Pozlacené slibují příběh o silné hlavní hrdince, která se vymaní z okovů silně patriarchální společnosti a postaví se sama za sebe. Na začátku však Deka netouží po ničem jiném než zapadnout do své vesnice, která ji kvůli tmavší barvě kůže nikdy zcela nepřijala. Doufá, že při Rituálu čistoty konečně všem dokáže, že je stejná jako oni, že její krev má stejnou rudou barvu. Potom však krvácí zlatou krev, krev démonů, která z ní v očích vesničanů rázem udělá nejen vyvrhela, ale i monstrum, co je potřeba zabít. Jenže dřív, než se jim to povede, přijíždí pro Deku záhadná žena s nabídkou – pokud vstoupí do armády, přežije tvrdý výcvik a bude bojovat v císařově zvláštní jednotce, dostane šanci na to vést konečně normální život. A co víc, bude očištěna…
Čekali byste z tohoto popisu příběh se spoustou trénování, vojenských záležitostí, akčních scén a boje za rovnoprávnost žen? Těšíte se na sledování postupného přerodu myšlení hlavní hrdinky a její proměny ze zakřiknuté, ustrašené dívky v silnou a nezávislou ženu? Tak to rapidně snižte svá očekávání, protože Pozlacené vám z toho nabídnou jen střípek sem, střípek tam, a ničeho víc se zkrátka nedočkáte.
Začátek možná působí poměrně solidním dojmem, ale brzo přijdete na jednu věc – že autorka všechno, co má potenciál udělat příběh zajímavým, bez milosti přeskakuje. Pokaždé vám naservíruje pod nos nějaký problém či převratné zjištění, ale místo toho, aby řešila jeho důsledky a ukázala vám, jak se s tím postavy vypořádají, raději skočí až do okamžiku, kdy už je vše vyřešené. Pouze vám stručně zpětně řekne, co se ve vynechaném časovém úseku odehrálo. Vyjmenuje události, k nimž došlo, ale ani jednu z nich vám neukáže. Místo toho postaví postavy před nový problém či zjištění, a celý koloběh se rozběhne nanovo. A co to má za následek? Čtenář se strašlivě nudí a může akorát brečet nad promrhaným potenciálem.
Z údajně drsného a krvavého výcviku neuvidíte doslova nic. Ani jedinou lekci, pokud snad nechcete počítat ranní rozcvičku v podobě běhání. Zato si od Deky mnohokrát vyslechnete, jak je náročný a tvrdý. Dokonce je vzadu v knize uvedeno varování před velkým množstvím násilných scén – kde? Kam zmizely? Zřejmě se ztratily ve všem tom přeskakování a zanechaly po sobě jen pachuť zklamání a zničených očekávání. Protože když hlavní hrdinka prochází brutálním vojenským výcvikem, tak to čtenáři chtějí vidět. Tím spíš když mají cvičit s partnery, muži, kteří je často vnímají jako démonky a drží si vůči nim spoustu předsudků. Sledovat, jak na sebe navzájem musí i přesto spoléhat a jak postupně mění názor, by bylo neskutečně zajímavé. Bohužel.
Máme na výběr. Jsme dívky, nebo démonky? Umřeme, nebo přežijeme?
Ani ve chvíli, kdy dochází k bojům a střetům, se situace nezlepší. Pokud už je náhodou autorka nepřeskočí, omezí se na jejich suchý popis. A to je další velký problém – popisuje, místo aby ukazovala. Poví vám, co se děje, ale nenechá vás to s postavami prožít. Tudíž veškeré možné napětí či obavy o život některé z nich zmizí a zůstane, ano, opět jen nuda. Ke všemu jsou ještě všechny scény podobného rázu neskutečně uspěchané a zrychlené, nic v nich není rozepsáno podrobněji, nic nedostane dostatek prostoru. Forna se sice očividně snaží ve vás vyvolat strach a emoce, ale nedaří se jí to. Ani trochu.
Čím víc se budete blížit k závěru, tím víc si budete všímat ještě jedné závažné věci. Nelogičností a děr. Pár nedomyšlených věcí se objevuje hned na začátku, ale nad tím je čtenář ještě schopen přimhouřit oko a knize to odpustit. Jenomže s každou další pasáží se kadence a závažnost logických chyb zvyšuje a ke konci už nebudete dělat nic jiného, než že budete nedočkavě vyhlížet další, abyste se mohli aspoň zasmát. Protože některé z nich jsou vskutku úsměvné. A jiné zase spíš k pláči.
Pokud se blíže zaměříte na postavy, které vás celým příběhem provázejí, shledáte, že žádná z nich nemá pořádně vykreslený charakter. Některé jsou na tom lépe než jiné, ale pořád působí nedodělaně a mnohdy vyloženě ploše. Chybí jim vrstvy, chybí jim vývoj a více než jedna vlastnost, která by tvořila jejich povahu.
Nejhůř z nich všech samozřejmě působí Deka, protože s ní trávíte většinu času. Její proměna z vystrašené dívky, která se sama považuje za stvůru, pochybuje o sobě a je dosti silně věřící, v silnou a odhodlanou bojovnici, co si na náboženství ani nevzpomene, se odehraje doslova v jednom odstavci. Žádné postupné formování myšlenek a přemýšlení a měnění názoru. Ne. To všechno autorka vesele přeskočí a její přerod tak nastane doslova lusknutím prstu.
Navíc je Deka neuvěřitelně naivní. Všechno, co jí někdo řekne, automaticky přijímá jako fakt. Nad ničím se nezamyslí, nenapadne jí, že by se ji někdo mohl pokoušet obelhat. Ne. Dokonce ani když slyší něco, co jí má obrátit svět vzhůru nohama a co zní na první pohled šíleně, o tom ani na vteřinu nezapochybuje. Okamžitě se s novým názorem identifikuje a stará přesvědčení zahodí.
A čím blíž jste ke konci a čím víc o Dece zjišťujete, tím větší Mary Sue se z ní stává. Je nejlepší a speciální a pořád silnější a není nic, co by nedokázala. Všichni v jejím okolí ji málem uctívají. V Pozlacených zkrátka najdete asi jeden z nejhůř zpracovaných motivů „vyvolený“, co jste kdy viděli. A když přijde samotný závěr a vy se nad ním trochu zamyslíte, dojdete k názoru, že Deka vlastně vůbec tak ohromně speciální být nepotřebovala.
Naprosto otřesná je i romantická linka. Ne že by se jednalo o klasickou lásku na první pohled, která se v YA knihách tak často objevuje, to ne. Tady se vztah mezi těma dvěma vyvíjí. Akorát ho autorka prostě zase přeskočí. Takže uvidíte scénu, kde se potkali, pak scénu, kde už jsou kamarádi a Deka z něj nemůže spustit oči, a pak scénu, kde už jsou do sebe zamilovaní. Víc nic. Nedozvíte se, co ke změnám v jejich vztahu vedlo, neuvidíte jejich postupné sbližování, nic. Což má za následek to, že jejich vztahu absolutně nebudete věřit a ať se vás Forna bude snažit přesvědčit o jejich lásce jakkoli, bude vám to srdečně ukradené. Maximálně z toho budete otrávení a budete neustále zvedat oči v sloup.
Co však autorka pokazila na romantické lince, to trochu dohnala na vykreslení přátelství mezi Dekou a její sestrou ve zbrani, Brittou. Pravděpodobně za to může fakt, že Britta se objevila prakticky hned na začátku, kdy ještě Forna neměla tak urgentní potřebu všechno přeskočit, děj působil uceleněji, plynul a jejich vztahu byla věnována větší pozornost. Sice ne nijak závratná, ale byla. Každopádně díky tomu působí po zbytek příběhu mnohem realističtěji než všechno ostatní.
Ani magický systém a vše, co s ním souvisí, nestojí za moc. Už jen samotný jeho základ je totiž problematický. Proč čekat na velké odhalení barvy krve všech dívek ve vesnici až do Rituálu čistoty? Proč to nezjistit hned, jakmile některá z nich začne působit podezřele? Navíc, pokud se vám změní krev z červené na zlatou, bude to vidět na všem těle i zvenku. Zaprvé vám zežloutne bělmo (úplně stejně jako když máte žloutenku a v krvi příliš žlutého barviva) a zadruhé už se nemůžete červenat a budete mít od pohledu pleť více do žluta. Navíc, jak můžete fungovat, když máte místo krve zlato? Je v něm snad obsažena nějaká magie, která mu dává podobné vlastnosti jako krvi? Nebo to vůbec není zlato, jaké znáte, ale nějaká látka jemu velice podobná? Jak je to?! To se nedozvíte.
Nikdy nezapomeň: pro stejný dar, za jaký tě teď oceňují, tě později zabijí.
I kdybyste ale pominuli biologické hledisko a nad tímhle mávli rukou, stejně vám bude to, jak to celé funguje, připadat divné. Hned na začátku knihy se totiž dozvíte, že krev mění barvu jen ženám, a to někdy v průběhu puberty. Proto ve světě Pozlacených existuje pravidlo, které má zabránit odhalení toho, jakou má dívka barvu krve, až do Rituálu čistoty. Ten podstupují v šestnácti letech, a kvůli tomu rok předtím nesmějí zacházet s žádnými ostrými předměty a musejí se vyvarovat všeho, při čem by si mohly způsobit zranění. Nemůžou zkrátka ztratit ani kapku krve. Dobrá. A co když některou štípne komár? Co když se jí udělá beďar? Co když, a to především, dostane menstruaci? To jsou věci, kterých se prostě uchránit nelze. Co se stane, když se na to přijde dřív? Nikdo neví. A proč se to nesmí zjistit dřív? Taky nikdo nemá ani ponětí.
Dlouho by se dalo rýpat i v tom, že dívky se zlatou krví nemohou zemřít. Hned ze začátku se dozvíte, že každá má jen jednu konečnou smrt, z ostatních se posléze vždy probudí. Ale jak to funguje, když její tělo například spálí a popel rozmetou? Nebo ho zničí jakýmkoli jiným způsobem? Záhada, kterou, jak jinak, ponechá kniha nevyřešenou.
Později si navíc autorka magický systém, respektive tvory a bytosti, co s ním souvisí, strašně zkomplikuje. A překombinuje to, ke všemu úplně zbytečně. Přitom základní myšlenka nezní vůbec špatně, naopak, mohlo by to být skvělé, kdyby to ovšem Forna dotáhla do konce a pořádně promyslela.
Fyzické tělo se uzdraví. Jizvy se ztratí. Ale vzpomínky jsou navždycky. I když zapomeneš, zůstanou uvnitř, hlodají tam a vynoří se, když to nejmíň čekáš.
Poslední věc, ke které je třeba se vyjádřit, je pozadí. Autorka se nijak netají tím, že chtěla příběh zasadit do silně patriarchální společnosti a poukázat na postavení žen ve společnosti. To je samozřejmě super. Nebo by alespoň bylo, kdyby se to v knize opravdu řešilo, autorka předkládala čtenářům podněty k zamyšlení a diskutovala s nimi o dané problematice skrz to, co se v knize bude odehrávat. Jenže k ničemu takovému nedojde. Jistě, objeví se pár pasáží, ve kterých se nad tím Deka zamýšlí. Sem tam citát, který stojí za zapamatování. Ale celá myšlenka hodně rychle vyšumí kamsi do ztracena a tak hluboko do pozadí, že je to skoro stejné, jako by tam vůbec nebyla. Jen čas od času se vynoří, aby se připomněla, ale absolutně se neřeší. Je tam přítomna, to ano. Ale to je všechno.
Navíc se autorka očividně snažila vykreslit onu společnost tak drsně a tak problematicky, až to přehnala. Některá pravidla totiž vůbec nedávají smysl. Ženy by v téhle knize neměly dělat nic, co by nesloužilo ku prospěchu mužům nebo rodině. Ale jak s tím pro všechno na světě souvisí třeba to, že nemůžou běhat? Kdyby jim hořel dům, tak udělají co, půjdou k němu ladnou a elegantní chůzí? Navíc Deka hned na začátku možná ne přímo běží, ale minimálně jde rychlou chůzí, což by neměla. Vidí ji spousta lidí. Ale nikdo se nad tím nepozastavuje. Zvláštní.
Co čtenáři jistě přijde taky líto, je, že ačkoli má mít příběh údajně africkou atmosféru a čerpat z ní, ničeho takového se nedočká.
Je stejný jako všichni ostatní, předkládá nám nemožné a říká tomu volba.
Takže co říct závěrem? Je to nedotažené, uspěchané a překombinované. Čím blíž ke konci, tím se to všechno horší. Scény, které byste vidět chtěli, neuvidíte, a naopak ty, co by se daly v klidu přeskočit nebo úplně vynechat, autorka roztáhne na celou kapitolu. Bojový výcvik chybí úplně, postavy ani vztahy mezi nimi se nevyvíjí a Deka je příšerně naivní a děsně výjimečná. Ani ta slibovaná přidaná hodnota v podobě patriarchální společnosti příliš nevyzní. A o té hromadě nerealistických a nelogických blbostí se radši nezmiňovat vůbec. Celé by se to dalo shrnout asi takhle – namísto strhujícího vyprávění dostanete jen suchý popis děje. Nudný. A bez jakékoliv hloubky.
Potenciál sice velký, ale můžete jen zklamaně přihlížet, jak vyšumí do prázdna. Nápad na příběh jako takový fakt skvělý a zajímavý, ale chtělo to věnovat mu ještě mnohem víc práce a péče, než byl vypuštěn do světa.
zdroje obrázků: albatrosmedia.cz, milionidiparticelle.wordpress.com
About The Author
