Povídka: Malá růžová teniska – Madla Pospíšilová Karasová

Cililink. „Ahoj teto, může jít Verunka ven?“ ptá se rozkošná devítiletá dívenka s dlouhými hnědými vlásky, které byly dole na ramenou nabrané do bohatých, přirozených loken. Na začátek června bylo mimořádné teplo, které však trvalo jen pár dní, a Magda, která Terezce otevřela, se tak nevědomky usmála, když uviděla hubené bílé nohy dcerčiny kamarádky, které vězely v kratičkých růžových šortkách.

„Chviličku počkej, Verča nahoře kouká na Youtube, asi zase na koně, hned ji zavolám,“ odpověděla dívence.
„Nechceš na ni zatím počkat u nás na dvoře?“ zeptala se poměrně zbytečně, protože už dopředu znala odpověď.
„Nee, já tady mám kolo,“ odvětila Terka vesele.

Magda vyšla po schodech do patra a zabočila doprava. Uviděla svou malou osmiletou dcerku zachumlanou v červené dece z IKEA, i když za okny sálalo dopolední slunce. Byla zimomřivější než ostatní děti, ale Magda to přičítala následkům onkologické léčby. Když jim před čtyřmi lety dětská lékařka sdělovala diagnózu akutní lymfoblastické leukémie, měla pocit, že zešílí. Tři měsíce s Verunkou strávila na hemato-onkologickém oddělení Dětské kliniky. Tři pekelné měsíce strachu, obav a úzkosti. Tři měsíce, během kterých viděla, jak její jediné vymodlené dítě pod vlivem chemoterapie neustále zvrací, jak ho všechno bolí a jak se ztrácí před očima. Zvládla to. Především proto, že nemoc byla zachycena včas a že zabrala agresivní léčba. Teď už jezdili na kontrolu jen každého půl roku, ale vždycky před ní měla pocit, jako by měla v hlavě vatu a hruď plnou písku. Už to nikdy nechtěla zažít.

Možná proto Verunku, tu svou malou berušku, rozmazlovala trošku víc než ostatní matky své děti. Dcerka seděla před velkou plochou televizí a koukala na svůj oblíbený kanál na Youtube. O koních, samozřejmě. Verunka koně milovala. V pokojíčku měla zarámované fotografie koňů, v poličce měla vyrovnané snad všechny knihy o koních, včetně velkých obrazových encyklopedií. Každou neděli jezdili do farmy na Huzové, kde Verunka jezdila na klisně jménem Batseba, hladila si hříbátka, která se volně pásla na louce. Uměla vyjmenovat všechna plemena koní, znala všechny součásti postrojů, prostě všechno. V pokojíčku měla doslova stáj plnou plastových figurek koní i poníků.

„Verunko, dole čeká Terka, nechceš se s ní jít projet, je krásně, já zatím uvařím oběd. Já ti to stopnu a dokoukáš se na to při obědě, ju? Vždyť jsi to už viděla snad stokrát,“ usmála se na a pohladila ji po vláscích, ledabyle rozdělených na pěšinku.
„Šup, utíkej, nebo tam Terka zapustí kořeny.“

Princezna moje, pomyslela si a žertovně ji se smíchem pleskla po malém zadečku oblečeném v modrých tříčtvrtečních legínách, na kterých se proháněli rozdovádění běloušové. Dceruška se na ni vesele zazubila a pádila po schodech za čekající kamarádkou.

Za chvíli už obě holčičky jezdily kolem bloku řadových domků, předháněly se v jízdě, občas zkoušely jet jen malou chviličku bez držení, nebo se naopak na kole vypínaly jako jezdkyně při parkuru. V ulici řinčel dětský smích a štěbetání ptáků ve větvích stromů dokreslovalo téměř idylickou atmosféru počátku léta. Vzadu za domy, ohraničenými ploty, byl díky mnoha stromům ze zahrad příjemný chládek a stín a holčičky tam občas sesedly z kola, opřely se o zídku a o překot si povídaly. Teď ale závodily na kole, až jim vlasy cuchal vítr a do obličejů jim slunce vpalovalo pihy. Dojely před domy, s ústy plnými smíchu.

Na rozehřátém asfaltu se líně protahovala rezavo-bílá kočka.

„Jé, hele, Šklíba,“ zavřískla překvapeně osmiletá dívenka s culíčky trčícími do všech světových stran a zabrzdila necelý metr před kočkou, která se právě uvelebila na horkem sálající vozovce. Ani nezvedla hlavu, jen se líně a bez zájmu podívala směrem k děvčatům, seskakujícím z kola.
„Ta je roztomilá!“
„Ňuňuňu, Šklíbo, čičinko,“ znělo ulicí, když si obě holčičky hladily zvíře, které je okázale ignorovalo.
„Šklíbo, pocem, no tak, hodná kočička,“ zvolala po chvíli drobná blondýnka, když se pruhatá číča bez velkého zájmu zvedla a vznešeně odkráčela zchladit se do blízkého křoví.

Magda zatím v kuchyni vařila italské krémové risotto s hráškem. Na počítači si pustila Šíleně smutnou princeznu a teď si polohlasně zpívala spolu s Vaškem Neckářem, zatímco v hrnci míchala nadrobno pokrájenou cibuli. Otočila se k lednici a vytáhla láhev Chardonnay. Rychle ho otevřela a nalila si do umně propracované skleničky ze světle zeleně tónovaného skla deci vína. Dostala ji od manžela k Vánocům. Neskutečně se těšila, až Michal za dva dny přijede ze služební cesty.

„Mohli bysme jít do zoo nebo někam na hrad,“ přemýšlela nahlas a přitom sypala na pěnící se cibuli tři hrsti rýže Arborio. Dopřála si hlt vína a s lehkým úsměvem na tváři míchala opékající se rýži.

Venku zatím svítilo slunce na rozesmáté dětské tváře. Dvojčata Voborníkovic skákala uprostřed silnice panáka, Lea Kotasová si v podřepu kreslila jejich křídami a její bratr zatím jezdil tam a zpět ulicí na tmavě modrém odrážedle. Barunka Smutná se s veselým vřískotem honila se Šimonem Náhlíkem a svým bratrem Vojtou.

Za chvíli se však mělo všechno změnit.

Terezka právě vjížděla do ulice, s mladší Verunkou ukrytou ve stínu vzrostlé hrušně těsně za sebou, když k tomu došlo. Stalo se to neskutečně rychle. Jako mávnutím motýlích křídel. Obzor najednou zešednul, i když obloha byla jako vymetená a ve vzduchu nebyla cítit žádná vlhkost. Nebylo cítit vůbec nic. Na dva tlukoty srdce zahalila celou ulici bezbarvá šeď. Ptáci nezpívali. Děti se nesmály a neskotačily. Nehrály si. Nikdo se ani nepohnul. Jako by z celého světa náhle vyprchala barva. Ztichlou ulicí se rozléhalo jen slabé šelestění, které připomínalo šustění hmyzích panožek po kovovém povrchu. Ten zvuk se zrychloval a sílil, až se zdálo, jako by tu byl odjakživa. Jako by měl pohltit celý svět. Magda se v kuchyni, ve které se náhle ztemnělo, napila bílého vína, které měla položené po své pravici, ale chutnalo divně. Vlastně nechutnalo vůbec nijak. Na okamžik se zachvěla a položila si ruku na srdce, protože jí tělem náhle projel ošklivý pocit.

„Jako by se ze světa vytratila všechna radost,“ zašeptala, ale hlas se jí vytratil, stejně jako pára nad hrncem s vařícím se risottem. Zavřela oči a nadechla se.

Téměř ihned se všechno vrátilo do starých kolejí. Okny do kuchyně pronikl halas výskajících dětí, nad hrncem voněla rýže, do které se vsakoval vedle se vařící vývar. A šedý příkrov, který se náhle rozplynul nad krajinou, už zůstal jen tíživou vzpomínkou, kterou měl téměř okamžitě odvát čas. Nikdo si už nevzpomněl na vlezlé šramocení, které jako by se vkrádalo pod povrch věcí a do duší zvířat a lidí.

Po pěti minutách zazvonil zvonek.

„Á, to se jde Verča napít,“ usmála se Magda a rovnou nalila do sklenky domácí rybízový sirup, který rozředila vodou z kohoutku. Lokla si lehkého vína s lehce ovocnou chutí a usmála se. Zvonek se rozezvučel jako šílený.
„No jo, no jo, vždyť už pádím,“ naoko zahartusila a běžela otevřít se sklenkou šťávy v ruce.
„Teto? Verunka už šla domů?“ vyrazila jí dech dceřina kamarádka.
„No, nee, aspoň o tom nevím,“ zakoktala se Magda a rozhlédla se kolem sebe, jako by se jí dcera schovávala přímo za zády a teď se na ni rozhodla vybafnout.
„Ona není venku?“ zeptala se, ale už podle Terezčiných vykulených očí, které jí plavaly ve vyděšeném obličejíku pokropeném stovkami pih, věděla, že se ptá úplně zbytečně.

Dcerka vždycky zvonila, když chtěla jít domů, nebo se potřebovala napít, či si něco vzít. Už snad stokrát se stalo, že po venku hledali klíče, které Verča vytrousila při hraní, takže oba s Michalem usoudili, že je na takovou zodpovědnost ještě příliš malá. Ostatně vždyť nikam nechodí, vždycky si hraje s ostatními jenom v ulici, kam nikdo krom obyvatel řadovek nejezdí, usoudili tehdy.

„Počkej, počkej, vždyť ona s tebou jezdila na kole, ne? Nebo jsi ji viděla někam jet?“ zavalila malou Konopníkovou dotazy.
„Jezdili jsme na kole kolem baráků a a a Verča jela za mnou, no a  a najednou tam prostě nebyla. Prostě tam nebyla,“poslední slova už nebyla téměř slyšitelná, protože zanikla v usedavém pláči devítileté dívenky.

Magdě z ruky vyklouzla sklenice se šťávou a polila jí celé lýtko. Bylo jí to jedno. Vytřeštěně zírala na plačící dívku a najednou na ni snad až příliš ostře vykřikla.

 „Počkej tady!“ Hned potom toho zalitovala, sklonila se k plačící Barunce, pohladila ji po rameni a třesoucím se hlasem jí řekla: „Počkej tady prosím, já se podívám, jestli přece jen není Verunka doma.“

Rychle se otočila a vyběhla do schodů, kde její ponožka, nacucaná sladkou narůžovělou tekutinou, dělala mokré a lepkavé otisky na schodech. Vběhla do dcerčina pokoje, rozházela postel s povlečením s hříbátky, jako by se její dcera snad dokázala vtisknout do matrace. Poté vběhla do ložnice, zkontrolovala kuchyň, to už nahlas křičela Verunčino jméno, zkontrolovala obývák, vrazila na záchod a do koupelny. Schody seběhla tak rychle, že málem upadla, vletěla do dílny, kde měl manžel nářadí, svěrák a podobné blbosti, pozotvírala skříně, i v předsíni, kam dávali různé sezónní oblečení, už se jí třásly ruce a po obličeji jí stékaly slzy. Hledala všude, běhala nahoru a dolů, nahlížela do skříní, vytahovala z nich věci a oblečení, ale nikde dceru nenašla.

K otevřeným vstupním dveřím dorazila zpocená a rozklepaná. Na prahu mezi rozevřenými veřejemi seděla Barunka a dokořán otevřenýma očima civěla do prázdna. Magda vzala hubenou dívčinu za paži, na které se pár hodin potom objeví tři nezřetelné otisky prstů, a sotva slyšitelně pronesla: „Pojď mi ukázat, kde jsi Verunku viděla naposledy.“

Kráčely ztichlou ulicí, s hlavami sklopenými, jako by byli dva nezvaní hosté na smuteční hostině. Ostatní děti je němě sledovaly, dveře a okna sousedních domků se otevíraly jako hladová ústa lačnící po informacích. Ale nikdo nic neřekl. Nikdo nenabídl pomoc. Nikdo se na nic nezeptal. Na konci nepřirozeně ztichlé ulice ukázala jedna štíhlá ruka na konkrétní místo na asfaltově černé silnici. Ležela tam malá růžová teniska. Verunčině matce připadala jako opuštěný bojovník po velkolepém masakru, který pořád ještě nemůže uvěřit tomu, že přežil jako jediný. Drobná světle růžová teniska s pásky na suchý zip tam ležela ve své dokonalosti, odložená, jako by si ji dívka vyzula v dětském  rozmaru, protože jí bylo příliš velké vedro a zatoužila se courat bosky travou, ale zároveň se bála, aby ji matka nevyplísnila.

Magda vzala opuštěnou tenisku do dlaní spojených jako při modlitbě a z hrdla se jí vydral zvířecí sten. Svět najednou zešedl a v hlavě jí vybuchla exploze škrábavého zvuku.

Omdlela.

O tři týdny později

Magda se krčila na kraji pohovky, přikrytá červenou dekou z Ikea, i když venku bylo vedro téměř k zalknutí.  Na obrazovce dováděla různobarevná hříbata, ale Magdu jejich skotačení nezajímalo. Hleděla tupě před sebe, se zrakem zamženým bolestí. Ani nezaznamenala, že do obývacího pokoje přišel ustaraně se tvářící Michal. Když se dotknul jejího odhaleného ramene, škubla sebou a poposunula se ještě o kousíček dál. Nenáviděla ho. Nenáviděla ho za to, že tady tehdy nebyl s ní. Už to byly tři týdny, kdy přišla o svou milovanou holčičku, a ta bolest byla neskutečná. Někde hluboko uvnitř sebe sama věděla, že jen hledá někoho, na koho by mohla svalit část viny, věděla, že i kdyby tu nakrásně byl, stalo by se to stejně, ale tenhle hlas hluboko zasunutý někde uvnitř hlavy už neposlouchala.

Pořád na ten strašný den vzpomínala. Když viděla tu Verunčinu tenisku, myslela si, že zešílí.  Bylo na ní něco špatně.  Kurevsky špatně. Žádná krev. Žádné kousky tkáně, nic takového. Byla jen … taková divná. Bezbarvá. Když tu zašedle růžovou tenisku své dcerky vzala do ruky, hlavou se jí rozlil hlučný šumot a před očima jí zešedl celý svět. Byla bez sebe jen malou chvíli, ale měla pocit, jako by za ten okamžik uběhla celá staletí. Tu její tenisku si nakonec odnesli policajti. Uzavřenou v igelitovém sáčku jako důkazní materiál. Byla za to ráda. I když ta bota byla jedinou věcí, která jí po dcerce zbyla, nebyla schopna se na ni ani podívat, natož ji vzít do rukou. Po dvou týdnech rozsáhlého pátrání případ uzavřeli. Vyslechli všechny sousedy, všechny děti z ulice. Nezjistili nic. Veronika Malá se prostě ztratila. Vypařila. Jako by ji někdo vygumoval ze světa. Dcerčin usměvavý obličej na ni ještě čas od času vykouknul v internetových zprávách, ale jinak se nic nedělo. Pátrání bylo pozastaveno pro nedostatek důkazů. Z případu zmizení Veroniky Malé se tak stal pomník. Nevyřešený případ. Pouhé číslo.

Nenáviděla ho. Nenáviděla. Hodinu potom, když se sousedy pročesali celé okolí, mu volala. Nevzal to.  Pak jí přišla na mobil taková ta přednastavená odpověď, že je zaneprázdněn a že se jí ozve později. Odepsala mu: Aby ses z ty prace neposral. Verunka se ztratila. Potom se jí displej mobilu rozmlžil pod přívalem slz. Když jí o hodinu později volal, nezvala mu to. Nebylo to ale schválně.  Zrovna seděla na ošoupané plastové židli a snažila se na mobilu najít nějakou dcerčinu fotku. Měla jich tam spousty, přeci jen, Verunka byla jedináček, ale strašně dlouho trvalo, než našla nějakou, kterou by mohli uveřejnit. Prohlížela si fotky Verunky v dvojdílných plavkách, s mokrými vlasy plnými třpytícího se slunce, Verunku s obličejem zapatlaným od zmrzliny, Verunku se špičatou narozeninovou čepičkou, jak sfoukává osm svíček na dortu, Verunku s tvářemi zrudlými mrazem a nadšením, jak dělá ve sněhu andělíčky. Nakonec vybrala fotku z minulého týdne, kdy jeli na kolech na výlet do Doubravského dvora. Měla tam sice zapletené copánky, které normálně moc nenosila, ale něžně se usmívala. A hlavně tam byla vyfocená i se ztraceným kolem a zářivě růžovými teniskami. Svými oblíbenými. Jiné ani nenosila.

Škubla sebou, když se gauč lehce zhoupnul, jak vedle ní opatrně dosedl její muž. Něco říkal, ale nevěnovala mu pozornost. Když na ni opět sáhnul, zasyčela na něj podrážděně jako kočka, vstala, shodila ze sebe červenou deku, bezmyšlenkovitě ji překročila a odešla do ložnice. Odhrnula načechrané peřiny na stranu a lehla si na matraci s vínovým povlakem. Zavřela oči a hlavu jí zaplnilo šumění. Připomínalo zvuk hmyzích panožek na kovovém povrchu.

Propadala se dál a dál. Do šedi.

About The Author