Kdo by neznal nebo aspoň nečetl nějaké to dílo od autorky Helen Fieldsové. Nu, já. Jméno kolem mne prosvištělo, nabídky k recenzím taky, ale nikdy nebyla ta správná doba. Jako bych podvědomě tušila, že chci být u začátku něčeho nového, kde budu poctivě čekat jako zbytek světa na pokračování a nikdo mi nebude moci vyzradit detaily! A tak jsem jednoho podzimního dne roku 2022 sáhla po knížce Jako stín.
Neměla jsem žádná očekávání, sérii Dokonalá od Fieldsové neznám. Anotace je klasicky bohulibá a nic extra neříkající. Krom jmen hlavních dvou postav – Anglán každým coulem Brodie Baarda a Američanka jak poleno Connie Woolwineová. Detektiv z Angline a profilovačka snad od samotné FBI se sejdou ve Skotsku u zmizení dcery prominentní osoby. A tak to všechno začne.
Na příběhu se mi líbilo, a to musím vyzdvihnout, proto to píšu hned jako první, že hrdinové nejsou geniální. Ačkoliv se nám o minulosti Connie i Baardy dostane informací přehršel (super, aspoň Fieldsová nebude uměle natahovat sérii o bulvární počtení), nevyřeší vše z pokoje na první dobrou. Diagnostika “stínového” vraha samozřejmě není klasická, kdo by to pak četl, že? I přes to ale příchod myšlenky tohoto syndromu v podání Connie působí nenásilně. Baarda se vybarvuje pomaleji a v příběhu figuruje jako přicmrndávač či ochranka Connie. Ale přátelé, o to lepší čtení to je. Kdo by nechtěl chlapíka s britským přízvukem po svém boku? Parťáka, který postupně odhaluje své přednosti a není to superman? Občas jsem si nebyla jistá, co s Baardou Fieldsová zamýšlí. V průběhu vyšetřování vysílal jednou rozpačité signály, pak byl zase vůdčí, pak uklidňoval z pozice ochránce. Zážitek mi to ale nekazilo.
Padoucha v příběhu Jako stín ztvárnil muž, se kterým jsme dostali dostatek času se seznámit. Aby nám byl jasný smysl jeho činů. Nebyl prvoplánový, neprozradil všechno a autorka to skvěle schovávala za jeho pomatenou mysl. Úplnost hrůzy, kterou autorka na stránkách vykreslila, jsem pocítila až v závěru, kdy jsem mysl nechala, aby si některé situace “v objetí” představila i smyslově. V té chvíli mi bylo až zle a dolehla na mne jakási čtecí deprese z toho, co to Fieldsová vlastně napsala.
Tak jako třetinu knihy zabrala ústřední dvojka a třetinu pak padouch, možná i více než třetinu příběhu dostal život obětí. Naštěstí nešlo o tak představitelnou skutečnost jako třeba u knih Paris. Čtení tak sice bylo děsivý a obracel se mi ke konci žaludek, ale zvládala jsem číst. Příběh obětí byl, na můj vkus, až moc podrobný. Chybělo mi více akce – tak jako u Cartera… No, Fieldsová mi žádnou akci nedopřála a i přesto jsem se od půlky těšila, až si přečtu další knížku s Connie a doufala, že tam bude i Baarda!
Kolem a kolem nevím, proč by měl být kolem Fieldsové takový rozruch. Její práce je čtivá, i když místy zanesená detaily, které mohou nudit. Absenci akce vyvážila zajímavým vrahem a jeho myslí. Finále knihy doplnila (možná na spekulacích založenou) nechutnou show a jako jedna z mála dovolila svým hrdinům konat. A dobře, zde si autorka dovolila udělat z jedné ze svých postav nadčlověka! Upřímně se ale i tak těším na pokračování, zajímá mne další padouch stejně tak jako vývoj možného (doufám!!!!!) vztahu mezi Connie a Baardou.
Zdroj obrázků: Albatrosmedia.cz, Pixabay.com
About The Author
