Kdysi dávno, 15 000 let v minulosti…
Centrální náměstí je plné lidí, polonazí a pomalovaní jasnými barvami upínají své zraky a ruce k nebi. Odříkávají hlasitou modlitbu, stěny okolních domů vibrují hlasem davu. Je zataženo, ale vrchol zikkuratu září slunečními paprsky, které si prodraly cestu skrze mraky. Lidé dole drmolí stále hlasitěji, nejsou to slova, ne skutečná, nikdo nerozumí jejich významu, ale po desítkách generací všichni znají správný tón, takový, jaký si Jediný přeje. Dříve vzývali Slunce, Měsíc a Blesk, dnes na vše shlíží Jediný. Jediný spravedlivý a všemocný, krutý a zároveň laskavý, objímající jejich životy v nekonečných cyklech. Krev pomalu stéká po stupňovitých stěnách, plní odtokové kanálky a proudí po náměstí v pravidelných liniích. Tři zajatí nepřátelé vypustili na vrcholu zikkuratu své duše a životadárná tekutina z jejich těl se vsakuje do hlíny pod obětištěm. A lidé věří, usilovně, oddáni hlavou i srdcem, tak jak je to naučili ti před nimi. Šaman v groteskní dřevěné masce pokyne svým pomocníkům, kladou mrtvá těla do obřích kamenných mis a jejich končetiny upraví do správných úhlů, pokropí je tekutinou ze zlaté konve. Další pokynutí, od přiložené louče těla vzplanou, hlas z náměstí se promění v křik a Šaman prosí, vzývá Jediného, mocného Ašnh-tzutotera, klaní se jeho síle a moudrosti, odevzdává obětiny a usilovně doufá. Stejně jako všichni ostatní Orentové, vždyť nepřítel už týden stojí před branami jejich města, posledního, které zbylo. Pokud Ašnh-tzutoter nezasáhne, brzy zaútočí, město vzplane a nezbude nikdo, třicet tisíc Orentů se promění v prach, dějiny zapomenou a svět se bude otáčet dál. Mraky se náhle rozestoupí, dost na to, aby teplá sluneční záře stekla po zikkuratu na náměstí a vykoupala ve světle dav svíjející se v náboženské extázi. Šaman sklopí ruce, Jediný ho vyslyšel, pomůže, tohle je znamení.
Na stejném místě, tam kde před třemi dny stál Šaman, je teď pět mužů s bidly, pokryti krví shlížejí na město pod sebou, na jeho hořící trosky, na stovky těl ležících v ulicích a na náměstí, na stále probíhající boje daleko u jezera Štču-zh, poblíž císařského paláce. Pak zarazí bidla pod kamenné mísy a zatlačí. Silou páky je vytrhnou z podstavců, než dopadnou na náměstí, rozpadnou se na několik beztvarých kusů.
Uvnitř svatyně je podobná skupina pěti mužů, tihle mají pochodně. Místnost je plná zlata, stohů drahých látek a obrovských pohárů po okraj naplněných ovocem a vínem. Nad vším se do výše téměř desetimetrového stropu ční mohutná dřevěná socha pokrytá smaragdy, zlatem a jantarem. Opracována do nejjemnějších detailů. Tělo muže s prvky ještěra a hlava o čtyřech tvářích. Tvář šelmy, ryby, ptáka a člověka. Ašnh-tzutoter osobně. Jeden ze skupiny vojáků popojde k soše, nakrčí nos, v útrobách jeho hrdla zachrčí a velký nažloutlý flusanec dopadne obloukem na břicho boha. I teď, ve chvíli triumfu, vojáci zadrží dech. Zažere se jim pod kůži posvátný strach, jen na okamžik, protože se nic nestane. Ašnh-tzutoter je mrtvý, stejně jako jeho věřící. Bůh dobyvatelů je ten pravý a tohle je důkaz. Vedl je napříč zemí Orentů a vyhráli. Vojáci hodí pochodně pod sochu a do stohů látek. Vycházejí ze svatyně spolu s hustým černým kouřem, mají prázdné ruce, neodnesli si zlato, ani nic jiného, bohatství mrtvého boha patří jen jemu, do minulosti, kde skončil a na kterou se zapomene. Poslední z Orentů, císař S´tzun, je zavřený ve své komnatě, sám a opuštěný, otevřené žíly na rukou. Bůh ho opustil, celý národ. Jeho hlava klesne a nezbyde nikdo, kdo by věřil.
Ašnh-tzutoter se probudil, třeštila ho hlava, podobnou kocovinu nikdy nezažil, ani si netroufal hádat, jak dlouho proležel v alkoholovém deliriu. Pravděpodobně vypil mnohem víc Ahyuascy než dokázal snést. Mohl v tom stavu být den, ale možná celé roky. Pokusil se pohnout, pátý rozměr kolem něj se roztočil, tak raději své snažení vzdal. Co ho to jen probudilo? Naklonil se, pomalu, velmi pomalu, aby se podíval tam dolů, na své oddané služebníky. Všichni, každý jednotlivý věřící zvlášť zářili jako hvězdy na nebi. Nebe bylo temné, bez života a jeho před několika okamžiky probudila poslední uhasínající hvězda. Poslední duše. To už byl pádný důvod setřást ze sebe kocovinu, jenže některé věci trvají i bohům. Takže trvalo, než si uvědomil svou situaci. Přitom byla nasnadě, prospal pogrom Orentů, nezasáhl svou silou do dění, nepomohl jim. Vzpomněl si na vůni obětin, ano, není to tak dávno, to mu udělalo radost, v okamžiku chvilkového probuzení, než opět propadl spánku. Byl slabý, alkohol ho oslaboval, ale tím to nebylo. Přišel o svou moc, nezbyl žádný věřící.
„Je konec…“ řekl Ašnh-tzutoter tichu kolem sebe.
A měl pravdu, po třech tisících letech byl konec, nezbyl, kdo by v něj věřil a brzy se stěny jeho reality roztrhají, vsákne ho Velké Prázdno. To nemohl dopustit, nedokázal přijmout svůj osud hrdě jako desítky bohů před ním, a tak udělal to jediné, co uměl a ještě mohl. Převtělil se. Kdysi se mohl stát jakoukoliv životní formou, jakkoliv silnou, velkou nebo složitou. Teď měl jen jednu možnost, tělo natolik nekomplikované s mozkem tak malým, že to dokázal i se zlomkem své někdejší síly. Zhmotnil se v těle ubohého červa. Doslova. Zahrabaný hluboko v zemi začal plánovat svůj další postup, dlouhou cestu nazpět, na piedestal bohů.
Nedávno, na počátku 21. století…
Pan Jan právě snídá, vždy snídá až v práci, stejně tak dnes. Žvýká a důležitě kouká do časopisu na stole. Jen kouká, nemůže se soustředit, stále čte dvě věty dokola, pak otočí stránku. Celou dobu ho pozoruje, usmívá se tím svým bezelstným přihlouplým úsměvem, celou dobu, co snídá, každé ráno. Nový kolega, pan Trebl, postarší muž s očima dítěte.
„Snídáš jo?“ zeptá se najednou pan Trebl na věc tak očividnou.
„Hmm, snídám no,“ odpoví podrážděně pan Jan.
Další tichá chvíle. Další sousto. Další otočená stránka.
„Anglickej rohlík co?“
„Jo Jardo, anglickej rohlík,“ řekne pan Jan, když už dojídá poslední sousto třetího anglického rohlíku.
„Ten mám taky rád,“ prohlásí pan Trebl šťastně. „Jedl jsem ho každý ráno.“
„Hmm.“
„Každičký ráno, no jo, tenhle rohlík.“
Potom se zvednou od stolu a odcházejí na pracoviště, první zákazníci už se tlačí u dveří. Další dlouhá směna pro pana Jana s Jardou Treblem. Jen oni dva, Jardův bezbřehý optimismus a naivita spolu s Janovým podrážděním. Ani ostatní zaměstnanci pana Trebla příliš nemusí, ale vedoucí mu dal šanci, spíš z lítosti. Šest let do důchodu, žijící v malém bytě se svou matkou. Trochu jako by nikdy nevyrostl, pan Trebl měl stále myšlení dítěte, nebyl zaostalý, to jen tělo zestárlo a mysl se bránila změnám. Jarda Trebl po celou směnu radostně švitořil, vážil si své nové práce a kolegy měl rád. Chtěl jim být dobrým spolupracovníkem a kamarádem. Vyprávěl nejrůznější zajímavé příhody ze své minulosti o matce, o jejich kočce, předchozích zaměstnáních, jak se kolikrát nasmáli, když udělal něco vtipného. Třeba když si na Vánoce nasadili veselé skřítkovské čepičky a vedoucí směny měl santovskou. Byla to tak dobrá historka, že jí vyprávěl i několikrát týdně, pokaždé se stejným zapálením a smyslem pro nejmenší detail. Vypráví ji i dnes, panu Janovi konkrétně už po čtvrté. Konec směny se blíží, Jarda vypráví, Jan zavře vstupní dveře a úlevně si oddechne, má teď tři dny volno. Jdou se převléct.
„Nechceš se někdy podívat na tvarohy?“ zeptá se pan Trebl, když vycházejí do studeného podzimního večera.
Pan Jan zamkne, vzdychne, ne, to teda opravdu nechce. Nechce se jít podívat k Jardovi domů a obdivovat jeho sbírku vaniček od tvarohů. O tom taky často vypráví, má je všechny, z celého světa, jeho sbírka zahrnuje stovky značek a příchutí. Rád by to celé Janovi ukázal, vlastně komukoliv, kdo by projevil zájem, opravdu moc rád.
„Hele, já mám teď volno a jedu pryč, ale… no, tak se někdy domluvíme, ok?“
„Tak jo,“ souhlasí pan Trebl vesele, „tak si pak dáme vědět, já jdu do práce v pondělí a úterý a ve středu, pak… ne, vlastně ne, ve středu musím s matkou na kožní, ale ve čtvrtek si to nadělávám, jsem to říkal šéfovi a on, haha, se ptá ne, že jako Jardo-„ drmolí a pan Jan se pomalu vzdaluje, už před chvíli mu mávl na rozloučenou, jen Jarda pořád stojí a povídá, „no tak já ti to pak řeknu. Příště. V ten čtvrtek. Nebo až budeš v práci. Tak ahój a dobrou noc,“ rozloučí se konečně, ale Jan už je dávno z doslechu.
Jarda Trebl se otočí a vyrazí na autobus. Začíná padat sníh, první tu zimu. Jarda se usmívá na vločky a těší se na večeři, je pátek, to určitě mamča udělala pečenou kapustu s uzeným. Mamča, tak jí říká, ale jen doma, mimo domov vždycky matka, přece jen, aby to nebylo hloupé. Nastoupí do autobusu a trochu ho mrzí, že nestihl Janovi dopovědět, co mu šéf řekl, když žádal o volno, to byla zase sranda. Nevadí, poví mu to jindy.
Dny se vlekly jako obvykle, Jarda Trebl chodil do práce, nakupovat, volný čas trávil ve společnosti matky. Vždycky večer, po jídle, hráli Člověče nezlob se, dokud jeden z nich nevyhrál, potom si matka šla lehnout a Jarda do půlnoci sledoval srandovní videa na internetu, opájel se svou sbírkou tvarohů, nebo sháněl další přírůstky do sbírky tvarohů. Jejich kočka Míca na něm většinou vyškemrala nějakou dobrotu a pak se schoulila na koberci. Vždycky měli kočku, alespoň co Jarda pamatoval, vždy tam nějaká byla. Měl Mícu rád, skoro tak jako matku. Netoužil po nikom jiném. Přátele měl jen dva, jednoho žijícího v Německu a druhého na druhé straně republiky. Poznal je díky tvarohům, i oni je sbírali a pravidelně si o nových úlovcích psali emaily. Osobně se vždy setkávali jednou do roka, na velké akci, kde se vyhlašovala cena o nejhezčí jogurtovou a tvarohovou vaničku. Tam často Jarda Trebl předsedal, jakožto člověk s jednou z největších sbírek na světě. Miloval svou matku, kočku a své tvarohy, tak rád by je někomu ukázal, pochlubil se a vyprávěl o nich, strašně po tom toužil.
Pět dní před Vánoci uspořádal Jardův bývalý spolužák ze základní školy sraz. První, většinu z těch lidí neviděl od deváté třídy. Vzal si oblek, který měl na sobě naposledy před dvaceti lety, padl mu jako nový, lehce páchnul přípravkem na moly, ale Jarda ho necítil, smrděl tak celý byt. Pomazlil se s Mícou, matka mu pak kartáčkem očistila oblek od chlupů, poděkoval, políbil jí na tvář a vyrazil do nedaleké restaurace, kde byl objednaný stůl. Vrátil se domů těsně před půlnocí, byl tak plný dojmů, že nebyl daleko od toho vzbudit matku a všechno jí vyprávět, své udělala i tři piva a jeden panák tvrdého, který si dal na shledání. Potlačil nutkání, lehl si do postele a ačkoliv myslel, že samým vzrušením neusne, během okamžiku nevěděl o světě.
Spal o něco déle než obvykle, když vstal, snídaně byla na stole. Míca seděla na okně, ta už snídala, nač by čekala na lidi. Olizovala se o po očku je sledovala.
„…no ještě, že jsem si vzal svoje album, všichni ho chtěli vidět,“ vyprávěl zrovna Jarda o albu, kde měl fotky všech svých tvarohů. „A pamatuješ si na Jindru Hladkýho, mamčo?“
„Jo, jak jste se kamarádili na základce, ne?“ vytáhla matka z paměti podobu malého ušatého chlapce, který je kdysi navštěvoval a hrál si s Jardou.
Ve skutečnosti se přátelili jen od třetí do poloviny čtvrté třídy. Jindra Hladký si pak našel partičku, která nechtěla s Jardou mít nic společného. A protože děti umí být kruté a bezohledné stejně jako dospělí od kterých se to učí, přestal se s Jardou vídat, o přestávkách si už nepovídali, a nakonec ho ani nepozdravil. Tak skončilo jejich krátké přátelství.
„To je on, no tak si představ, co teď dělá. Hádej,“ vyzval Jarda matku lišácky.
„Něco přes počítače,“ přistoupila matka na jeho hru.
„Ne-e, samá voda.“
„V bance?“
„Samá voda.“
„Tak popeláře,“ zkusila matka rozpálit svou představivost.
„E-e, představ si, dělá ředitele pobočky Telematu,“ vypálil nadšeně. „Víš ne? Tý nadnárodní společnosti, ohromně vysoký postavení, dokonce se jednou potkal s Gillem Yatesem,“ vykládal tak energicky jako by se s ním setkal sám, dokonce i kočka se přestala olizovat.
„Ale houby, s tím milionářem?“
„Miliardářem mamčo, miliardářem!“
„Teda,“ vydechla matka.
„Viď? No věřila bys tomu? Jindra Hladkej, co se mnou chodil do třídy. A teď má takový postavení. No já ti řeknu. Všechno to za nás včera zaplatil a víš co? Přijde zítra k nám.“
„Jako sem k nám domů?“
„Jo, vyprávěl jsem mu o sbírce a on jí chce moc vidět. Koukáš viď? Přijde na oběd, uděláš nějakou svojí mňamku?“
„Třeba jehněčí s mrkví.“
„Třeba, to je hodně nóbl jídlo, to by mu mohlo chutnat,“ řekl vesele Jarda beze stopy sarkasmu, nebo závisti. Opravdu se na dávného kamaráda těšil, a ještě víc se těšil, až mu ukáže své tvarohy.
Jindra Hladký stál přede dveřmi Treblovic bytu a váhal. Připadal si hloupě, naposledy tady stál před víc jak dvaceti lety a pak přestal s kamarádem mluvit, protože se nelíbil kamarádům novým. Občas si na všechno vzpomněl a pokaždé si to vyčítal. Jarda se pak už ve škole s nikým nespřátelil, zůstal sám jen s matkou, a tak to vlastně zůstalo dodnes. Pohladil dlaní oprýskaný lak na dveřích, byly to ty stejné, jako když byl dítě. Tohle setkání musí podstoupit, ulevit tak svému svědomí, hříchům z dětství i když se to zdá už dávno, ale pro něj ne. A třeba se s Jardou podělit o kapku štěstí, které ho v životě potkalo. Zaklepal.
Oběd mu nechutnal, nesnášel jehněčí, divně mu smrdělo, ale nic neřekl, usmíval se a nakonec paní Treblové pochválil kuchařský um, který nikdy neměla. Kupovaný dezert, co přinesl, mu lehce zlepšil chuť. Oba na něj byli tak hodní, začal se stydět, ani netušil proč. Styděl se už doma, proto ženě neřekl kam jde, vymluvil se na práci. Po obědě si sedl s Jardou do obýváku, matka jim uvařila instantní kávu a odešla do ložnice číst si, chlapci samozřejmě nestojí o to, aby byla celou dobu s nimi, to dobře věděla. Jarda uklidil věci ze stolu, pořádně ho vyleštil a začal nosit své nejkrásnější vaničky od tvarohů. Všechny je uchovával ve speciální místnosti, jejich byt tři plus jedna neměl moc prostoru, ale jednu místnost, tu nejmenší mu matka dovolila obětovat tvarohům. Původně tam byl jeho dětský pokoj, teď spal na gauči v obýváku, tvarohy si to zasloužily. Nosil jeden za druhým, o každém vyprávěl dlouhé minuty, Jindra poslouchal a upíjel po troškách kávu. Bál se okamžiku, kdy mu dojde a on nebude mít za co schovat tvář, něčím se zaměstnat. Věřil v brzký konec, odchod domů, jenže přicházely další tvarohy. Z Ameriky, z Pakistánu, z Grónska, tvarohy historické, tvarohy limitované, sladké, slané, kyselé, s červy, tvarohy měkké i tvrdé, s ušlechtilou plísní, tvarohy s česnekem, nebo rýží, z rostlinného mléka… hromady jiných, nevěřil, že na světě může existovat tolik druhů tvarohu. Míca je celou dobu pozorovala z opěrky gauče, Jindřichovi hned za zády.
„To se jí líbíš, když tohle dělá,“ upozornil Jarda, „normálně si k nikomu cizímu takhle nelehne.“
„Aha, no tak to je pro mě čest. Podobnou jste měli, když jsme byli děti ne?“ zeptal se strojeně Jindra, kočky neměl rád.
„Jo, podobnou, to byla taky Míca,“ řekl Jarda, Míca se nahrbila a odešla.
Přehlídka sbírky skončila, venku už byla tma, v oknech sídliště svítily vánoční ozdoby. Jindřich Hladký dopil už třetí kávu a chystal se rozloučit. Měl pro Jardu malý dárek, letenky pro dvě osoby do Karibiku, spolu se zaplaceným hotelem a stravou na čtrnáct dní. Tohle bylo to nejmenší, co mohl udělat, odpustek svému svědomí. Teď, když měl obálku vytáhnout z kapsy mu to přišlo povýšené, hloupé. Oblékl si kabát, Jarda stále něco brebentil a v jeho ruce se najednou objevil nůž. Jindřich si nevšiml, kdy se to stalo. Blížil se k němu, ostří se pozvedlo. Náhlá změna situace proměnila atmosféru v místnosti, podivně se setmělo, přestože v celém bytě bylo rozsvíceno. Jarda Trebl se stále usmíval, povídal o důležitosti tvarohu pro tělo a šel k Jindřichovi, nůž před sebou. Host se otočil k východu. Za ním stála stará paní Treblová, napřáhla se a těžkou litinovou pánví ho udeřila do spánku. Jindřich se sesunul k zemi, ruka mu zůstala v kapse a mačkala letenky.
Ašnh-tzutoter seděl naproti Jindřichovi, zblízka si ho prohlížel. Skvělé tělo, sice už nebylo nejmladší, ale vliv, který se s ním pojil, by mu umožnil konečně získat zpátky ztracené božství, usednout opět na trůn, oslavován věřícími. Lítostivě, jako už tolikrát předtím, si vzpomněl na své Orenty. Byli oddaní a věřili opravdu vroucně, jak byl tehdy opilí nejen svou mocí, nepostaral se o ně a tím přišel o vše. Tohle tisícileté martýrium si nezasloužil, jistě nebyl zrovna dobrosrdečný bůh, dobře, občas někoho jen z rozmaru usmažil bleskem, nebo na jeho pokolení přivolal nemoc, někdy dvousetleté neštěstí, ale kdo ne? Který bůh to někdy prostě jen tak neudělá? Nakonec, věřící potřebují čas od času ukázku moci. Křesťanská metafora s pastýřem a ovečkami se mu vždy velmi zamlouvala, mnohem víc než desatero, bible a podobné nesmysly, stejně jako všechna ta další hloupá náboženství. Ašnh-tzutoter se poškrábal za uchem. Dřív býval svět jednodušší, dnes aby bůh dobrého věřícího pohledal. Nikdo nemá čas na modlitbu, sami se chtějí stát bohy. Věda a peníze, kolem nich se teď ohýbá civilizace a svět. Tomu teď věří a tam musí Ašnh-tzutoter začít. Jen co se přenese do těla Jindřicha Hladkého. Člověk, který věci plánuje a řídí, přikazuje stovkám podřízených a ti v něj věří a nad ním stojí mnohem vlivnější lidé, potkává se s nimi, lidé, kteří jsou zapletení v pavučině moci nad jinými lidmi. Čekal tak dlouho a teď, před Vánoci, má po staletích dostatek energie, věci se brzy zlepší. V duchu se napomenul, Vánoce, jak hloupě se nechal v posledních dvou tisíciletích ovlivnit křesťanskou propagandou. Štědrý večer, čtyřiadvacátého prosince, nesmysl za nesmyslem. Ta skutečná síla se probouzela o tři dny dřív, jednadvacátého, v den Zimního slunovratu. Zítra. Už zítra udělá Ašnh-tzutoter první velký krok zpátky na vrchol zikkuratu a nic na světě ho nezastaví. Motivaci měl víc než dobrou.
V průběhu věčnosti, v nekonečných staletích…
Šest tisíc let musel přečkat v těle červa. Ukrývat se v hlíně před dravci a pomalu hromadit střípky energie. Červí tělo mu poskytovalo naprosto minimální možnosti, ale stále byl bohem, stále v něm zbylo zrnko síly. Nabaloval na něj další a další, déle, než by kdokoliv vydržel, nad ním vznikaly a hroutily se celé civilizace. Čekal dokud nebyl natolik silný, aby dokázal přelézt do jiného těla, většího, schopnějšího. Krysa byla nejlepším kandidátem a zároveň obrovským skokem ve vývojovém žebříčku. V dobách své největší slávy by pohrdal jakýmkoliv bohem, který by se převtělil do něčeho tak špinavého jako je krysa. Jenže během posledních několika tisíc let silně přehodnotil své priority a krysa se najednou zdála jako luxusní třípatrová vila v porovnání se zaplivaným karavanem v podobě červa. Otevřel se mu úplně nový svět, strávil v těle krysy vcelku pěkných pár stovek let, dokud nenabral dost energie, aby se mohl posunout dál. Možností měl víc, ale šlo především o mozek. O něm to celé bylo. Čím větší a komplikovanější mozek, tím víc možností se mu dostávalo, vrcholem byl samozřejmě mozek člověka, ale na něj potřeboval obrovské množství energie. Jistě, mozek například slona byl větší než lidský, jenže slon nedokázal ovládat a manipulovat s ostatními slony, a i kdyby uměl, lidí bylo mnohem víc než slonů a vládli planetě. Vysával životní energii z menších, podřadnějších druhů, dokud nebyl připravený posunout se dál. Po kryse se stal jestřábem, co ho chtěl sežrat. Ptačí mozek nebyl o moc větší, ale mnohem výkonnější. Zamiloval se do létání, úplně zapomněl jaké to je, zdržel se v jestřábím těle déle než bylo třeba.
Po dlouhém uvažování se rozhodl pro vlka. Potřeboval agresivitu, sílu, nabrat co nejvíc duší. Vybral si silné tělo a stal se vůdcem smečky. Postrachem a děsivou legendou severských temných lesů. To on byl mýtický Blodigulv. Sílil, ale nestačilo to, tyhle věci vyžadují mnoho času a Ašnh-tzutoter věděl o plynutí času a jeho krutosti všechno. Jenže svět kolem něj se měnil, člověk ho proměňoval. Ku obrazu svému, jak s hrdostí říkali. Musel se stáhnout hlouběji do lesů a pak do skal, do hor. Začínal prchat před rozrůstající se civilizací, protože ještě neměl dost sil, aby ji dokázal ovládat. Jeho smečka ho opustila, tak jako Orentové kdysi. Další věřící, které ztratil, zas přicházel o svou, byť stále docela malou, moc. Desítky let přečkal v temné jeskyni, než se rozhodl. Nějaký čas sledoval jistého muže, často chodil do hor, zakresloval si do notesu rostliny a keře. Pozoroval ho a vyčkával na vhodný okamžik. Tím okamžikem se stal medvěd, kterého Ašnh-tzutoter trochu popostrčil, aby na muže zaútočil. A než ho stačil napadnout, vrhl se mezi něj a vyděšeného člověka a medvěda zahnal. Vetřel se do mužova života.
Ašnh-tzutoter původně plánoval žít v úkrytu života toho muže, pod jeho ochranou a po nocích sát sílu slabších tvorů. Dokud muž nezemře, pak si najde jiného člověka. Jenže se stalo něco úplně jiného. Muž, kterého zachránil, před pastí, co nachystal, nebyl nikdo jiný, než slavný botanik Jacuqes Chrostto. Procestoval po jeho boku polovinu světa, dokonce se na půl roku vrátil do míst, kde kdysi stála jeho Říše. Slavné hlavní město Orentů bylo dávno zapomenuté a přisouzené jiným, kteří přišli po něm, když se prokousával hlínou jako ubohý červ. Chrostto bral vlka všude, viděl novou lidskou civilizaci, docela jinou, změnili se, zatímco trávil čas v lesích a horách. Začali si vládnout sami a bohy jen zneužívali pro své potřeby. Nedokázal tomu uvěřit, z náboženství se stala lidská záležitost a do jeho mysli se vkradla neodbytná myšlenka. Je poslední bůh? Dokázal je všechny člověk zabít, zbyl jen on? Dlouho se s tím trápil, ještě v době, kdy Chrostto pomalu a bolestivě umíral, nikdy se nezjistilo, na co vlastně. Bůh se musel zase rozhodnout, co udělá dál. Jeho plán se změnil, všiml si totiž úžasné věci. Kočky. Už v jeho dobách byly kočky oblíbené, ale bohyně Bastet se musela velmi snažit, než Egyptská říše padla. Kočka se stala symbolem vznešenosti a osobnosti. Lidé se jimi obklopovali, důležití lidé, mocní lidé, politici a filosofové měli kočky. Lidé, kteří i nevědomě ovládají myšlení tisíců. Parazitovat na dušičkách a sbírat energii, to byla jedna věc, jeden ze způsobů, jak zesílit. Ale skutečná víra, tím mohl všechno nesmírně urychlit. Stačilo se převtělit do kočky, milované a obdivované, kočky patřící někomu důležitému, který jí rád věnuje pozornost. Chrostto zemřel a Ašnh-tzutoter se posunul dál. Pohřeb, ideální příležitost. Pradávný obřad konce a nového začátku. Seděl u rakve, jako poslušný pes, celou dobu sledoval manželský pár a jejich opečovávaného mourovatého kocoura. Když se přiblížili k rakvi pro poslední rozloučení, přenesl se do nového těla a vlk se zhroutil k zemi. Událost pak rezonovala zbytkem dne a dlouho po něm. Pes, co pes, vlk, který starého botanika kdysi zachránil, zemřel v den jeho pohřbu vedle rakve svého pána. Ašnh-tzutoter se zatím zabydloval v novém těle, vybral si dobře. Kocour byl mladý a silný, jak se ukázalo manželský pár byli lord a lady Buckinghamovi, on politik a ona dáma z vysoké společnosti. A pod nimi, desítky poslušných oveček. Cítil tu energii. Neuctívali ho, ne v pravém slova smyslu, ne jako osobnost. Uctívali jeho kočičí formu. Jako když byl vlkem a oni před ním utíkali v posvátné hrůze a vyprávěli si legendy.
Postupně s těmi lidmi dokázal navazovat stále silnější pouto, vnuknout jim myšlenky a slova. S lordem chodil do parlamentu, na státní rozhovory a projevy. A lord se nikdy neopomněl zmínit o svém kocourovi, jak mu svým klidem a rozvahou dodává na dobré náladě. S lady navštěvoval opulentní večírky a výstavy. Skrze své nové majitele sál sílu z těch, kteří jim naslouchali a věřili. Nic z toho by nebylo možné, kdyby lord a lady Buckinghamovi svého kocoura bláznivě nemilovali. Ašnh-tzutoter zůstal v rodině pět generací a postaral se, aby ho všichni příslušníci rodiny obdivovali. Měl dostatek síly, aby si trochu pohrál s jejich myšlením, věřili, že Von Braun, jak mu hrdě říkali, je potomkem původního Von Brauna. Ten kocour a jeho potomci prostě byli v rodině vždy. Cítil se připraven na další krok, vybral si tělo nejmladšího z Buckinghamů, dvouletého Benedikta. S dětmi to bylo snadné, plánoval v něm vyrůst a pak jménem mocné rodiny uskutečnit svůj návrat. Do Zimního slunovratu zbývalo půl roku, když začala první světová válka.
Ašnh-tzutoter zuřil, slavný rod Buckinghamů skončil neslavně. Vybrali si špatnou stranu válečného šílenství. Jejich vliv se vytratil, jejich názory se staly urážlivými, rodinné sídlo muselo být prodáno, všechno se obrátilo v prach, stejně jako malý Benedikt, který zemřel krátce po válce. Ašnh-tzutoter utekl od rodiny, která na něj už neměla čas. Stejně mu takhle byli k ničemu. Toulal se, ale nepropadal panice. Měl našetřeno dostatek energie, občas se usadil u nějaké rodiny a pak šel jinam. Hledal vhodného člověka, jenže když se situace začínala zdát vhodnou a měl dokonce vyhlédnutou vlivnou rodinu židovského obchodníka, začala druhá světová válka. Ašnh-tzutoter nerozuměl tomu masakru. I on rozpoutával války a hnal do nich své věřící, ale po troškách. Sám by se tak připravoval o moc. Toužil být zas psem, nejlépe německým ovčákem a konkrétně Hitlerova Blondi, tam teď ležela neuvěřitelná síla. Tahle druhá válka ho málem opravdu vymazala z reality. Věděl, že nebude trvat dlouho, ani nemohla, ne že by neměli dost zbraní, ale rychle jim docházeli lidé. Spotřeboval veškerou energii, léta hromaděnou, po troškách sbíranou. Opět. Sice v kočičím těle, ale stejně slabý jako červ, slabší. Po válce vylezl ze svého úkrytu a vetřel se do přízně rodiny statkáře. Neměl žádný vliv, stejně jako Ašnh-tzutoter neměl žádnou moc, ale byli to dobří lidé, a tak si ho k sobě vzali a měli rádi. Po několika letech přišli komunisti, rodinný statek zestátnili a rodina se rozutekla. Ašnh-tzutoter zůstal s Klárou a její dcerou Marií. Klára byla jedinou dcerou starého pána, její manžel zemřel v komunistickém lágru a když přišli o dům, sbalila kufr a odešla s dcerou a Ašnh-tzutoterem v proutěném košíku do města. Tam se usadili v nájemním bytě. Klára vychovávala dceru sama, kocour se stal naprosto samozřejmou a milovanou součástí života. To dávnému bohu prozatím stačilo, tohle a sem tam ulovit nějakou myš, nebo jiné menší zvíře. I ony začali brzy věřit, že kocour jim už minimálně dvakrát zemřel a pořídili si jiného. Alespoň k tomu je dokázal přimět. Léta plynula, Marie dospěla a odešla. Zůstal s Klárou sám. Stárla a on začínal být zoufalý. Blížilo se rozhodnutí kam dál a to naprosto netušil. Po třech letech se Klára přestěhovala k Marii a jejímu manželovi do panelákového bytu. Už se o sebe nedokázala postarat sama a během několika měsíců zemřela. Kocour Ašnh-tzutoter zůstal v rodině Marie a Jakuba Treblových, krátce po Klářině smrti následovalo narození jejich syna Jaroslava. Život za život.
Právě teď, před Vánoci…
Téměř sedmdesát let se padlý bůh ukrýval v Treblovic kočce. Nebyli významní, nebyli zajímaví, ale objevil nový způsob získávání energie, o kterém neměl ani tušení. Jaroslav byl dokonalý Vodič. Ne, lidé k němu nevzhlíželi, nepřinášel obětiny, Ašnh-tzutoter ho sice mohl vzhledem k jeho nicotné vnitřní síle dokonale ovládat, ale proč by to dělal, když se nabízelo něco mnohem lepšího? Jarda Trebl dokázal z lidí sát životní sílu skrze slova. Slova tak ubíjející, tak zákeřně nudná, kradl jimi energii z lidských bytostí a Ašnh-tzutoter pak z něj. Bůh sílil a brzy ovládal celou rodinu, nebo alespoň to, co z ní zbylo, otec Jakub je opustil. Jaroslav cítil stále větší potřebu hledat si nové přátele, vyprávět jim, zvát domů a čím byl starší, tím byla touha silnější. Marie ho v tom počínání podporovala a vždy radostně přivítala tu hrstku přátel a známých, kteří prošli jejich životem. Všechny je vysáli.
Vše se zdálo na dobré cestě, přestože bylo několik věcí, které Ašnh-tzutoter nedokázal ovlivnit. Dost dobře tomu nerozuměl. Jednak o něm v určité chvíli začali mluvit jako o kočce, ačkoliv byl kocour a říkali mu Míco, nenáviděl to a potom tady byla Jardova láska k tvarohům, to bůh opravdu nedokázal pochopit, jenže dělat nemohl nic, tady jeho božské síly nestačily. První věc ho neuvěřitelně vytáčela, ta druhá mu nešla na rozum. Smířil se s obojím, Jaroslav mu každý den přinesl hromadu energie. Jakmile se cítil zase silný, Ašnh-tzutoter začal Jardu manipulovat, aby domů vodil lidi, nejlépe mocné, důležité, jenže nikoho takového ten člověk neznal a i kdyby znal, k němu domů by tací lidé nikdy nešli. A pak měl setkání spolužáků a přivedl Jindru Hladkého. Bůh si ho pamatoval a teď se zdál být dokonalým hostitelem, měl dost energie na ovládnutí člověka a Jindřich byl přesně to, co hledal. Nastal čas odhalit karty, jít vstříc osudu.
Ašnh-tzutoter si olizoval tlapku, už v kočičím těle strávil příliš mnoho času, potřeboval se pohnout dál. Pozoroval Jindřicha, matka Marie se synem Jaroslavem seděli na pohovce a koukali do zdi. Dlouho je v hypnóze neudrží, ale do večera to zvládne, pak už je nebude potřebovat, konečně.
Byl večer 21. prosince. Večer Zimního slunovratu. Jaroslav s Marií drží klečícího Jindřicha, jsou pomalovaní dávnými symboly a nazí. Nahé tělo mnohem lépe vede kosmickou energii. Po celém bytě jsou rozmístěny velké svíce a v rohu obývacího pokoje svítí vánoční strom. Ašnh-tzutoter čeká na správný okamžik, na vhodné postavení planet a ve chvíli, kdy do místnosti oknem vnikne svit Měsíce kočičí tělo zavřeští, prohne se v nepřirozeném oblouku a po desítkách let propustí duši prastarého boha. Bytem se prožene vítr a pach starý tisíce let. Svíce zaplanou plamenem, jaký by nikdy nemohly vydat, vosk v proudech teče po podlaze, vlévá se do spár mezi parketami, jako kdysi krev tekoucí z vrcholu zikkuratu. Ašnh-tzutoter vnikne do těla Jindřicha Hladkého, snaží se v něm usadit, ale něco je špatně. Nemůže se udržet, cosi ho táhne pryč, vysává ven, nedokáže vzdorovat. Prochází těly všech tří přítomných lidí, rozpouští jejich tělesnou hmotu, roztékají se jako vosk všude kolem. Bůh křičí, stěny se chvějí, uvolní veškerou energii, vaničky od tvarohů létají u stropu, byt prozáří nepřirozené světlo a všechno se spojí. Obětavost matky Marie, bezelstnost a naivita syna Jaroslava, Jindřichův potenciál, charisma a vliv, vánoční strom a tvarohy. Jednotlivé ingredience propletené v provazcích do kosmické vánočky. Nakonec se mu to opravdu podaří. Ašnh-tzutoter se usadí v lidském těle, v jediném, které zůstalo, jenže je to celé špatně.
Potom a navždy, každý rok do konce věků…
Ašnh-tzutoter se nemýlil, opravdu byl poslední bůh. Lidstvo ve své honbě za majetkem a mocí převzalo úlohu bohů, zavraždilo je a zapomnělo, ale cosi se teď změnilo, něco v jejich myšlení, ve způsobu, jak nahlížejí na svět a své životy. Jednou do roka, v době mezi Zimním slunovratem a Vánoci zapomenou na své nízké touhy, obrací tváře k noční obloze a věří. Možná ho zahlédnou, ducha zimních svátků, ducha Vánoc. Posledního boha se třemi tvářemi. Laskavou, rozumnou a hravou.
„A mami, přijde letos?“
„Samozřejmě, každé Vánoce přece přijde.“
„Hm, jenže jak to všechno zvládne?“
„Protože má kouzelnou moc.“
„A to nikdy na nikoho nezapomene?“
„Ne, nikdy. Musíš se dívat a třeba ho uvidíš. Jakýpak tvaroh nám letos asi přinese?“
„Doufám, že jahodový bez laktózy, ten mám moc ráda.“
Pedro Rušeb
Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.
“Miloval život tak moc, až si ho nakonec vzal.”
About The Author
