Bedny – Zabít sráče!, Smrdutý kojot, Murie a nejnovější Obojek – tato čtyři díla spojuje jméno autorky a ilustrátorky Rosany Zvelebilové. A právě v novince druhé poloviny roku 2023, v Obojku, se setkáváme i s postavami z Beden. Jaký z toho mám pocit? Dokáže Zvelebilová i napočtvrté ohromit, jak moc je šílená? Nebo jí dochází dech?
Přátelé, Obojek je fakt úchylárna. Ale ne po té sexuální stránce, překvapivě (a k mé smůle). Tři hlavní dějové linky nás seznámí s uměle vyrobeným pomocníkem 68, mladým osmnáctiletých Emoušem a ruským vojenským důstojníkem Ešou. Každého nám autorka dává do jiné doby, aby neměli sebemenší šanci se potkat. Proč ale máte pocit, jako že se točíte v kruhu? I když, to možná bude tím, že znám Zvelebilovic dílo. Proto tedy rozdělím recenzi na dvě části!
Neznáte díla a styl Zvelebilové
Autorčino jméno je pro vás nové, dali jste na doporučení nebo recenze na sítích a vrhnete se do četby Obojku. Vadí, že jste nic nečetli? Ne, nebojte. I když autorka zmíní postavy jakože známé, dodá k nim přesně tolik informací, abyste si tu či onu osobu zařadili. Díky svému vypravěčskému umu vám nepřipadá, že vám uniká něco, co autorka nechce, aby vám unikalo – prostě musíte číst. Něco nedává smysl? No není to proto, že by Zvelebilová čerpala z jiných knih moc, ale že vám to prostě ještě nechce říci.
Znáte díla a styl Zvelebilové
Rosana se nezapře, potkáte Sráče a bude sranda!
Charaktery hlavních postav jsou, v mých očích, tragické. Zase dostatečně poddajné, aby je mohla autorka spolu s dějem formovat. Nemohla jsem si pomoct, ale pomocník 68 mi byl krajně nesympatický. Což je pro mne novinka. A to dokonce vypadal ze všech těch tragédů v příbězích nejlépe! Žádný hubeňourek, ale svaly, pekáč buchet a velké přirození. Plus naprogramovaný, aby splnil téměř jakýkoliv úkol. A přesto všechno se mi nelíbil a Rosana nesklouzla k BDSM v plné parádě. ŠOK! V pozadí statí pomocníka jsem cítila jakési morální drama. Bubliny v průběhu textu s myšlenkami pomocníka mi rušily tok úvah, takže s jejich následnou absencí jsem nesmutnila.
V případě Emouše mi dlouho, hodně dlouho unikal nějaký hlubší smysl. Proč Zvelebilová píše takové blbosti? Proč tomu nedá širší rámec? Proč se míchá typ a tloušťka písma na stránce (to mi teda došlo hned…)? Co tam, sakra, dělá Kovy? Teď se přiznám, že Emouš mi vlastně nebyl nesympatický, protože jaksi splňoval akční kvótu knihy. Že to byl vyhublý chcípák toužící po smrti, jo, to je holt něčí styl. Nakonec to byla ale právě tahle část, u které jsem bulela jak želva. A zrovna v těchto pasážích knihy se ukázalo, že autorka si jednak umí hrát se čtenářem, jednak s napětím a dokáže tomu všemu vdechnout i další rozměr, který vám sice hned dá smysl, ale nechápete, PROČ to tam cpe. Dokud vám to Zvelebilová sama neřekne. Prostě autor, co si vás povodí a je nepředvídatelný, ten je nej. Nebo snad ne?
Asi nejsympatičtější mi byl Eša. Důstojník. Chcípák každým coulem, opět využita šablona luxusního charakteru. Ačkoliv zrovna u něj mám podezření na nejmenší novinku (originalitu?) kolem jeho osoby či osudu, něco se mi nezdálo. Jakoby se i do odpočinkové literatury vkradla ironie a hnus moderní doby. Co se mi ale moc líbilo? Jak si získal respekt. Jakože to jsem čekala, že se autorka odváže a … Ona mi naservírovala úplně něco jiného, než jsem, SAKRA, chtěla. Ne že by se neodvázala. Ale tak nějak jako s vyšším posláním.
Obojek od Rosany Zvelebilové bych označila jako úlet s ponaučením. Opět člověk musí vydržet, aby se v bludišti myšlenek neztratil. A zas a znovu to stojí za to. Pachuť jakési neoriginality, vykradení sebe sama (Eša), mi vadí. Ale dokážu se nad to povznést, protože celkově je kniha zase úplně jiná. Taková, možná, srdcová.
About The Author
