dnešních politicky korektních hrdinek není supermanem v ženském pojetí s raketou v zadku, co umí všechno na světě, aby se v ní současné feministky třetí vlny mohly vidět, ani nemožnou a neschopnou lopatou, aby si našla čtenáře alespoň v řadách těch šedých myšek, které nic neumí a nikdo je nechce. Jana Eyrová je precizně vyrovnanou postavou, jaká se dneska už nevidí.
4. Autorčiny osobní zkušenosti
Charlotte Brontëová byla jako malá poslána do internátu Cowan Bridge v Lancashire. Bizarní na tom je fakt, že Charlotte byla až třetí nejstarší z pěti sester, ale nejstarší živá. Proč? Obe její starší sestry zemřely ve škole Cowan Bridge na tuberkulózu, což je, jak známo, nemoc chudých lidí, neboť propuknutí z latentního na aktivní stádium je přímo navázáno na nedostačující stravu, stres a špatné životní podmínky. Důvod, proč její otec poslal už třetí dítě na místo, kde mu v podstatě zamordovali předchozí dvě, je záhadou. Nicméně právě ústav Cowan Bridge sloužil jako inspirace pro otřesnou školu Lowood, kde strávila 8 let svého života Jana. Také autorčiny pracovní zkušenosti, kdy se roky uplatňovala jako soukromá učitelka, přispěly k velké autentičnosti knihy. A blízký vztah ke svým mladším sestrám Emily a Anne plný vzájemné podpory a společného rozvoje, popsala v knize ve vztahu Jany a jejích přítelkyň Diane a Mary.
Dalo by se bez nadsázky říct, že Jana Eyrová je nadčasová kniha, nadčasová postava i nadčasové téma. Krom toho je napsaná jazykem čtivějším než kolikrát dnešní knihy pro mládež, takže zaujme i nečtenáře. Není přeslazená ani rádoby dramatická. Vzdává hold jak všem samostatným a sebevědomým ženám, tak i těm, které jako já touží po domácím krbu a milujícím manželovi. Je to ideální příklad toho, jak jdou věci dělat čestně, správně, dobře a hlavně vyrovnaně a bez extrémů.
Zdroj obrázků: imdb.com, kobo.com
About The Author
