Všichni čtenáři určitě znají postavu lehce potrhlého sluhy Saturnina, pořekadly hýřící tetu Kateřinu, přitroublého Milouše, překrásnou a sportovně nadanou slečnu Barboru a ostatní postavy z léty oblíbené knihy Zdeňka Jirotky. A kdo nečetl knižního Saturnina, určitě zná zmíněné postavy ze stále ještě reprízovaného stejnojmenného filmu. Filmu ani knize léta neubírají nic na kráse a já osobně, stejně jako spousta čtenářů, se čas od času ráda vracím k laskavému a místy lehce ztřeštěnému Jirotkovu humoru.
Proto, když jsem při probírání máminy knihovny zjistila, že už je nějaký ten pátek k mání pokračování, zvědavost zvítězila. Sice čtu hlavně horory, psychologické thrillery a sci-fi, ale čas od času si ráda přečtu i něco jiného.
Na knížku z pera bývalého politika, bonvivána a labužníka Miroslava Macka jsem se docela těšila. Navnadila mě i předmluva. Ale pak následovalo veliké zklamání.
Kniha sice začíná tam, kde ta předchozí končí, tedy sňatkem tety Kateřiny, ale to je asi tak jediná podobnost s předlohou. Ano, v knize se setkáváme se stále stejným ansámblem známých postav a ty, stejně jako v předchozím dílu, jedou opět o prázdninách do dědečkova letního sídla. Odtud pak podnikají různé výlety a hlavně pořád … žvaní. Žvaní a také neustále vzpomínají. To proto, aby čtenář náhodou nezapomněl na to, že čte pokračování ztřeštěných Saturninových příběhů. Vzpomínek je spousta a ztřeštěností málo. Přibyla tu poměrně nesympatická postava nového manžela tety Kateřiny, muže hýřícího nevtipnými průpovídkami, které mi mnohdy přišly násilně šroubované na příběh. Postavy se v románu takřka nevyvíjí. Ovšem až na Milouše. Z blazeovaného, na šviháka si hrajícího Milouše se nakonec, díky jeho zapřáhnutí do práce, stala celkem sympatická postava, protože se zamiloval a své city vyjadřoval básničkami. Což byla nakonec škoda, protože zlovolný Milouš v původní přeloze dobře fungoval jako přirozený protivník inteligentního, avšak lehce přízemního Saturninova pána.
Obsah některých kapitol občas nevědomky sklouzával až k určité kuchařkovosti, protože autor se zde nechal unášet svými gastronomickými znalostmi a tak se čtenář dozví mnohé o stravování, což je sice poučné, ale brzdí to příběh samotný. Co je však zaručenou brzdou příběhu? Neustálé výše zmíněné vzpomínání. Vzpomíná se v každé kapitole a od zhruba poloviny knihy to pro mne začalo být únavné, až lehce nesnesitelné. Dokonce jsem uvažovala, že knihu odložím, tak mě neustálé opakování již známého iritovalo.
Pořád jsem si říkala, že třeba dojde k nějakému dějovému skoku, zábavné příhodě, ale nestalo se nic. Ano, čas od času se mi koutky vyhouply v pobaveném úsměvu, ale jinak šlo o nastavovanou kaši, nevalnou, nemastnou a neslanou.
Knize také nepomohly ilustrace. Fantazie čtenáře je bujná, ovšem opravdu ne natolik, aby si čtenář vysnil půvabnou slečnu Barboru jako dvojníka Annie Wilkisové z románu Stephena Kinga, Misery nechce zemřít. Nebo Saturnina, který vypadá jako žába rozpláclá na horkém asfaltu. Brrr, děkuji, nechci. Raději knihu. Ovšem jinou.
zdroj obrázku: databazeknih.cz
About The Author
