Stále cvičím, stále jedu na vlnách audioknih a stále jsem věrná Audiotéce, kterou jsem objevila před mnoha a mnoha lety, když jsem pár jejích knih dostala k poslechu k novému telefonu. Jednou večer jsem se kousala nudou a projížděla nabídku k poslechu a zaujala mne (především cenou) ona tolik opěvovaná Bočkova Aristokratka.
Anotace knižní podoby zní:
František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku „zdědí“ hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene.
Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!
Podle prvního dílu byl natočen i film, na který ovšem po poslechu fakt nemám koule. Bude to, dle mého názoru po zběžném pohledu na postavy (ne herce!), odlišná komedie, než jakou jsem poslouchala v podání Veroniky Khek Kubařové. Film by pro mne byl jiný už jen proto, že Kubařová se tak skvěle do čtení textu Evžena Bočka vžila, že si neumím Marii s jiným hlasem představit! Dokonale se hodila pro hlasové ztvárnění mladé holky, kterou hodili na zámeckou ruinu daleko od “domova”, bez vrstevníků, aby se prala s naprosto střeštěnými událostmi. I to, jak přizpůsobovala hlasy jiným postavám, bylo prostě kouzelné. Občas jsem si při poslechu připadala jako na kávě s kamarádkou, která mi zrovna líčí, co se u nich v práci zase podělalo.
Evžen Boček si nemohl přát lepší interpretku, která by se do audiopodoby Poslední aristokratky hodila! Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na hudební doprovod. Jakoby občas neseděl konec kapitoly a začátek mezihry. Možná to bylo “špatným” klesáním hlasu Kubařové, možná šlo o jinou tóninu počátku muziky. Nevím. Nakonec jsem si ale zvykla i na delší hudební prokládání kapitol a přistihla se, že si zvukový doprovod při cvičení dokážu užít a využít změny tempa oproti poklidnému čtenému projevu.
Co se týká samotného díla Poslední aristokratka, tam jsem byla občas na vážkách. Zpočátku mi přišel humor tlačený na sílu. Ale postupem času jsem si buď zvykla na tu absurditu všude v ději, nebo Boček ubral a dávkoval šílenosti pomaleji. Čeho jsem se ale po celou dobu čtení nezbavila, byl odpor k výchově zvířat. Blbost, já vím. Ale jakmile se někam přidají zvířata nebo děti, moje vnímání humoru se schová a patáliemi s kočkou po celou dobu příběhu jsem trpěla. Když došlo na psy, úpěla jsem téměř nahlas. K další zvířeně nemám tak blízko, ale prostá nezodpovědnost u koní mi občas taky trhala žíly.
Když si odmyslím pasáže, kde myslím i ostatní lidé ve fitku slyšeli, jak skřípu zuby, bavila jsem se doslova královsky. Mišmaš povah na Kostce, tedy zchátralém zámku, který rodina Kostků dostala opět do vlastnictví, nemohl být lepší. Blázen vedle blázna, každý v jiném slova smyslu. Nedostatek financí, který se řešil svérázným způsobem doplňovala igelitka nebo rytířský úbor na guvernantce. Zde už humor nebyl na sílu, spíše jakoby volně plynul a Boček zkoušel, kam až může zajít (to mi přišlo právě u kadence sprostých slov). Tuším, že v pokračování Aristokratky (celkem je v sérii 5 dílů), se občas budeme pohybovat na hraně mnohem víc než v seznamovacích pasážích. Možná i právě proto Poslední Aristokratka způsobila takový boom v českém humoristickém rybníku a zaujala i filmaře.
Za sebe mohu Poslední aristokratku od Evžena Bočka namluvenou Veronikou Khek Kubařovou jen a jen doporučit. Na jízdu šalinou či do auta jako doprovod při cestě do práce, na dovolenou, na jednání – vždycky si člověk rád poslechne, že je na tom finančně někdo hůř – právě jako pan Kostka z Kostky …
