Na Knižní díře vyšla dvojrecenze na knihu autora Daniela Grise Říkají mi Lars (odkaz). Dle následné komunikace v redakci jsem si vzala do hlavy, že to vážně není nic, co bych chtěla číst! No a nebyla bych to já, testerka všeho možného, abych si jednoho dne neřekla: “Jé, Audiotéka má v klubu Říkají mi Lars zadarmo a čte ji Martin Zahálka! Tak to prubnu, no ne?”…
Říkají mi Lars je první ze série detektivek s hlavní postavou holohlavého, potetovaného a drsného soukromého očka Larse. Chlápek, který dokáže zařídit víceméně cokoliv – třeba i zdiskreditovat manželku bohatého starce, na kterém už jezdí sexy mladá samička a který nechce při rozvodu přijít o hodně peněz. Shodou náhod se po případu objeví mrtvola, někdo je unesen a Lars se opět ocitá na scéně. Audiokniha, kterou jsem poslouchala, měla nějakých 7 hodin poslechu. Věřím, že pokud bych měla morál knihu číst, přečetla bych ji za polovinu času.
Říkají mi Lars se totiž co do čtivosti Grisovi fakt povedla. Autor prokládá řešení případu minimem vaty. A ta vám vlastně začne vadit až ke konci, protože vás to jeho fňukáníčko rádoby drsného rázu nebaví. Chcete si potvrdit, zda tipujete padoucha správně nebo ne! Hudební doprovod zvolila produkce dobře, ale více bych ocenila bubny než kytary, když už do nich tedy Lars tak rád buší. A tím se dostávám k problému, který mne provázel celým poslechem. Plochost. Všeho. Výjimečně tomu nepomohla audioverze a ani Zahálka, který si asi o knize myslel své a dal jí tedy nejspíše sám co proto.
Žádná postava v knize neměla život (minulý ani současný). Byly to jen loutky, které se hýbaly a říkaly přesně to, co bylo potřeba pro předvídatelný děj. Nefandím knihám, kde vraha odhadnu brzy a pak se nudím a čekám, jak na něj přijde policie. Nevyhýbám se jim, protože nikdy nevíte, čím autor překvapí. Gris nepřekvapil nijak extra ničím. Sedm hodin poslechu s postavami do počtu deset kousků byly nudnější a nezajímavější než dvouhodinová divadelní aktovka od Christie. Bez Poirota! Hlas Martina Zahálky byl po většinu doby pro Larse přínosem. Pro Grise taky, neboť se blbě nepitvořil u ženských hlasů. Bohužel tak jako celé knize dodal hlasový přednes další rozměr, tak samotného autora i s jeho hrdinou šoupnul do parodických vod na drsňáky. Co na tom, že Lars pije Jacka, poslouchá pořádný kytarový klasiky a má po celém (tuším nabušeném) těle kérky? Jakmile měl problém, Zahálka ho hlasově řešil tak, jakoby byl hrdina ta největší mánička pod sluncem. Nevěděla jsem, co si myslet. Jaké mít pocity, když už jakš takš dokážete dílo pojmout pozitivně?
Zajímavými fakty, které se mi na knize líbily, byla třeba absence definovaného prostředí. O jaké šlo město (a ne, Prahu bych v tom fakt neviděla!!!)? Proč se platilo eury? Dále mne oslovila skutečnost, že Lars není superhrdina. Jasně, má v sobě všechny prvky moderních oblíbených detektivů, ale nemá nadlidskou sílu, mozek ani nic jiného. Dostává se do problémů a musí je řešit jako smrtelník. Dokonce Gris nechal svého miláčka přiznat některé vlastní chyby či slabiny řešení případu. Sice to zabalil do rádoby extra drsného obalu (asi aby sám sebe shodil v rámci kompletní parodie?), ale bylo to tam a bylo to příjemné zjištění. V neposlední řadě se mi líbil závěr celé knihy. Opět žádná americká FBI ultra akce. Dokonce ani kouzelná shoda náhod. Ale prostě jen život.
Doporučím ji? Hele asi jo. Ale boha jeho ne nikomu, kdo má rád kvalitního Goffu, Březinu nebo Klevisovou či jim podobné!
Zdroj obrázků: Audiotéka,
About The Author
