Našli je v zimě oblečené pouze do spodního prádla, rozeseté ve sněhu daleko od tábora. Ohořelé, zohavené. S rozmačkanými hrudníky, bez očí, bez jazyka… Jejich oděvy byly radioaktivní, ve fotoaparátu měli snímek postavy připomínající sněžného muže.
Jak zemřelo devět vysokoškoláků, kteří chtěli přenocovat pod uralskou Mrtvou horou?
Pokud jste nikdy neslyšeli o Djatlovově expedici, předchozí řádky vám jistě zní jako zajímavý námět na horor, nebo minimálně detektivku. Jenže, věřte nevěřte, tento příběh není fikce, ale pravda. Koncem února roku 1959 bylo opravdu nalezeno devět mrtvých studentů, polonahých, daleko od stanu, kde nocovali a který byl zřejmě rozříznut zevnitř. Vše je zdokumentováno, zaznamenáno a dodnes nevyřešeno. Z výpravy ruských studentů se stala jedna z největších světových záhad, opakovaně rozebíraná jak mediálně, tak v kruzích amatérských badatelů. Velmi početná skupina lidí, kteří se i po šedesáti letech snaží záhadě přijít na kloub je také v Česku. Řadí se k nim i Martin Lavay, autor knihy Djatlovova expedice: Nová odhalení a můžeme ji klidně považovat za doplnění předchozího titulu „Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?“.
Přemýšlel jsem jak pojmout recenzi na knihu, která shrnuje informace a předkládá fakta i klepy, kterých se za ty desítky let nahromadilo požehnaně. Rozhodl jsem se jít cestou pocitů. Takže, popořadě. O samotné výpravě ruských studentů jsem věděl jen velmi málo, podobné věci mě zajímají, takže ponořit se do tajemného příběhu bylo snadné. Autor nejprve překládá známe skutečnosti, fotky studentů, snímky, které pořídili během výpravy, mapy atd. Vše podáno čtivě a bez potřeby vytvářet záhady tam, kde nejsou. Zkrátka fakta. A přiznávám, že mi v teple domova, s kávou na stole, běhal mráz po zádech z hrůzy, kterou ta parta mladých lidí musela zažít, když je cosi vyhnalo jen ve spodkách do sněhu, do tmy, kde následně umrzli. Autor přináší nové skutečnosti z posledních let, nová svědectví, exhumace jednoho z účastníků expedice a především přepisy televizních debat a show. Téma je stále živé a přitahuje lidi z celého světa. Takže ruská televize pravidelně uvádí pořad, který se záhadě věnuje a zve lidi z řad badatelů, profesionálních vyšetřovatelů, nebo příbuzné zesnulých.
Knihu jsem přečetl během tří dnů a zásluhu na tom má spíš příběh samotný, než autorova forma textu. Nejčastěji mě při čtení napadalo, jestli je pro podobné vyprávění kniha dobrý formát. Což může znít jako velmi kacířská myšlenka, obzvlášť na stránkách, kde literaturu velebíme, jenže je to tak. Na stránkách naleznete hromadu zmenšených černobílých fotografií. Na mnohých je vidět rozmazaného cosi, co ani po přečtení popisku nedokážu identifikovat. A pak jsou tady odkazy, ne historické, ale internetové a není jich málo, zejména ke konci a já říkám ne. Nechce se mi přepisovat sáhlodlouhé odkazy stránek, především zahraničních webů, které sice vedou ke konkrétní fotce, nebo informaci, ale přepisovat je, místo pouhého kliknutí, bych přirovnal k poctivému sebetrýznění. Náhodným příkladem budiž http://feldgrau.info/2010-09-02-14-35-19/11029-gibel … Uf, a to je jeden z těch jednodušších. O odkazech obsahujících azbuku je škoda mluvit, natož se je pokoušet přepisovat. Mnoho stran knihy zabírají přepisy rozhovorů z televize a i tady, samotné video na které je na konci odkázáno bych si raději prohlédl na tom Youtube. A proto říkám, miluji knihy, jejich vůni a všechno kolem nich, ale zrovna o Djatlovově výpravě, vzhledem k množství doprovodného materiálu, bych si raději přečetl nějaký obsáhlý článek, plný fotografií ve skutečné velikosti, s přiloženými odkazy a video soubory.
Musím se i zmínit o častém opakování informací, protože určitá fakta jsou zmíněna v knize několikrát, jako by autor pochyboval nad čtenářovou pamětí. Tím bych kritiku ukončil a naopak pochválil autorův nadhled, kdy kniha nerazí žádnou z možných teorií a předkládá jak fakta, tak vyvrácené lži i různorodé názory. Tak by to mělo být, všechny strany dostávají prostor a je jen na čtenáři jaký názor si udělá a jaká z teorií mu připadá nejvíc pravděpodobná. Když nic jiného, kniha Martina Lavaye mě přinutila si zjistit víc, podrobně na internetech prozkoumat fotografie, počíst si o Djatlovovi a jeho společnících i z jiných zdrojů a pak dlouze zírat do stěny a pokoušet se rozlousknout záhadu, která na své rozluštění čeká už šedesát let.
Pokud máte rádi tajemno, zajímají vás skutečné historické příběhy, nebo jste nikdy o Djatlovově expedici neslyšeli, neváhejte. V Nových odhaleních naleznete hromadu zajímavých informací. Bohužel, forma silně zaostává za samotným obsahem a kniha tak působí spíš jako přídavek ke knize předešlé. Obsáhlý, čtivě napsaný, ale prostě přídavek. I přesto, je příjemné mít všechny informace na jednom místě.
Takže, co myslíte že se těm nešťastným studentům, tam kdesi v mrazivé pustině Uralu stalo? Pohádali se, zešíleli, zabili je vojáci, nebo místní obyvatelé? Byl stan rozpáraný zvenku nebo zevnitř? Setkali se se Sněžným mužem, který je podle některých zachycen na jedné z fotografií? Zatajila něco vláda tehdejšího Sovětského svazu? Mimozemšťani? A nebo má všechno naprosto nudné logické vysvětlení a jen léta přidala události na záhadnosti? Otázek je mnoho, odpovědí poskromnu, ale pátrá se dál, třeba nás Martin Lavay jednou překvapí knihou, která vše vysvětlí.
Zdroj obrázku: albatrosmedia.cz, aktualne.cz
About The Author
