Zuzana Strachotová pro mě není neznámá autorka. Už jsem měla tu čest s duologií Devět dní (Devět dní, Devět nocí), která mě velmi bavila, ač není postapo úplně můj primární žánr. Ale znáte mě, když mě něco zaujme – autor, anotace, obálka – je mi žánr naprosto putna a do knihy jdu. A tak si dneska dáme pro změnu sci-fi od české autorky!
Co dělá člověka člověkem? Sofie Adlerová ztratila doslova vše. Svět, který znala. Lidi, které milovala. Dokonce i vlastní identitu. Namísto půl roku strávila v kryogenní stázi víc než sto šedesát let. Střet s realitou je devastující a její existence se brzy smrskne na pouhé lékařské pokusy. Až do chvíle, kdy ředitelka vývoje bionických organismů zatouží posunout svůj výzkum umělé inteligence dál. Jak přesvědčit společnost, že bioroidi mohou být stejně dokonalí jako lidé? Nejvyšší představitelé technokratické korporace IGMET potřebují důkaz. A na kom jiném vyzkoušet, nakolik lidský může bioroid být, než na osobě, která oficiálně ani neexistuje a navíc je tak odlišná? Ichirův úkol je vlastně jednoduchý – najít způsob, jak ji začlenit do společnosti. Jenže Sofie má vlastní hlavu i plány a rozhodne se technologickému městu ukázat, že nic jako utopie neexistuje. A je jedno, zda jí v cestě budou stát lidé nebo bioroidi. Ichirova naprogramovaná mysl není na nic z toho připravena a zákonitě tak musí dojít ke střetu. Dokud se v něm nezačne rodit vlastní úsudek…
Přečteno! A pšt – byla jsem betačtenářka, takže dokonce s velkým předstihem. Nic to však nemění na skutečnosti, že Vypůjčený čas je láska na první dobrou. Fakt! Sice mi do čtení zasáhla horečka, ale i tak jsem měla chuť se do příběhu vrhnout a kašlat na to, že mi není ok. Jenže jsem si to zakázala, protože mi chyběla půlka mozku a to je dobré tak na čtení romancí, ale rozhodně ne, když potřebuju být naprosto při smyslech!
Příběh jsem si užívala. Zuzana Strachotová zvolila rozumné množství postav a samozřejmě ne všechny jsou takové, že by je člověk chtěl za nejlepší kámoše. Olsonovou starší bych nakopala do prdele, protože mě rotuje a je mi jasné, že něco skrývá. Jenže už vím, že budou další díly, proto jsem klidnější. Ava je případ sama o sobě. Ambiciózní až to bolí a taky celkem posedlá. Sofie je uchopená skvěle. A není jen kladná. Má spoustu špatných vlastností.
Celá řada pasáží je psaná tak realisticky, že se do hrdinů dokážete naprosto samozřejmě vžít. Ichiro je miláček a člověk by moc rád zapomněl, že vlastně není člověk. To dilema člověk versus bioroid je ve Vypůjčeném čase hodně silné. I když se zdá být docela nenápadné, hraje velkou roli. Odlišné přístupy lidí jsou výborně zachycené – generál, doktor Meier, Nina, Ava a další – každý k bioroidůmm přistupuje jinak.
Dalším bodem zakomponovaným v ději jsou výborné inside jokes (pokud tento výraz neznáte, jsou to skryté vtípky/narážky) – odkaz na tři mušličky v Demolition Manovi, hru v telefonu Candy crush, pilule na klouby Kamzík – vtipné a osvěžující momenty. Vlastně prakticky nemám co vytknout. Líbí se mi, že oproti Devíti dnům je Vypůjčený čas úplně jiný, (ale čtivý a poutavý styl autorky zůstává). Zejména v tom, že není tak armádní a válečný, nicméně akční ano. A taky tady není tak viditelná romantická linka. Vypůjčený čas jede na jiné notě a to zase dělá příběh na 440 stranách úplně jiným a odlišným.
Hlavní problém jsem měla pouze v úvodu, kdy jsem musela zpracovat několik technických záležitostí, ale potom už to byla lahoda. Zároveň jsem byla velmi zvědavá, jakou dostane kniha finální podobu a sledovat třeba na Instagramu zákulisí návrhu obálky byl krásný bonus. Právě obálka dodala další rozměr – vypráví příběh, naprosto souzní s dějem a světem a logo nakladatelství Epocha je do ní zakomponované vkusně jakoby mimochodem.
Vypůjčený čas byl a je jednoduše radost. Čtivé a nepřeplácané sci-fi, které je technické tak akorát, ale stojí převážně na dobře postaveném příběhu, postavách, napětí, otázkách, tajemstvích a zákonech, které se prostě občas porušit musí. I když vám za to nikdo nakonec nepoděkuje. Kdy bude další díl?!
zdroj obrázku: nakladatelství Epocha
About The Author
