Ještě když odemykám, třesu se vztekem. Chvíli trvá, než se do tý zasraný klíčový díry vůbec trefím, zabouchnu za sebou dveře, odhodím klíče na stůl a tvrdě dopadnu do křesla. Ani boty si nesundám, což samozřejmě okamžitě přiláká Moniku, nakloní hlavu na stranu, vidí, že jsem nasranej, takže radši nic neřekne a jde zase vařit. Kubovi je sice jenom pět, ale už taky ledasco pozná, takže ani on moc neprovokuje. Zbytek večera probíhá v podobném duchu, tiše se navečeříme, ti dva jdou brzy spát a já do noci sedím u počítače. Dodělávám ještě nějakou práci, až mě to už nebaví, takže zapnu nejnovější soulsovku. Chvíli hraju, jenže rychle mě to omrzí, je to pořád to samý dokola. Zkusím hraní nahradit Netflixem, snad hodinu jen tupě přejíždím po nabídce stovek totálních kravin a nevyberu si vůbec nic, ztracenej večer. Jdu spát, vklouznu do postele a přemýšlím. Všechno stojí za hovno, nejen dneska, posledních několik let. Ti spratci před prací mě tak neuvěřitelně vytočili, ani nevim proč. Stačilo se chvíli dívat, jak se ta banda vometá kolem, co poslouchají za sračky a jak jsou oblečený a už mi pěnila krev. A ty jejich kecy, člověk jim ani nerozumí, sakra, vždyť mi je dvaatřicet, jakto, že nerozumim patnáctiletejm výrostkům, no nakonec, proč bych taky měl, takhle generace je úplně v hajzlu. Byli jsme lepší, vůbec všechno bylo lepší, když mě bylo jako jim. Nechovali jsme se jako totální hovada, filmy měli nějakou kvalitu a o hrách ani nemluvím. Co nová hra, to naprostá pecka, u který jsem proseděl dny a noci. A škola, pohodová škola s kámošema, žádná práce a podlejzání šéfovi. Otočím se na Moniku a chvíli jí pozoruju, jak se jí pod obličejem po porodu udělala druhá brada. Poslední dobou spolu skoro nemluvíme a sex je taky na prd, pokud vůbec nějaký je. Ne, že by mě kdovíjak přitahovala… Jo, všechno bylo lepší. Život dospělýho v moderním světě stojí pěkně za hovno.
Dobrou hodinu mi podobný myšlenky jedou hlavou, než konečně dokážu usnout. Sladký osvobození od reality, než to zas začne nanovo…
***
Spadnu z postele a hlavou se praštím o noční stolek. Obvykle ráno obejmu Moniku, a ještě chvíli se tulíme. Udělám to i dnes, jenže ona tam není, co víc, není tam ani její kus postele. Zmateně se dívám na skromné jednolůžko. Znám ho, tu starou válendu po dědovi, kterou jsme před lety odvezli do sběrného dvora. Teď tady stojí, stejně jako hifi věž na stolku a sbírka plakátů nad postelí. Tohle není sranda, jakmile vyskočím na nohy několikrát se otočím kolem dokola. Všechno je přesně tak, jak si to pamatuju. Polička s komiksy a sbírkou fantasy, stěna komunistickýho nábytku s vitrínou a barem na klíč, který je schovaný pod matrací, protože uvnitř je hromada flašek levnýho alkoholu. Psací stůl s počítačem a malou televizí, co váží snad půl tuny.
„No do prdele, kurva…“ vypadne mi z pusy, na víc se nezmůžu.
„Prosim?“ zeptá se ten známý, poučný hlas mé matky.
Stojí ve dveřích, na čele obří natáčku, namalovanou polovinu obličeje a pozoruje mě, trochu naštvaně, protože takhle se u nás nemluví… nemluvilo.
„Já jen… já…“
„Jsi zase včera chlastal, nebo co? Neštvi mě, ti říkám, nebo nikam večer chodit nebudeš. Na stole máš snídani a střihej, za hodinu ti jede autobus,“ řekne a pokračuje v líčení.
Dojdu do koupelny, na záchodě při močení koukám na plakát s opicí, který tam visel snad dvacet let, než se rodiče rozvedli, byt prodali a matka si koupila malou garsonku na kraji města. Tohle přece není pravda! Prohlížím si svoje polonahé tělo a až teď mě napadne podívat se do zrcadla. Na tváři trapné chmýří, debilní účes, který mi přišel, tak hrozně super a akné. Bože. Matka buší na dveře.
„Co tam děláš tak dlouho? Já už jdu, ne že ti to ujede, si mě nepřej. Večer ahoj,“ zahlásí a pak už jen slyším její podpatky, jak klapou po chodbě paneláku.
Procházím náš byt, tolik vzpomínek, a přitom jsem tady, všechno je přesně na svém místě. Posadím se ke snídani, ale ani se chleba s paštikou nedotknu. Přestal jsem snídat už před lety. V hlavě mi hučí, oči těkají po stěnách, mozek jede naplno, jenže nechápu nic. Usnul jsem doma, u sebe doma, a probudil se tady v… kdy vlastně? Běžím ke kalendáři na chodbě. 2004, je zasranej rok 2004, takže je mi zase patnáct. Na jazyk mi padají nejrůznější slova, ale nemůžu je vyslovit. Co se to stalo? Cestování časem? To je přece ta největší blbost. Znovu se rozhlédnu kolem. Blbost?
Autobus do školy mi samozřejmě ujel, pokoušel jsem se vybrat normálně vypadající oblečení, jenže to nešlo. Všechno vypadalo tak hrozně, opravdu jsem tohle nosil? Nakonec nezbylo než si vzít vytahaný triko a kalhoty s kapsama, že bych v nich pravděpodobně přenesl půlku svého bytu. Šel jsem pěšky městem, které dobře znám, jen se za těch sedmnáct let tak neuvěřitelně změnilo. Nikdo se nedívá do telefonu, kolem projíždějí naleštěný starý vykopávky a všichni vypadají jako… jako když je začátek nového století. Cestování časem. Jenže si všechno pamatuju, Moniku i svýho syna, ty roky po škole, práci, prostě všechno, ale jsem to zase já, moje patnáctiletý já, alespoň fyzicky.
Před školou mě polije pot, až tady před vchodem mi dojde, jak jsem ten barák nesnášel. Projdu prosklenými dveřmi a chvíli bloudím po chodbě, než si vzpomenu, kde byla vlastně moje třída. Hodina už je v plným proudu.
„Á pan Beneš se nás uráčil poctít svou návštěvou. No dobré ráno, vyspáno? Neobtěžovalo vás to příliš? Je vidět, že zase nemáte přezůvky,“ poznamená matikář samolibě a podívá se na moje zablácené tenisky s obřím jazykem, které mi v pubertě přišli hrozně cool, přestože jsem v nich ve skutečnosti vypadal jako totální pako.
„Já se omlouvám,“ vysoukám jen ze sebe a za přidušeného smíchu spolužáku se posadím do lavice úplně vzadu, na svoje místo.
„Jak je, týpku?“ zeptá se šeptem Michal, můj soused a kamarád, který se před dvěma lety zabil při autonehodě.
„Ne, to jen… Michale, ty vole,“ řeknu šokovaně a zároveň nahlas.
„Pane Beneši, tady se učí, pokud vás to zajímá,“ napomene mě učitel.
Už jsem úplně zapomněl jak je na hovno si jen šeptat, schovávat se za hlavami lidí, co sedí přede mnou, aby mě učitel neviděl. Michal jen povytáhne obočí a pak posloucháme výklad.
„Jak jsme si říkali minule, množinou M všech bodů dané vlastnosti V, rozumíme takový geometrický útvar G, který splňuje dvě podmínky. Což jsou, pane Beneši?“ zeptal se učitel a já absolutně netuším o čem mluví.
„Eee.“
„E? Ne, to je špatně, množina E je rozdíl množiny A a B,“ řekl klidně a třída se začala smát. „No tak, klid. Buďte rád, že dnes nemám náladu na zkoušení. Tak dál, první podmínka, každý bod útvaru G má danou vlastnost V. Druhá, každý bod, který má danou…“ pokračoval ve výkladu.
Tohle se nedá poslouchat, věci, který jsem dávno zapomněl a v životě je nebudu potřebovat, protože jsou úplně k ničemu. Jenže tehdy na tom záleželo, těm lidem kolem na tom záleží a všichni si pilně píšou do sešitu. Já v batohu sešit na matiku nenašel, takže píšu pod zápisky ze zeměpisu, aby si mě učitel už moc nevšímal. Naštěstí to funguje.
Přestávka. Michal mi něco vypráví, ale nedokážu se soustředit, takže to nakonec vzdá a jde s ostatníma klukama na záchod. Proč jsme tam tehdy takhle hromadně chodili? Holky sedí na lavici a hýkají jak praštěný nad časopisem a vyřvávají něco o Tobey Maguireym. Pavel Růžička, třídní šašek, nakreslí na tabuli píču a všichni se smějou. Pak ještě napíše velkým písmem SEMENO a udělá ke kosočtverci šipku. To už se třída válí po lavicích. Skvělý, humor… Svoje dílo pak schová křídly tabule. Na stole mi přistane úhledně složený papírek, je na něm nakreslené srdce. Nemusím ho číst, dobře si pamatuju, co v něm stojí. Tyhle psaní mi posílala Lenka Kučerová, zrovna teď si mě zamilovaně prohlíží. Pokaždé jsou to její fantazie o našem společném životě a několik sexuálních návrhů. Tehdy jsem na to přistoupil, a nakonec došlo na líbání v parku, sáhl jsem jí asi na 2 sekundy na pravý prso a ona utekla. Tím to skončilo. Tehdy? Vlastně teď, asi se to ještě nestalo, je to hrozně matoucí. Srát na Lenku Kučerovou, na zákony kauzality a časovýho paradoxu, papír vezmu a hodím z okna. Už se moc zamilovaně netváří.
Následuje hodina chemie, učitelka Krumphanzlová, sedmdesátiletá čarodějnice ve svetru Fredyho Krugera a zelených kalhotách s puky mě vyvolá k tabuli. Notně nasraná kvůli vtípku na tabuli pokládá otázky o metabolické dráze při aerobní oxidaci sacharidů, lipidů a proteinů, na které pochopitelně neznám odpověď. Jak bych taky mohl? Další hromada zbytečností, živím se jako personalista. Protonové a neutronové číslo je pro mě pojem ze seriálu o chemikáři, co začne vyrábět metanfetamin. S radostí a úsměvem mi napíše krásnou pětku, z rukávu vytáhne odporný kostkovaný kapesník, hlasitě se vysmrká a stejnou rukou pak vrací žákovskou knížku. Na poblití. V podobném duchu probíhá zbytek školního dne. Po škole jsme se obyčejně s Michalem chodili na hřiště poflakovat s ostatními a balit holky. Co bych tam teď dělal? Mám svádět čtrnáctiletý děti? Připadám si jako pedofil jen při té představě, takže se raději vymluvím. I tak mu přesto slíbím, že se večer sejdeme. Nakonec je chvíli pozoruju, jak blbnou na hřišti, jsou unešený z polyfonních melodií na nejnovější Nokii 7610 a předhánějí se kdo líp napodobí Teal´ca z Hvězdný brány. To jsme vážně tehdy byli takový vocasové?
Pomalu se šourám domů a přepadne mě smutek. Chci svojí ženu, chci s ní a s Kubou být doma a povídat si. Jenže můj syn se ještě nenarodil a Monice… teď bude jedenáct. Rozběhnu se městem, lidi se otáčí, je mi to jedno. Je neuvěřitelný, kolik mám energie, normálně bych už dávno vykašlával plíce. Zastavím u Základní školy. Sem jsem chodil, stejně tak Monika. A zrovna vychází z budovy, má na sobě cvičební úbor, rozebíhá se s ostatními po hřišti a rozcvičují se. Matně se mi vybaví, že mi vyprávěla něco o tom, že se kdysi chvíli pokoušela závodně hrát softball. Chytím se pletiva plotu a mačkám ho tak silně, až se jednotlivá oka spojí. Co teď? Moje žena tady běhá, s rovnátkama, plochá jako prkno, vlasy stažený růžovou gumičkou s Hello Kity. Měl bych tam jít? Pozdravit ji? Ne, to je blbost, pořád mi před očima svítí s vykřičníkem slovo pedofil. Alespoň na ni dohlížet? Sledovat ji? No, to je snad ještě horší. Co teď? Co teď? Chci s ní mluvit. Ale co by mi asi tak vyprávěla? Příběhy, co četla v Bravíčku, v rubrice Láska, sex a trápení? Najednou se mi udělá zle. Co když tady zůstanu, takhle? Tělo patnáctiletýho kluka, jenže myšlení třicátníka, a za deset let, když bych Moniku vyhledal? Bude mi přes čtyřicet, takže si stejně nebudeme rozumět, Kuba se nikdy nenarodí… Je mi blbě, tepe mi ve spáncích a tluče srdce.
„Hej, mladej! Potřebuješ něco?!“ ozve se přede mnou. V zanícení jsem si ani nevšiml, že ke mně přišela jejich tomboy trenérka, která si mě teď podezřívavě prohlížela.
„Ne, já jen…“
„Tak koukej vypadnout!“ křikne na mě a všechny holky, včetně mé manželky, se smějou.
Není co bych mohl dělat. Odtrhnu se od plotu, zakopnu o nohy kolemjdoucího páru a spadnu na zadek. Další výbuch smíchu. Chce se mi křičet, nadávat, ale prostě jen zbaběle uteču.
Mám neuvěřitelnou chuť na cigáro. Sice jsem před rokem přestal, ale teď bych si dal. Trochu uklidnit bušící srdce. Což o to, Vietnamec ve večerce by mi je klidně prodal, ale kde bych na ně vzal? V peněžence s motivem Matrixu najdu jen pár korun, obvykle jsem kapesný utratil ještě ten den, co mi ho máma dala. Můžu si koupit maximálně levnou napodobeninu tatranky, takže si vezmu alespoň tu, protože jsem od včerejška nic nejedl. Vynechal jsem i školní oběd, protože jsem z jídelnového UHA vyrostl hned při první příležitosti. Žmoulám v kapse poslední 2 koruny, co mi z nákupu zbyly. I kdybych si teď našel brigádu, tak co? Budu otročit jako ta poslední podržtaška a peníze, no peníze, těch pár šupů, stejně dostanu až za měsíc. Mohl bych investovat do akcií, třeba Amazonu, nebo Facebooku, jenže jak? Je mi patnáct a každej dospělej by se mi vysmál, asi jako kdybych teď někomu začal vykládat, že jsem cestoval časem. Maximálně mě pošlou někam na léčení. Začínám si připadat jak ve vězení svojí puberty. Kolemjdoucí na mě hází hrozně povýšený pohledy. Nevím, co dělat a domů se šourám tak nějak automaticky, než že bych si opravdu uvědomoval, kam vlastně jdu.
Máma ještě nepřišla, táta je asi jako obvykle na rybách. Zkusím analogovou televizi, na které půlka programů zrní a postavy vypadají, jako by na scéně byly vícekrát. To je vražda napsala, Jake a Tlusťoch, Věřte Nevěřte, polsky dabovaná Xena a na čétédvojce Vladyka se Štěpánovou nadšeně vypráví o krásách Uzbekistánu. No, přinejmenším tady se nic nezměnilo, jenže si nemůžu pustit nic jinýho, jen přiblblý dvdčka z trafiky. Těch máme plnou skříň, ale o to nemám zájem. Zapnu počítač, chvíli se snažím něco hledat na internetu, ale všechno se načítá tak strašně dlouho, že mě to akorát rozčílí. Zkusím nějakou hru, to mě vždycky uklidnilo. Starý dobrý hry. Half-life 2, GTA Vice City, Far Cry, takový kultovky, ale teď mi to přijde jako pravěk a u všeho vydržím tak patnáct minut. Sere mě ta grafika, jak se všechno trhá na mým chatrným Pentium 4, takže to vzdám, otevřu tajný bar a dám si pořádnýho loka vodky, až se mi zamotá svět. V hlavě se mi vybaví fialové bobule ze South Parku: Member Chewbacca? Member Passion of the Christ? Member this place? Member feeling safe? Yeah, I fucking member…
Ještě, než se máma vrátí z práce, zvoní u dveří Michal. Chvíli bojuju s myšlenkou mu prostě neotevřít, ale pak přece jen jdu, třeba přijdu na jiný myšlenky, protože si připadám naprosto v prdeli. Před odchodem vezmu ze skříně tátovi dvě stovky, i pod hrozbou, že až to zjistí, tak mě uškrtí. Jenže co mi zbývá? Blbý dvě stovky, ale momentálně nemám nic, takže tohle je jmění. Venku s Michalem už čeká celá parta a jde se do hospody U Zlatého karase, jediný místo, kde nalejou každýmu a na nic se neptají. Po cestě Michal vypráví o Saw a všichni jsou z toho naprosto odvařený. Ten film byla hrozně přeceňovaná blbost a když to poznamenám, tak mi řekne, že vím hovno. Jasně. Pak se posmívají starý paní v háčkovaným svetru, co baští na zastávce syrovej květák. Dobře si na ni pamatuju, ale dneska mi to nepřijde tak vtipný. Lidi kolem jen kroutí hlavou a já si vzpomenu na tu partu výrostků ze včera, co mě tak rozčílili. Jsme úplně stejný.
U Karase piju už třetí smradlavý pivo, a začne mě natahovat, protože hospodskej ho do upatlaných sklenic očividně míchá z vyčpělých zkozených zbytků. Nikdo si ale nestěžuje, protože je to pivo. Přisednou si k nám dvě odbarvený zmalovaný holky ověšený lacinnou bižuterií a kluci z nich jsou úplně hotový. Zbytek večera se nese v duchu vytahování a trapných dvousmyslných narážek. Michal si mě pořád dobírá, že jsem nudnej panic, jenže mě ty malý holky připomínající kombinaci velikonočního vejce a vánočního stromku vážně nepřitahujou. Z rádia hraje On my head, Láska moja a všichni hrozně probírají Česko hledá superstar a kdo vyhraje. Začínám si připadat neuvěřitelně trapně, chci domů, ne k rodičům, ale k sobě, za rodinou. Z hnusnýho piva je mi špatně a když prohlásím, že jdu, posmívají se mi. Podle všech se chovám jako děcko.
Doma mě matka přinutí, abych na ni dýchnul a pak mi udělá hodinový kázání završený hysterickým pláčem, že jsem na hovno syn a jak mě to jen vychovala. Potom mě ještě otec seřve za ukradený peníze a já odcházím spát jako zpráskanej pes. Vzpomínky na tuhle krásnou dobu se během jediného dne rozpadnou jako domeček z karet a do noci brečím do polštáře opravdu jako to malý děcko. I si tak připadám. Chci pryč.
***
Probudí mě Kuba. Nadšeně mi na tabletu ukazuje video oblíbenýho youtubera, a i když netuším o čem ten člověk mluví, je mi najednou hrozně dobře. Vyskočím z postele a proběhnu byt, za nechápavých pohledů své ženy a syna. Vykouknu z okna, stojí tam moje auto. Jenom se mi to zdálo? Vlastně nevím, možná. Možná mi jen nějaká vyšší moc chtěla ukázat, jak dobře se mám, že vzpomínky mají zůstat vzpomínkami.
Když o něco později jedu radostně do práce, usmívám se. Člověk tak snadno zapomíná na všechno to špatný, nakonec z minulosti v hlavě zůstanou jen ty pěkný věci. Tehdy jsem si to neuvědomoval, bylo mi dobře jako patnáctiletýmu a je mi stejně tak teď.
V práci nadšeně volám Monice a hned odpoledne spolu jdeme celá rodina do novýho aquaparku, kterej zrovna postavili za městem. Užívám si to jako nikdy a v hlavě si stále opakuju, že už nikdy nebudu nadávat na to, co mám. Člověk si neváží života, lidí a věcí, dokud o ně nepřijde. Večer utahanýho Kubu uložíme dřív a my s Monikou do noci sledujeme novou řadu Westworldu. O něco později usínám s pocitem, že život je krásnej.
***
Ráno mám deku přilepenou k rozkroku. Nadzvednu jí a hlavou mi bleskne SEMENO. Ne, ne, ne, ne, NE! Z plakátu vedle hlavy na mě posměšně kouká Anthony Kiedis z Red Hot Chili Peppers. Celej můj dětskej pokoj se mi směje. Stalo se to zase, nebo ne? Vyběhnu do obýváku, kde matka sedí před zrcadlem a chystá se do práce, otec je zas někde pryč. Hodím na sebe první oblečení, co mi padne pod ruku. Nezabývám se matčinými dotěrnými otázkami. Musím ven. Pryč odsud. Všechno ve mně se hroutí. Jsem třicátník v těle kluka? Kluk, kterýmu přeskočilo? Co je pravda a co sen? Zdálo se mi posledních patnáct let života? Zdá se mi tohle? Na obstarožní tlačítkovej Alcatel mi přijde textovka, Michal zjišťuje, proč jsem zapekl školu a jestli se má taky vypařit, abychom se někde sešli. Ty seš ale mrtvej, kámo! Byl jsem ti na pohřbu! Zahodím telefon do řeky a pak dlouho jdu podél ní, až dojdu na konec města. Sednu si na lavičku vedle telefonní budky, kterou očividně někdo opakovaně použil místo Toi Toiky a do očí se mi nahrnou slzy. Nejraději bych skočil do vody a nechal se unášet proudem. Zdá se, že už stejně nemám nad ničím kontrolu, něco se ve mně rozbilo, cítím, jak mi v mozku povolují závity. Jedna realita překrývá druhou, vrství se na sebe, přes sebe, přes mě.
Nevím, kdy jsem. Nevím, kde jsem. Dospělej chlap uvnitř se znovu stává dítětem. Tělo dítěte se stává tělem muže. Vrstvy, další vrstvy, přicházejí ve vlnách, omýlají pláž mé příčetnosti. Sedím a dívám se do Slunce. Bolí to. Přebíjím pud sebezáchovy a držím oči otevřené, Slunce svítí jako nikdy a vypaluje mi sítnici. Černý fleky se šíří, až svět kolem zhasne.
Pedro Rušeb
Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.
“Miloval život tak moc, až si ho nakonec vzal.”
Maya Allayí
Když z vás vyroste částečně autistický asociál, máte dvě možností: Depkařit, protože jste divní anebo se stát šťastnými a hrdými multifunkčními nerdy. Já si vybrala tu druhou možnost.
About The Author
