Recenze: Čarodějnice dřívější a budoucí aneb čarodějnictví jako metafora ženských práv

Čarodějnice dřívější a budoucí jsou příběhem tří sester v polovině 19. století, které znají slova, jež by znát neměly. A spousta dalších žen, co žádná slova neznají, ale znát by chtěly. Slova, z nichž mnohá byla zničena a pár z nich přežívá už jen ve veršovánkách pro děti, jsou totiž klíčem k čarodějnictví a čarodějnictví je klíčem k budoucnosti beze strachu z mužů a útlaku. K budoucnosti, v níž budou mít ženy práva. To však mnozí muži odmítají dopustit, a tak jsou všechny ženy, které se jim jakýmkoli způsobem znelíbí, pronásledovány, vězněny či ponižovány. Ale Juniper, Agnes a Bella jsou odhodlány to změnit. A vrátit čáry zpátky do světa.

Jak už úvodní odstavec napovídá, velkou roli v příběhu hrají práva žen a jejich postavení ve společnosti, a čarodějnictví slouží jako jakási metafora právě k tomuto tématu. K provádění čar potřebujete tři věci – slova, cesty a vůli. A právě slova jsou z této trojice tím, co nejčastěji chybí. Knihy se zaklínadly byly spáleny spolu s čarodějnicemi během inkvizice a poslední zaklínadla se nenápadně skrývají v říkankách a popěvcích předávaných z generace na generaci. A právě po nich začnou hlavní hrdinky pátrat a shromažďovat je ve snaze najít zaklínadlo, které by přivolalo zpět Ztracenou cestu Avalonu – cosi, o čem ani ony samy nemají příliš informací. Vědí jen, že pokud by se vrátila, přinesla by s sebou i ztracené čáry.

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi
veškerou pravdu na zemi.
– Kouzlo k prohlédnutí.
Vyžaduje zrcadlo & něco vypůjčeného

Děj se ale rozjíždí dost pomalu a autorka si dává poměrně na čas. Sice se jí daří úžasně vykreslit dobovou atmosféru a má jedinečný a krásný styl psaní, ale i tak působí první třetina knihy vlekle a dost možná budete mít problém se začíst a nechat příběhem pohltit. A to i přesto, že se sem tam objevují i akční pasáže, seznamujete se s charaktery postav a začínají se formovat důležité věci. Děj graduje opravdu pomalu a postupně, větší rychlost nabere až ke konci druhé části. Jakmile se ale k tomuto zlomu dostanete, příběh se rozjede, vtáhne vás a nebudete ho moct odložit. Harrow začne tahat z rukávu jedno odhalení za druhým spolu s pěknou řádkou zvratů, pro které si chystala půdu, zatímco jste se prokousávali pomalejším začátkem. Při zpětném pohledu tak dozajista dává smysl, že kniha začíná zvolna, nicméně úplně se jí to odpustit nedá. Pokud ale vydržíte prvních dvě stě stran, bude vám odměnou celá řada nečekaných zjištění, překažených plánů a nemilých překvapení.

Co ale autorka ztratila na ději, to dohání prací s postavami. To je totiž bezpochyby největším kladem celé knihy. Každá ze sester má jedinečný charakter, který se čtenáři odhaluje postupně s tím, jak jej autorka nechává nahlížet do jejich nitra, poodhaluje příběhy z jejich minulosti a jejich motivace a touhy. Každá nahlíží na svět po svém a nese si s sebou jiné šrámy a bolesti, s nimiž se musí vypořádat. A všechny mají chyby, všechny musely pro přežití udělat něco, na co nejsou hrdé, a nejspíš byste ani jednu nedokázali označit za typickou kladnou hrdinku. Jejich charaktery se vyvíjí a mění s tím, jak zjišťují víc o čárách, světě kolem i sobě navzájem, a sledovat ten proces je neuvěřitelně fascinující a uspokojující.

Ohledně jejich jmen ale bude mít všímavější čtenář jednu malou připomínku. Ačkoli Juniper i Bella používají svá druhá jména, která jim vybrala matka, Agnes ne. A když ze začátku Bella dává přednost svému prvnímu jménu, Juniper s tím má problém a nechápe to. Zato proti Agnes a jejímu jménu za celou knihu neřekne ani půl slova. Což je zvláštní, zejména když autorka klade na druhá jména poměrně velký důraz.

Vyzdvihnout si rozhodně zaslouží i vykreslení jejich sesterského vztahu. Ačkoli spolu ze začátku nevycházejí příliš dobře, protože si navzájem v minulosti ublížily a každá z nich si s sebou nese vlastní pocit zrady, postupně vychází najevo, jak moc silné pouto mezi sebou mají. A co všechno by byly schopné udělat, aby své sestry ochránily. Oproti té spoustě knih, ve kterých hraje prim romantický vztah a rodinné vazby jsou spíše upozaďovány, jde o velice příjemnou změnu.

Ne že by se v Čarodějnicích žádná romantika neobjevila. Objevuje. Ale zaprvé nedostává zdaleka tolik prostoru a funguje jen jako doplněk, a zadruhé si ani příliš pozornosti nezaslouží. Jistě, autorka se skrze obě romantické linky snaží na něco poukázat, takže mají i vyšší funkci než jen pobavit čtenáře, ale tím, že jim nebylo věnováno tolik času, nepůsobí zas tak uvěřitelně a realisticky, jako by mohly. Vývoj těchto vztahů v knize tedy trochu chybí. Zkrátka tam jsou, ale jen okrajově a potřebovaly by víc péče, aby opravdu vynikly. Takhle, byť je pochopitelné, proč se je Harrow rozhodla do příběhu začlenit, by se bez nich nejspíš hodně čtenářů obešlo. A kdyby se škrtly úplně, zas tolik by se nestalo.

Kamení samé ať kosti ti zláme
a hadi srdce zastaví.
– Kouzlo, které pouští jed.
Vyžaduje zuby & zlobu.

Také je třeba se trochu zmínit o magickém systému a o tom, jak zmatečně může skoro až do konce knihy působit. Na první pohled vypadá jednoduše – jak už bylo řečeno, k čarování potřebujete vůli, slova a cesty (neboli předměty, pocity a podobně). A slova se mnohdy skrývají v nám známých říkankách a dětských veršovánkách, které si autorka upravuje podle sebe, lehce je mění a přetváří, a výsledkem je něco rozhodně originálního a kreativního. Vychází navíc i z různých pohádek, do kterých přidává vlastní zvraty či si jako jejich vypravěče volí nezvyklé postavy, a pracuje i s nimi. A to je skvělé. Už méně skvělé ale je, že to, jak přesně magie v Čarodějnicích funguje, pochopíte až ke konci. Můžou čarovat i muži, nebo jde jen o ženskou záležitost? Dědí se čarodějnictví z matky na dceru, nebo ho může praktikovat kdokoli? Jsou některé čarodějnice silnější než jiné, a pokud ano, proč? Tyto a spoustu dalších otázek autorka jednoduše nezodpoví, přitom ale jako kdyby předpokládala, že čtenář je zná a chápe. Někomu možná podobný zmatek a fakt, že si to musí poskládat sám a nepovede se mu to nijak brzy, vyhovuje, ale pro jiné to může být matoucí a působit značně chaoticky. Zejména když autorka poukazuje na způsob, jakým byly čár vnímány v minulosti, a naznačuje, jak se to s nimi má doopravdy.

Možná by tedy bylo lepší, kdyby na začátku Harrow vysvětlila, jak jsou čáry vnímány, a později už jen pracovala s tím, jak se jejich vnímání mění. Nenechala by tak čtenáře slepě tápat.

Jen v knížkách a pohádkách se můžete trochu přiblížit světu, kde jsou čáry pořád skutečností, kde mají ženy a jejich slova nějakou moc.

Nakonec ještě pár slov o tématech a myšlenkách, které autorka v knize rozebírá. Nejvýraznějším motivem je samozřejmě feminismus a postavení žen ve společnosti. Harrow to pomocí metafory s čarodějnictvím řeší opravdu skvěle a realisticky vykresluje, kolik problémů s sebou dříve neslo, když se člověk narodil jako žena. Navíc do knihy zapojila i sufražetky a jejich hnutí a to, jak na ně bylo nahlíženo, čímž to ještě podtrhla a zvýraznila. Krom toho se ale věnuje i zneužívání a překrucování náboženství k vlastním účelům a nebezpečí slepého fanatismu. V o něco menší míře poukazuje i na problematiku rasismu či homofobie a dost prostoru věnuje i tématu domácího násilí.

Sečteno, podtrženo, jedná se o solidní záležitost, která si jistě zaslouží vaši pozornost. Budete se ale muset prokousat pomalým začátkem a smířit s tím, že některé informace si budete muset seskládat dohromady sami, takže se místy nevyhnete pocitu zmatení. Zato si ale užijete příběh se spoustou nečekaných odhalení, úžasně vykreslenými postavami a důležitými tématy. A navíc jde o zatraceně atmosférickou záležitost.

Zdroje obrázků: albatrosmedia.cz, facebook.com/cooboo

About The Author

Alix E. Harrow Čarodějnice dřívější a budoucí