Kdesi ve vesmíru, v místech, kde se propojuje imaginace s realitou a andělé se pokoušejí balancovat na špičkách jehel, pluje prostorem Velká A´tuin, vesmírná želva. Na jejím krunýři stojí čtyři sloni, a ti zas na svých hřbetech podpírají Zeměplochu, svět nasáklý magií, humorem a řadou velmi osobitých postav, které je těžké nemilovat. Pokud očekáváte objektivní článek, prosím postupte do jiné reality, tohle je totiž zcela nekritická oslava Terryho Pratchetta a jeho celoživotního díla.
Byl konec 90. let a někde mezi To je vražda napsala a Kobrou 11 běžela reklama na knihu s podivným přebalem, a ještě podivnějším názvem, Otec prasátek – Úžasná zeměplocha. Ve své počínající pubertě jsem jen zakroutil hlavou, a přepnul na MTV. Několik dalších let jsem míjel barevné obálky zeměplošských knih, z nějakého důvodu mnou považované za young adult literaturu, a tudíž mých očí nehodné. Uplynuly další roky a do života mi vstoupil člověk, který rychle zmizel, zanechal hodně bolesti a jednu větu. Zněla: „Někdy si přečti Zeměplochu, to se ti bude líbit.“
V létě 2013 jsem si koupil první knihu ze série, Barvu kouzel, a nemůžu říct, že by se mi líbila. Ne. Naprosto mi učarovala a představila svět, kde jsem měl strávit následujících deset let (což je mimochodem moc pěkný rým).
„V každém normálním člověku se ukrývá šílenec, který se občas pokouší dostat ven, prohlásil majitel. Aspoň tak si to představuju já. Nikdo se nezblázní rychleji než naprosto normální člověk.“
– Lehké fantastično
Moment! On je tu někdo, kdo nezná Zeměplochu? No, dobře, osvěta musí být. Zeměplocha je série čítající 41 knih, pět povídek a několik dalších rozšiřujících titulů, jako kuchařky, mapy, komiksy, portfolia ilustrací, nebo skvělé Kdepak je má kravička? pro ty nejmenší. Zeměplocha je fantasy, prosycená anglickým humorem, pořádnou dávkou životní filosofie a pravdami každodenního bytí. Autor Terry Pratchett vydal první příběh roku 1983 a pak přes třicet let svět Zeměplochy rozšiřoval. Knihy na sebe přímo nenavazují (kromě prvních dvou a série o Toničce Bolavé), ale postupně se z dob magie a udatných hrdinů dostaneme až k parnímu stroji a industrializaci. Postavy se občas setkají, jindy nám jsou vyprávěny příběhy z dávné historie Plochy. Najdeme tady vše, co má dobré fantasy mít. Panteon marnivých bohů, trolly, trpaslíky, mágy a čarodějnice, elfy, upíry, vlkodlaky, skřety, obludné příšery pokoušející se prorazit závoj reality, draky, meče a kouzla, smrt, a především hromadu kvalitního textu, novotvarů a slovních hříček.
Jedním z hlavních pilířů úspěchu knih jsou jejich postavy, kolem kterých se většina příběhů otáčí.
Mák Mrakoplaš, který nikdy nevyvolal jediné kouzlo, se nedobrovolně připlétá do událostí, které utváří osudy Plochy, a tak často musí bojovat o život. Naštěstí je to rozený srab, takže umí opravdu rychle utíkat. Navíc ho na cestách provází Zavazadlo, velká bedna s nožičkami, které je uvnitř větší, a kromě Mrakoplašova prádla dokáže spolknout například i bandu vrahů.
Čarodějky, v čele s Bábi Zlopočasnou, nejmocnější čarodějkou Plochy. Ženy, které si nechcete znepřátelit, protože kdo by pak pomáhal rodit děti, staral se o zarůstající nehty nemohoucích stařečků, odčervil stádo ovcí a mimo jiné sem tam zavřel bránu do světa mezi světy kde číhají krvelační elfové?
Městská hlídka velitele Samuela Elánia, notorického alkoholika, a zároveň muže, kterému je zákon nadevše. Z počátku je to opravdu jen banda budižkničemů, přesto se z nich nakonec stane skutečná ruka zákona hlavního města Plochy, Ankh-Morporku.
Vlahoš von Rosret, napravený podvodník a zlodějíček, který místo oprátky dostane na starost postupně poštovní úřad, banku, a nakonec rozvoj železnice, což je mnohem větší adrenalin, než okrádat naivní důvěřivce.
Tonička Bolavá, mladá čarodějka, se kterou prožijeme deset let života, od dětství kdy nastoupí do učení. Tahle všestranná dívenka se nebojí praštit elfskou královnu pánví, políbit ztělesnění zimy, nebo se postavit prastarému duchu lovce čarodějnic.
A pak je tady samozřejmě onen hubený gentleman v černém rouchu s kápí, doslova zářivě modrýma očima a kosou tak ostrou a tenkou, že dokáže přetnout vlákno pojící duši s tělem (případně s mečem, na duše králů a vladařů). Smrť, jakožto antropomorfní personifikace (neváhejte dohledat), se nachází všude a nade vším, objevuje se kromě dvou výjimek v každé knize, když mluví tak kapitálkami, a jedny z nejlepších příběhů jsou právě o něm.
Na počátku jsem trochu lhal, Zeměplocha není jen fantasy, žánry se proměňují a slévají. Příběhy městské hlídky jsou dobrou detektivkou. Mrakoplaš postupně procestuje celou Plochu ve stylu road-movies a děje se mu jedna šílenost za druhou. Vlahoš předvede moderní časy a již zmíněnou industrializaci, a příběhy o Toničce jsou původně psané spíš pro děti, ačkoliv poslední dvě knihy jsou už vcelku temné.
Právě střídání žánrů, a přesto stále ten dobře známý svět a postavy, to mě bavilo nejvíc. Po čase jsem každou další knihu otevíral se strachem, že mě už nemůže ničím překvapit, že tentokrát už bude nudit. A pokaždé jsem pocítil na prvních stránkách krásný pocit, jako když se vracím po dlouhé době domů, do míst, kde to dobře znám. A protože jsem se v průběhu těch deseti let hodně stěhoval, stala se Zeměplocha mým tajným domovem, světem, kde jsem vždy vítán s otevřenou náručí, a jeho obyvatelé dychtí vyprávět mi o svých životech, tam někde daleko, na krunýři želvy.
Řekl jsem, že nebudu kritický, takže se nezmíním o tom, že některé příběhy nejsou tak dobré a stojí ve stínu těch ostatních, ne, prostě všechno dohromady je to skvělé, zábavné a hodně autorových myšlenek a nápadů se mi propsalo do života. Ne, že bych se bránil.
„Její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.“
– Pyramidy
Životní filosofie postav a potažmo Terryho Pratchetta mě zkrátka dostala. Léta jsem se snažil v myšlenkách vyrovnat s představou smrti, konce svých dnů a co bude potom. Dnes vím, že po smrti každý dostane to, čemu věří. Až totiž jednou přijde Pochmurný žrec, převést mě na druhou stranu, právě životní víra a přesvědčení utvoří můj posmrtný život. Věříte, že jste opravdu špatný člověk a čeká vás peklo? Tak ho dostanete! Nebo že po životě není už nic? Tak nebude. Že se z nebe snesou Valkýry a odnesou vás do síně kde budete po celou věčnost hodovat? Proč ne, ale upozorňuji, že to po pár stoletích začne být velmi otravné. Osobně mi tohle velmi pomohlo vyrovnat se s představou smrti, a začít brát Smrtě jako celkem příjemného chlapíka s osobitým smyslem pro humor.
Čarodějky s jejich hlavologií, magií bez kouzel, které je jejich hlavní pracovní náplní, totiž všímat si světa kolem sebe. Vcítit se do potřeb ostatních a jejich myšlenek. Pokud tohle dokážete, nepotřebujete kouzla, protože ti obyčejní lidé kolem věří, že to kouzla jsou. Víra, to je motiv, který se táhne všemi knihami. Ne posvátná náboženská víra, ale víra, že vyjde slunce, že je možné žít na vesmírné želvě, že v každém městě kdekoliv ve vesmíru existuje člověk, který se vám na náměstí pokusí prodat mírně jetý párek s hořčicí. Pokud tomu všemu věří dostatečné množství lidí, tak to může fungovat.
Zeměplocha je zrcadlem Země, Terry Pratchett vzal kulturu, historické události, náboženství a postupně je předkládá tak, jak by se staly na Ploše. V knize Pyramidy se podíváme do minulosti v místní verzi Egypta. Na náboženský boj s církví, která tvrdí, že Velká želva neexistuje (a přece kráčí). Zažijeme zrod rockové hudby, filmového plátna a prvních novin, nebo semaforových věží, jakéhosi telegrafu. Ponoříme se do konfliktů mezi rasami… a tady bych se zastavil, protože tohle mě vždy fascinovalo. Na Ploše neexistuje rasismus, ale tvarismus. Právě rozdíly mezi jednotlivými rasami jsou z počátku nepřekonatelný problém (zejména pro lidi). Nicméně postupně spolu ve velkém městě Ankh-Morporku žijí bok po boku trpaslíci s trolly, zombie, upíři, skřeti a ono to funguje, pokud se všichni vzájemně respektují, dodržují pravidla a jsou si prospěšní. Podobné téma se v současnosti řeší denně, a pan Pratchett z něj vytěžil v průběhu let maximum. Nezbývá než si udržovat víru, že stejně jako na to přišli obyčejní obyvatelé Plochy, přijdeme na to jednou i my, obyčejní lidé na Zemi.
„Je důležité, abychom věděli, odkud jsme přišli, protože když nevíte, odkud jste přišli, pak nevíte, kdo jste, a když nevíte, kdo jste, pak nevíte, kam jdete. A když nevíte, kam jdete, jdete patrně špatným směrem.“
– Obléknu si půlnoc
A takhle bych mohl pokračovat celý den, jenže ono je lepší si to přečíst. Každá kniha přetéká nápady. V Ankh-Morporku vládne organizovaný zločin, protože v tom neorganizovaném byl hrozný zmatek. Knihy v knihovně Neviditelné univerzity, sídle mágů, jsou tak přesycené magií, že musí být připoutány řetězy, aby z nich něco nevylezlo, a stejně trochu prosakují. Nemluvě o místním knihovníkovi opici… tedy, pardon, lidoopovi, což je velmi praktické. No řekněte, kdy naposledy váš knihovník vylezl pro knihu bez žebříku až ke stropu, a podal vám ji nohou, a to vše za banán? Smrť, který se snaží pochopit lidské city, má rád kočky a doprovází ho malá kostřička krysy v kápi, s kosičkou, Krysí smrť. Na kraji Plochy se nachází vyvažovací kontinent plný zlata, aby se disk na zádech slonů nepřevážil. Mimochodem, přesvědčení plochozemci musí při četbě mít radost, neb pokud nešťastní námořníci neukočírují svou loď na Kruhovém oceánu, hrozí, že přepadnou přes okraj do vesmíru. A tak dále, a tak dále…
Inspiraci autor nacházel různě po světě, například v Praze. Jak přiznal v jedné knize s ilustracemi, Ankh-Morpork je do velké míry inspirovaný právě Prahou, která ho okouzlila.
Terry Pratchett byl v 90. letech nejprodávanějším anglickým autorem. Je až s podivem, jak málo věcí kolem Zeměplochy vzniklo. Mnoho projektů neschválil sám Pratchett, protože se mu nelíbil scénář, nebo celkové podmínky. Jindy to skončilo na neschopnosti filmových studií vůbec projekt rozjet. Přesto, jak už bylo řečeno, jsou tu různé mapy, pohádky, kuchařky, povídky a obrázkové knihy, ale když se podíváme kolem? Najdeme čtyři poměrně kvalitní televizní filmy, Barvu kouzel, Lehké fantastično, Otce prasátek a Zaslanou poštu. Všechny se víceméně drží předlohy. Potom jeden otřesný seriál z poslední doby, počítačovou adventuru z dob dávno minulých a jednu opravdu skvělou (a ke zlosti krátkou, ale zase s hlasem Christophera Lee jako Smrtě) animovanou sérii. Víc ani ťuk, a možná je to dobře, přenést atmosféru z knih by bylo velmi obtížné.
Roku 2012 byla založena Terryho produkční společnost Narrativia, aby mohl dělat věci po svém. Tajně sním ve vysokorozpočtový seriál, kdy každá série je jeden okruh knih, pod dohledem lidí, kteří Plochu milují. Někdy je však lepší zůstat u snu, než se probudit do noční můry.
Když se řekne A, musí se říct i B. V tomto případě se při P musí zmínit K. Pratchettovi knihy by u nás možná neměly takový úspěch, nebýt překladatele Jana Kantůrka. Těmito řádky, přestože nás už také opustil, bych mu chtěl vyseknout poklonu. To, jak si poradil se jmény postav, nejrůznějšími novotvary a názvy je hodno obdivu, pan Kantůrek odvedl opravdu skvělou práci. Když se před lety Terry a Jan setkali v Praze, působilo to, jako by byli bratři. Oba v černé, s kloboukem, plnovousem, brýlemi, jen s tím rozdílem, že pan Kantůrek zabíral trochu víc místnosti.
Možná bych celou sérii dokázal přečíst rychleji, ale dávkoval jsem si ji postupně, protože v roce 2015 Terry Pratchett zemřel po dlouhém boji s alzheimerem, a tím končí i příběh Zeměplochy. Terry chtěl vyprávět ještě hodně dalších dobrodružství, a několik knih měl rozepsaných. Podle poslední vůle však jeho rodina splnila přání, a nechala harddisk s nedokončenými texty zničit. Zcela symbolicky ho přejel parní válec Jericho.
Dokud však mohl, tak psal. Sice už nedokázal ovládat klávesnici, ale stále dokázal žít příběhem. Vidět Plochu a všechny lidičky na ní.
„Filozoficky vzato je zlo přítomné v celém vesmíru, očividně proto, jak se zdá, aby dodalo lesku existenci dobra.“
– Nevídaní akademikové
Nebudu lhát, u poslední knihy Pastýřská koruna jsem brečel, dokonce jsem si musel dávat ve čtení přestávky, což se mi ještě u žádné knihy nestalo. Nestydím se za to, právě naopak je to důkaz spisovatelského umu. Spojila se tu neúprosná definitivnost, žádná další kniha už nebude, a provázání smrti autora, spolu s jednou z milovaných hlavních postav celé ságy. Ale Velká A´tuin dál kráčí vesmírem, tam někde pradaleko, kam možná odešel i Terry Pratchett, pokud si to opravdu přál a věřil.
Ostatně, pokud by vás zajímal Terryho životní příběh, doporučuji knihu Život v poznámkách pod čarou, sepsanou na základě vzpomínek Terryho, jeho rodiny a přátel. Autorem je Rob Wilkins, Terryho asistent a nabízí pohled do soukromí i do myšlenek jednoho z nejplodnějších autorů fantasy. Stojí za to, stejně jako zeměplošské knihy je životopis vtipný, čitvý a plný prachettovských pravd.
Příběhy jednotlivých knih se mi pravidelně vracejí na mysl. Chtěl bych mít vytrvalost Samuela Elánia, moudrost Bábi Zlopočasné, a nohy rychlé jako Mrakoplaš. Popovídat si se spravedlivým tyranem Vetinarim nad dokončenou křížovkou, nebo se zúčastnit opulentní snídaně na Neviditelné univerzitě, která se mnohdy protáhla až do večera. A víte co? Můžu, a vy také, s celou sérií skvělých knih a vlastní fantazií. Terry Pratchett po sobě zanechal úžasný svět, který ještě dlouho bude oslovovat celé generace nových čtenářů, takže spolu se Zeměplochou a všemi ostatními je tu s námi dál. A co my víme, třeba teď někde ve Smrťově říši sedí u stolu, a v dobré náladě spolu hrají partičku šachů.
Díky Terry, bylo to opravdu skvělých deset let!
Pokud jste se dostali až sem, díky že jste zavzpomínali na svého oblíbeného autora. A VY! Vy, co jste Zeměplochu nikdy nečetli, dejte ji šanci, možná jako já zjistíte, že vám roky unikalo něco výjimečného…
„NENÍ SPRAVEDLNOST. JSEM JEN JÁ.“
– Smrť
Zdroj obrázků: terrypratchett.com, discworldemporium.com,
Zdroje článku: Život v poznámách pod čarou, wikipedia, dokument Living with Alzhaimers
About The Author
