Recenze: Sešívance – Povídkové monstrum vás dostane

Hned na úvod bych rád napsal, že nejsem klasický čtenář hororů, co netrpělivě čeká na nového Kinga a pak se u slabého světla lampy a otevřeného okna klepe strachy. Horovou literaturou si spíše vyplňuji volná místa, než začnu číst něco dalšího. Povídkovou knihu Sešívance od Honzy Vojtíška jsem ale chtěl recenzovat. Přiznám se, že na první dobrou na mě zafungoval přebal a pak, vždycky jsem si chtěl přečíst práci českých autorů hororu. V Sešívancích ovšem najdeme i spisovatele slovenské a polské. Celá kniha navíc vznikala poměrně netradičně.

Honza Vojtíšek rád zkouší nové věci a techniky psaní, tak vznikl nápad na povídkovou knihu, ve které každý příběh vzešel ze spolupráce s dalším autorem, nebo autory. Práce to podle jeho slov nebyla snadná a některé příběhy se draly na světlo světa měsíce, jiné roky. Do knihy se nakonec dostalo deset zábavných literárních dílek, jeden komiks a rozjímavý epilog. Na všech povídkách se Honza Vojtíšek podílel a vytvořil jejich finální podobu, proto budu dále uvádět jen jméno druhého autora.

Sešívance jsou opravdu různorodé, jak formou, tak především obsahem. Všechny se snaží děsit, ale každá na to jde po svém. Kniha je doslova takové Frankensteinovo monstrum (jak se prezentuje obálkou, kterou vytvořil autor komiksu Dávid Marcin), každá část na vás zapůsobí jinak a zvědavě budete čekat, co přijde příště. Je třeba říct, že příběhy z první poloviny knihy, ačkoliv skvěle napsané a s atmosférou, na mě působily trochu usedle, i jsem se chvílemi nudil. (Výjimkou budiž bizár Pusť mě ven, našeho známého Marka E. Pochy). Skoro jako by autoři jen pilovali své pisatelské dovednosti a sžívali se s novým způsobem tvorby. Po dočtení povídky My, kteří kráčíme stíny (Robert Poupátko), pociťoval jsem zklamání. (Nic proti Robertově práci, jen nemám rád upírskou tématiku.) A pak přišla druhá polovina knihy a já ji v napětí dočetl během dvou krátkých večerů.

Sešívance si do druhé půli schovaly opravdové perly a budete jen kroutit hlavou, co se skrývá v myslích spisovatelů. Ti bojácnější z vás se možná budou u té lampičky pod peřinou opravdu klepat. Povídky jsou originální, nebojí se jít lehce přes čáru a nad některými z nich jistě budete chvíli tiše sedět a cítit mrazení v zádech. Jako mě, při dočtení příběhu O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček (Łukasz Radecki). To mě opravdu znepokojilo a neměl jsem potom zrovna příjemné sny.

I přes pozvolný začátek, Sešívance nabízejí plejádu dobrých hororových příběhů, plných zneklidňujících myšlenek, krve a tmy. Nechybí tu ani porce černého humoru a snaha o pochopení, kde se v nás berou ty černé, hnijící myšlenky.  Všechny povídky jsou svým způsobem unikátní a možná by mohly být i inspirací a motivací pro spisovatele, kteří touží něco psát kolektivně. Dovolil bych si tvrdit, že o knize možná ještě uslyšíme, protože právě povídku My, kteří kráčíme stíny sám autor právě převádí na filmový pás a jednu z rolí si zahraje hudebník Milan Cais z kapely Tata Bojs.

Protože jsem zmínil jen některé ze spisovatelů, rád bych je uvedl všechny, neb myslím, že je to vhodné, kniha přece vznikla rukou všech těchto lidí. A možná vás k jejímu přečtení přesvědčí jméno vašeho oblíbeného autora, nebo autorky. Jsou to tedy, Silwia Błach, Martin Štefko, Ivan Kučera, Petr Boček a Miloslav Zubík, Mark E. Pocha, Robert Poupátko, Janko Iša, Svatopluk Doseděl, Łukasz Radecki, Kristina Haidingerová, David Marcin a samozřejmě Honza Vojtíšek.

Sešívance můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Golden Dog.


Zdroj obrázku:
goldendog.cz

Honza Vojtíšek a kolektiv Sešívance

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *