Moře klidu mi doporučila před lety kamarádka, když jsem se dostávala z traumat minulosti, a mělo mi to pomoct, abych se s tím vyrovnala. Celé je to napsané dvěma pohledy: Nastyou, která z nějakého důvodu nemluví, a Joshem, jejím spolužákem, který se snaží zjistit, kde je u ní zakopaný pes.
Všichni, se kterými jsem se o knize bavila, mi řekli, že u Moře klidu plakali a smáli se. Možná jsem asi jedná holka ve střední Evropě, která se za celou knihu nezasmála ani jednou. Ale ne proto, že by mě nebavila. Příběh jsem četla s naprostou vážností ženy, která možná nezažila to co hlavní hrdinka Nastya, ale dokážu se možná až příliš silně vcítit do utrpení člověka. Utrpení dívky. Dívky jako jsem já. Přiznám se, že v životě mě taky několikrát napadlo, že bych vědomě přestala mluvit jako ona. Nemuset s lidmi řešit své pocity, své zážitky… Sice bych nedostala nálepku „svérázná“, jako mám teďka, ale pravděpodobně rovnou „divná“, ale zase bych měla od lidí svatý pokoj. Už by mě nikdo nenutil se družit s někým, s kým nechci, a dělat věci, které nechci. A všichni by na mě byli hodní a litovali by mě, přesně jako se to děje s hlavní hrdinkou. Ach jaká krásná utopie.
Ale nikdy jsem to neudělala. Ne proto, že bych k tomu neměla důvod. Nebo proto, že jsem tak společenská. Ale jaksi se u mě vždy zapnul nějaký smysl pro úděl, že prostě mluvit musím, protože je moje povinost dělat věci, které jsou moje povinost. Třeba odpovědět na položenou otázku, odbýt si zkoušení u tabule se vším všudy, nebo požádat rodinu o jídlo, které bych jinak nedostala, protože jsem vzpurná a nemluvím. Ale to se naštěstí Nastye neděje. Ta se prostě rozhodla, že mluvit nebude, a všichni se z ní mohou postavit na hlavu, jak jsou na ni celí sluníčkoví, protože „Oh, bože, přišla mezi nás zraněná duše, pojďme ji opečovávat!“
Dobře, možná je můj pohled na tuhle věc až přiliš cynický. Ale prostě my, kterým se staly v životě sračky, jsme se většinou setkali s druhotným nepochopením společnosti, která divné a zraněné magory prostě netoleruje. Nerada někomu kazím optimistický pohled na svět, ale Moře klidu je opravdu nerealistický příběh, který se prostě nikdy nemůže stát. Ve skutečném světě na vaše problémy nikdo není zvědavý a po chvíli každého omrzí se s vámi stýkat.
Moře klidu se zároveň tváří jako romantika. Jako romantiku bych to opravdu neoznačila. Jasně zraněná holka a osamělý kluk si k sobě najdou cestu. Píšou to i na obálce. Ale lovestory jsem vnímala jen druhotně. Primárně jsem u čtení brečela. Ale ne dojetím ani lítostí z traumatizujícího zážitku hlavní hrdinky. Smutkem. Smutkem, protože má hlavní hrdinka to, co já jsem nikdy neměla. Pochopení. Lásku rodiny, která ji podporuje, potom lásku ještě rodiny jejího kamaráda a pak zástupu dalších lidí. A asi to nejhorší je, že když jsem se konečně po třičtvrtině knihy dočetla, cože se ji to vlastně stalo, moje první reakce byla „To je jako všechno? To je ale slabčák…“
Kamarádka mi tuhle knihu dala, protože se mi skrz ni snažila ukázat, že po traumatizujících zážitcích
existuje i moře klidu. Něco, co si vytvoříte, a tam se uzdravíte. Ano, pokud se vám stane taková drobnost
jako Nastye, a pokud se z vás celé okolí může s prominutím pos… Ok, je mi jasné, že teďka zním jak malé
tlusté šikanované dítě, co leze z popelnice, kde si právě svačilo rohlík s taveným sýrem, aby mu ho nikdo
nevzal. Ujišťuju vás, že toto není můj záměr. Můj záměr je vám vysvětlit, že pokud jste si žili relativně v
klidu, bude se vám pravděpodobně citlivě napsaný příběh Nasťi a Joshe líbit. Já jsem asi holt buď zlá a
nebo moc zahořklá. Já si celou dobu říkala „Oh božátko Nastyo, boo freakin ́ woo, nikoho nezajímají
tvoje problémy, přestaň dělat zajímavou a začni normálně mluvit, fyziologický problém to není, máš
rodinu, máš blízké, máš kupu prachů a koníčky, ve kterých exceluješ, tak buď ráda, že jsi ráda a nehraj
tady divadlo. Zas tolik se nestalo.“ Asi jsem už moc cynik.
Zdroj obrázků: domino.cz
About The Author
