Velká očekávání mohou znamenat velká zklamání. Já je ohledně Alexe Ahndorila neměla, přestože jde o manžele “Keplerovy” jejichž Joonu Linu miluju. A i přesto cítím po přečtení novinky – Až najdu klíč – zklamání…
Julie Starková vlastní detektivní kancelář a shodou okolností její exmanžel Sidney je policista. Takže když se u ní objeví zámožný muž, soukromé očko využije příležitosti a zapojí se se svým bývalým do řešení původu fotografie v mobilu klienta. Vydají se na jeho sídlo a slídí.
Až najdu klíč se tváří jako kvalitní těžká detektivka starých časů. Dokonce honosné bydlení ve stylu šlechty staré Anglie a požadavek na dress code tomu mají napomáhat. Jenže jakoby autoři psali na sílu a zápletku pokazili… Ne ve všem! Postava Julie Starokové je perfektní! Do detailu vykreslená a uchopitelná. Jako žena, jako exmanželka, jako dcera. Jako detektiv má mouchy, ale spíše než její chybou to byla vina příběhu. Sydney, její exmanžel, má zvláštní charakter. Jde o městského policistu, jehož specializace není upřesněna a tak vlastně nevíte, proč přesně jej s sebou Julie bere. Od počátku náznaky ze strany hlavní hrdinky máme, ale ta si stále nechává to něco podstatné pro sebe. Tak moc, až to člověka úplně drásá. Ale zase to “slibuje” pokračování.
No a jdeme na detektivku samotnou. Uf. Julie se vydá za klientem, PG, který působí šlechetně. Chce znát pravdu a je mu jedno, že by byl vinen – přijme svůj trest. Jeho sarkastická manželka Monika je zvláštní, něco tají, ale manžela podporuje a přijímá jej se všemi chybami. Dalším podezřelým je Siri, sestřenice klienta, a její dva bratři – Björn a André. Z rodiny pak chybí jen starší bratr PG, Werther. Jenže o něm se ví, že je divný patron a nikdy se neukazuje. Detektivní duo tak obchází rodinné příslušníky a vyptává se. Jenže stopy zdánlivě nikam nevedou. Julie si nechává většinu informací a jejich vyhodnocení pro sebe, konzultuje se čtenářem a Sidem jen minimum. Z toho mála, co nám poskytne, se detektivka postavit moc nedá. Nejde tím samovolně zvyšovat napětí – při takové hrstce podezřelých by případ vydal na povídku. A proto se musíme prokousávat tunou balastu. Jen občas se mihne důležitý střípek, který je potřeba do celkové skládačky.
Jak je dnes moderní, nejen v romantických knihách, dojde ke krizi. Detektivní příběhy se většinou vytasí s logickým podezřelým, na kterého nalezené stopy ukazují. Alex Ahndoril tuto situaci vyřešil elegantně a dodal si prostor pro upřesnění svých indicií vedoucích k vrahovi. Možná jsem náročná, možná za to mohla moje aktuální nemoc, ale přišlo mi, že Až najdu klíč po krizi ztratil eleganci. Po chvíli ji našel a v poirotovském stylu Ahndoril příběh zakončil. Přesto mi pořád zůstává v puse jakási pachuť, že to nebylo ono. Aby mohli Kepleři psát “vysokou detektivku”, potřebují se ještě více uklidnit z bujarého Joony. Do té doby bude jejich tvorba pod pseudonymem Alex Ahndoril patřit spíše k slabému průměru.
About The Author
