Pravidelnému čtenáři Knižní díry neujde, že pro Lukačovičovou mám tak trochu slabost. S fantastikou se u nás doslova roztrhl pytel, takže se nedá říct, že by byla nedostatkové zboží. Jenomže je částečně mnoho z toho na jedno brdo, postavené na kulturách, které už tady byly stokrát. Antropoložka Lukačovičová je ale jiný případ. Procestovala půlku světa, takže její knihy mají originalitu, kterou prostě jinak než poctivými zkušenostmi autor nezíská.
Druhá kniha z prostředí Azylu je opět důkazem, jak neuvěřitelně autorka mezi jinými jí podobnými vyniká. Přestože vždy ráda sáhnu po Sňegoňové, Kotletovi nebo Kadečkové a bez váhání jim naperu 5 hvězd za jejich poslední pecku, pokud chci skutečně důstojnou a inteligentní fantastiku, která mě nejen pobaví, ale také poučí, donutí přemýšlet a nějakým způsobem mě doslova posune dál v životě, sáhnu po Lucii Lukačovičové.
Čepel Azylu na jednu stranu navazuje na svého předchůdce Zákon Azylu, na druhou stranu se dá klidně číst i jako samostatná kniha, protože její děj s předchozím absolutně nijak nesouvisí a stejné jsou jen postavy v příběhu. Lukačovičová nemá ve zvyku čtenáři na začátku knihy naservírovat popis charakteru hrdinů a spíš jejich osobnosti odkrývá tím, jak postupuje celé vyprávění. Někomu, kdo si tedy Čepel přečte jako první, nemusí být vůbec divné, že postavy vůbec nezná, protože úplně stejný způsob byl použitý i u první knihy. Osobně jsem toho velkým fanouškem a stejný princip jsem si užívala například u fantasy detektivek Laury Joh Rowland z prostředí japonského Eda.
V obou posledních knihách od Lukačovičové hraje velkou roli organizace Azyl, která monitoruje, ochraňuje a zajišťuje nadpřirozené entity, které se nachází v našem světě, ale normální smrtelník o nich nemá ponětí. Jedná se zejména o duchy, démony a další spektrální stvoření. Opět se zde projevují znalosti autorky a to jak kulturní, cestopisné, religionistické ale i z oblasti dějin. Každý jeden charakter v Azylu se zaměřuje na jiné náboženské praktiky, následuje jiné filozofické učení, dokonce pochází i z jiného historického období. A v tomto komplexním a detailně popsaném univerzu sledujeme čtveřici vyšetřovatelů a lovců nadpřirozených monster na cestě za spravedlností a záchranou mnoha nevinných duší, tentokrát z Prahy přes Málágu na Gibraltar. Detailní, ale téměř až interaktivní popisy prostředí vyvolávají pocit cestopisného dobrodružství. Obyčejně se mi kniha v hlavě odehrává jako film. U Lukačovičové mám spíš pocit, jako kdybych hrála epické open-world RPG.
Marně se snažím vyhrabat cokoliv, co bych mohla knize vytknout. Po technické stránce je to téměř dokonalé dílo, detektivní děj je napínavý, akční scény živé, postavy precizně vymyšlené. Snad jedinou věc, Čepel Azylu není pro každého. Pokud chcete jen vypnout po těžkém dni, Azyl je příliš komplexní. Hodí se spíš na ty volné dny, kdy víte dopředu, že máte čas a opravdu si chcete celý den jen číst. V takovém případě vás epičnost Azylu strhne a nepustí, dokud ji nedočtete. Lucie Lukačovičová opět dokázala, že fantastika má všechny podoby světa. A ty podoby jsou nekonečné a perfektní.
Zdroj obrázků: epocha.cz
About The Author
