Autorka Smrdutého kojota, Rosana Zvelebilová, ve svém díle z roku 2022 vsadila na špatného koně, ale i tak ho dohnala do cíle s překvapivým výsledným pocitem. Asi tak nějak bych hodnotila volbu prostředí příběhu – “divoký západ” s lovci odměn. Ačkoli sama autorka v jednom z poskytnutých rozhovorů říká, že jde vždy o nějaké univezum, jinou paralelu či dimenzi světa, je v jejích příbězích možné cokoliv, co chce. A funguje to?
Jestli to funguje, je dobrá otázka. Smrdutý kojot je čtivý a zajímavý. Chcete vědět, co nakonec autorka z toho bludiště vztahů a zápletek vykřeše. Jenže ve výrazných chvílích, kde by člověk čekal stud či ticho, že “o tom se nemluví”, postavy příběhu vytáhnou pojmy jako felace, masáž ústy, anál,… a to mi v příběhu vyloženě nesedělo. Zvykla jsem si, ale pořád mi jakási modernost pojmů a stará doba k sobě ne a ne sedět. Berte to ale tak, že další pěsti na oko už rozdává autorka jen skrz své hrdiny.
Smrdutého kojota bych přirovnala tak trochu ke “špagetovému westernu”. Nevnímejte termín hanlivě, ale spíše si ceňte nadčasovosti či univerzálnosti celého díla (celé té bichle v brožované vazbě, kterou můžete případně umlátit oponenty v diskuzi o kvalitě knihy). Kdo je Smrdutý kojot je jasné. Postava má za svůj životní cíl dostat Benita Redburna, banditu v červené košili, co vypaluje města a bere všechny peníze. Kojot spolupracuje se starostovou ženou Xenií a šerifem – což hned v úvodu navodí úsměv na tváři – a humor nás bude provázet celý dílem. Do toho se nám v příběhu bude motat starosta Winton (nejde o manžela Xenie), kterého chce zabít celé jeho město a který má tajemství. Co z toho Zvelebilová udělala, to je něco neskutečného.
Smrdutý kojot, stejně jako Bedny – Zabít sráče, kombinuje text s bublinami střelby v textu a občas je probíhající děj doplněn o komiks na stránku, který nám pomáhá udržet si přehled o vzhledu postav. Ten totiž Zvelebilová poskytne, ale člověk si postavy spíše zapamatuje dle zvoleného herce (děkuji tímto autorce za Lucifera, na kterého si snad jednou zvyknu a přestanu jej nesnášet). Jako další výrazný prvek vnímám odlišení formátu textu a vzhledu stránky. Každá z hlavních postav má maličko odlišný styl – Smrdutý kojot vlastní šedé stránky a myslím že Kojot a starostova žena mají drobné písmo. Starosta Winton má pak písmo větší a vzdušnější – jak se fotny jmenují, nevím. A posledním vychytávkou, kterou jsem hodně ocenila, byl “dvojitý text”. Většinu času k nám mluví jednotlivé postavy v ich formě. Ve “dvojitém textu” máme stránku barevně rozlišenou a černým a bílým textem k nám mluví dvě postavy. V podstatě sledujeme monolog i s myšlenkami dvou našich hrdinů. Umocňuje to pocity a já to vnímám jako skvělý krok Zvelebilové a hodně velkou přidanou hodnotu díla jako takového.
A co je vlastně obsahem díla? Honba na padouchy. Samozřejmě to je stěžejní téma, rámec knihy. Kostra příběhu je pak doplňována o svaly, orgány,… kdy každá část dává smysl jak sama pro sebe, tak pro celý organismus příběhu Smrdutého kojota. Nemůžu vlastně napsat nic, co není v anotaci, protože bych se mohla podřeknout nebo vás ovlivnit. Čeho si však na knize cením nejvíc není zapojení LGBT komunity do příběhu tak nenásilně, že to čtenář bere jako samozřejmost. Největší radost mi udělalo bičování a chování charakterů postav kolem takto laděných scén. Zvelebilová nás opět nechává kouknout přímo do nitra BDSM komunity (nejen při akci s bičem) a hlavně představuje tento druh vztahu jako naprosto normální. A to je v mém případě důvod, proč její knihy u mne na poličce zůstanou, byť jde vlastně o jakýsi bizár v české literatuře.
Doporučím Smrdutého kojota dál? Ano. Ačkoliv nejspíše nesedne každému, mně se líbil a jako humornou oddechovku s jemnými detektivními prvky a ujetými postavami dál ráda pošlu tip(a možná dám švagrové pod stromeček, cha!).
About The Author
