Recenze: Japonský občasník a styl uspávače hadů na scéně

Máte zemi, která vás nějakým způsobem fascinuje, ale zároveň víte, že ji v životě nenavštívíte? Za mě je to Japonsko. Země plná protikladů, opředená legendami, mýty a klišé z filmů i knih. Proto mě lákalo přečíst si zkušenosti někoho, kdo je mi věkově i kulturně blízký, pročež mi bude jeho pohled vyhovovat a jeho nebo její vyprávění mi půjde nejen dobře číst, ale i strávit a především uvěřit.

Číst cestopis má svá úskalí. Proto jsem se, navzdory svým zvykům toto nedělat, rozhodla nejprve přečíst ukázku, abych se rozhodla, jestli mi styl, jakým jaderný fyzik Dalibor Skoupil píše, bude sedět. Zdálo se, že ano. Jenomže je rozdíl slupnout 10 stránek, a potom doma zápolit s 264. Ale k tomu se dostaneme.

Slyšeli jste někdy pojem „uspávač hadů“? Tím se honosil třeba náš profesor obchodního práva na vysoké. Kdo přežil jeho přednášku déle než 20 minut, aniž by odpadl do říše snů, byl kabrňák. Dalibor Skoupil by mu mohl skvěle sekundovat. Japonský občasník totiž představuje zajímavý paradox, jak podat něco s humorem a vtipem a zároveň čtenáře uspat.

V 19 kapitolách je zachycen Daliborův dvouletý pobyt hned na několika místech v Japonsku, který skýtal nejeden kulturní šok, neuvěřitelný zážitek, silný moment nebo i rozčarování. Ve svém vyprávění nic nepřikrášluje, ani nepřehání. Z textu je cítit upřímnost, stejně jako moudrost a pokora.

Já se bavila, protože situace, které Dalibor Skoupil popisoval a líčil, byly ze života a byl v nich znát nejen kulturní rozdíl, ale i povahový a třeba náboženský. Japonsko potvrdilo, že je zemí zásadovou, vyspělou, ale také plnou protikladů a absurdit. Má své extrémy, plusy, mínusy a dál zůstává místem, které mě fascinuje, avšak navštívit ho nemíním.

I v Japonsku bojují s úředním šimlem a přebujelou administrativou. Ale napadlo by vás, že může být problém poslat peníze do zahraničí? Nebo jaká úskalí skrývá platba nájmu v hotovosti? Jestli a případně kde si dáte v Tokiu chlazenou Plzeň? Proč nemají v bytech radiátory a jak vlastně v zimě topí? Jak probíhá návštěva v kadeřnictví? Velkou radost mi udělala i zmínka o lese sebevrahů Aokigahara, který se objevil v několika knihách i filmech.

Vzato kolem a kolem – Japonský občasník ve mně vzbuzoval zvědavost a stejnou měrou fungoval úspěšně jako ukolébavka. Ilustrace uvnitř knihy i na obálce vykouzlila Barbora Žižková a vše ještě dolaďuje víc než 30 barevných fotografií, které dokumentují různá místa. V původním podání, kdy Dalibor Skoupil posílal jednotlivé zážitky a zkušenosti v e-mailové podobě, si umím představit, že to bylo parádní, čtivé a záživné. Jenže tím, že se vše dalo dohromady, to jako celek působí místy utahaně a těžkopádně.

Jde o nápaditý počin, který mi udělal radost, ale stejnou měrou mě rovněž potrápil. Vypsala jsem vám pozitiva i negativa a je na vás, zda se do něj chcete pustit. Já toho nelituji, protože ty surové zážitky de facto z první ruky měly svou krásu, i když omáčka mohla být o něco více zredukovaná. A nebo ne – má rada? Nejděte do knihy s tím, že ji dáte jako beletrii na jeden zátah. Dávkujte si ji, užívejte a ona se vám odmění, protože za přečtení dle mého rozhodně stojí.

zdroj obrázku: albatrosmedia.cz

Dalibor Skoupil Japonský občasník

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *