Pokud bych měla popsat dnešní knihu jedním slovem, bylo by to „divná“. A to v každém jednom aspektu, které si postupně rozebereme. Jestli se mi líbila či ne, to se asi rozhodněte sami. Osobně z ní mám rozporuplné pocity, zvlášť, když se podívám například na hodnocení na Databázi knih. Není to stránka, na kterou bych zrovna běžně chodila, stejně jako málokdy zavítám na ČSFD, ale prostě jsem musela na vlastní oči vidět, jak si vede. Jestli z ní jsou ostatní tak zmatení jako já, anebo jsem já příliš velký normík. Vždy jsem doufala, že nejsem. Když nás temnota miluje si drží skore okolo 90 %, takže chyba bude asi ve mně.
Vždy se snažím si knihu k něčemu přirovnat, ať už je to jiná literatura, film nebo hra. Když nás temnota miluje připomíná art horory od Roberta Eggerse (Maják, Čarodějnice). Nechápejte mě špatně, nemám nic proti neobvyklému způsobu zpracování a považuji se za velkéhou fanouška prací jiných bizarních režisérů, jako je například Darren Aronofsky a jeho Černé labutě, Matky či Requiem za sen. Stejně jako nedám dopustit na Slunovrat a Děsivé dědictví od Ari Astera. Ale Eggersova práce na mě nikdy neudělala žádný závratný dojem. U jeho filmů mám obsesivní touhu pomazat se burákovým máslem smíchaným s dehtem a kozlí krví, abych byla taky dostatečně ártová a třeba i pochopila, proč jsou z něj všichni tak odvaření.
Když nás temnota miluje na mě působila stejně. Elizabeth Engstrom si podobně jako Eggers očividně neláme hlavu s nějakou expozicí. Okamžitě jste hozeni do světa, který není nijak budovaný. Nemáte tušení kde jste a už vůbec ne kdy jste. Postavy od prvního momentu dělají věci, ale protože nemáte tucha, kdo jsou, můžete jen nechápavě kroutit hlavou, proč se proboha chovají pro vás tak nelogicky. Engstrom si osvojila vyprávění v krátkých větách a nenámáhá se s nějakým komplikovanějším popisem, než jen pár slov. Takže věci se prostě v knize dějí a vy je musíte přijímout a to velmi rychle, jelikož o odstavec dál je pro vás nachystaná hromada dalších divností.
„Jak mohl mluvit o temnotě, když nic jiného neznal? Temnota existuje jen tehdy, má-li srovnání se světlem.“
Kniha je rozdělená na dvě kratší novely, z nichž ta první nese stejný název jako celý titul. Příběh vypráví o pravděpodobně šestnáctileté Sally Ann. Píši „pravděpodobně“ z konkrétního důvodu, protože vyznat se v dějové ose autorčiného vyprávění je asi stejně jednoduché jako hledání smyslu života obecně. Sally Ann je nedopatřením zavřena do sklepení, které ústí do obřího jeskynního systému. Místo, aby zůstala na místě a počkala, až ji někdo přijde hledat, jako vrcholně dementní osoba se raději rozhodne poslepu vydat do temných chodeb a zcela logicky se za prvním rohem ztratí. Tím začíná její život v podzemí.
Probudila se s pronikavým výkřikem, který se k ní vracel znovu a znovu a znovu, takže i když přestala ječet, musela si přitisknout ruce na uši, aby ten strašný zvuk nevnímala. Posadila se zpříma a dívala se před sebe do tmy. „Ach Bože!“ Její duše se zmítala uvnitř ní. „NE!“ vykříkla. „NEBUDU tady dole hnít! JÁ PŘEŽIJU!“ Hlasitý zvuk vlastního hlasu jí znovu rozbušil srdce a ona začala jasně přemýšlet. Úkryt. K smíchu. Žádný problém. Protože bylo teplo, vyhrnula si džíny těsně pod kolena. Rozhodně nehrozilo, že umrzne. Vstala a znovu si kolem pasu uvázala mikinu. Jídlo. To problém byl. A hlad rozhodně měla. Voda. Když našla jedno jezero, najde i druhé.
Začátek vybízel ve správně klaustrofobický hororový zážitek jako příběh amatérského speleologa Floyda Collinse, který byl při průzkumu pískovcovité jeskyně v systému současného národního parku Mammoth Cave zavalen kamenem a zůstal zde uvězněný 17 dní, než ho objevili. (Doporučuji se na tuto zajímavou kauzu podívat. Odlehčené, ale velmi podrobné video od Internet Historiana najdete ZDE.) Bohužel nic takového nenastalo. Atmosféra temné jeskyně, ve které je Sally Ann, přímo vybízí k tomu se s ní správně vypravěčsky pomazlit, ale Engstrom se na místo toho upnula na jalový děj a bizarní výjevy. Hned ze začátku se stihne Sally Ann na čtyřech stránkách životu v temnotě asimilovat, naučit se hledat potravu, zabydlet se, zjistit, že je v mezičase těhotná, porodit a ještě se u toho spřátelit s vlastní halucinací v podobě jejího bývalého.
„Jídla bylo vždycky dost. Sally stačilo sbírat ze zdí sliáky, omývat je v tůňce a jíst.“
Rovněž je se potřeba zamyslet nad prostou hloupostí věcí, o kterých Engstrom píše a dokonce autorku podezřívám, že nikdy v žádné jeskyni v životě ani nebyla. Ne, jeskyně nejsou suché a už vůbec ne teplé a útulné. Pokud by v nějaké jeskyni bylo teplo a sucho, mazala bych z ní pryč jako žíznivá čára, protože by to znamenalo, že teplo vzniká pravděpodobně nějakou sopečnou činností a je plná toxických plynů. Rovněž v jeskyních nerostou mechy a už vůbec ne žádné jedlé. To, že mech roste v tmavých a vlhkých místech je všeobecný mýtus. Alespoň nějaké sluneční světlo je pro růst naprostou nutností. Mech je stále rostlina a potřebuje k růstu živiny pochazející z fotosyntézy. Ale to je jen další věc, se kterou si autorka neláme hlavu. Sally jí syrové slimáky, náhodné houby, vodní chaluhy i lišejníky a s boží pomocí se jí daří docela dobře. V knize se hodně mluví o bohu a jeho vlivu.
Origin of Mole people
Nechci zabíhat do příliš velkých detailů, ale Sally Ann si nakonec v jeskyních žije se svým synem velmi útulně a pochopitelně intimně. Opět, nic proti, i z toho by se dala vytěžit dobrá prasárna, bohužel ani tímto směrem příběh nejde. Kterým jde? Na hlavu padlým, alespoň z mého pohledu. Sally Ann a její syn Clint nejsou jediné postavy v příběhu. Ale i tak není v novele jediný člověk, o kterém bych mohla říct, že mi svým chováním někoho připomíná. Jako kdyby tam každá osoba postrádala alespoň jakýkoliv rozum, vzhled i prostou laskavost. Všechny postavy jsou hrubé, kruté, sobecké a hlavně úplně pitomé.
Engstrom nastíní nějakou zajímavou myšlenku nebo i aspekt samotného života v jeskyni, ale nikdy nic nedotáhne do konce, protože namísto dramatické hororové kolize hodí výjev z Clintova masturbování nad rybou umlácenou kamenem. A vyvrcholení je v tomto příběhu očividně vyhrazeno pouze pro něj, takže nečekejte smysluplný konec.
„Matka jí říkávala Martha, otec jí říkával Retard.“
Druhá novela Krása je… je o něco, nechci říct lepší, ale lépe napsaná a vypráví příběh duševně postižené ženy žijící v malém zapadákově na americkém středozápadě. Marta krmí slepice, peče chleba a potom ho chodí do města prodat. Můžeme sledovat pohledy různých lidí na tuto ženu, která se před více než padesáti lety narodila bez nosu, což mělo neblahý vliv na její vztah s otcem, který ji při nejlepším velmi ublížil a při nejhorším ji vlastně celou mentálně vytvaroval.
„Fern a zrůda.“
Další dějová linka se odehrává v minulosti a točí se okolo vztahu její léčitelské matky Fern se svým nevyrovnaným zamindrákovaným manželem Harrym. Fern je obdařena magickou silou, kterou pomáhá ostatním lidem ve vesnici, s čímž Harry striktně nesouhlasí, jelikož to on by chtěl být finančním tahounem rodiny a navíc je přesvědčený, že cokoliv dobrého Fern udělá, musí být nutně vyváženo obdobně silným zlem, kterým je za to bůh potrestá. A pokud se tak stane a situace není zas až tak katastrofální, Harry ji natáhne do zbytečně velkých rozměrů, aby celou věc ještě zhoršil a dokázal tím svoji pravdu. Tyto pasáže byly při nejmenším frustrující, protože já už bych takového buzeranta vzala pánví a odešla se svou beznosou dcerou raději bydlet pod most. Což není případ Fern. Všichni ve městě ji milují, protože každému zachránila život nebo blízkou osobu. Každý by ji s láskou přijal pod svou střechu, ale ale i tak ona s Harrym zůstává, čímž nechává Harrymu volnou ruku, aby se k ní i k jejich dceři choval jako k naprostému odpadu.
„ŽÁDNÝ doktor nedá to dítě dohromady tak, jak by mělo být.“
Následky téhle tristní nevýchovy jsou na Martě více než patrné a ona má kvůli tomu velké problémy i se základními denními činnostmi. Autorka si zároveň dává velkou práci s tím, aby zdůraznila Marthin nehezký vzhled. Lidé ji buď litují, nebo se jí smějí. Vše se změní, když se na jejím prahu objeví laskavý a nádherný 24 letý Leon. Ten se k ní prakticky ze dne na den nastěhuje, protože si z nějakého nepochopitelného důvodu jako jediný je patrný její výjimečnosti a vnitřní krásy, ze které se mu hned při prvním objetí postaví jeho mladický nevybouřený pyj.
Moderní zoomer by nejspíš prohlásil, že ze mě mluví má vlastní nejistota a nedostatek sebevědomí, ale popis erotické scény mezi tímto opáleným Chadem a obézní pětapadesátnicí nedodržující základní hygienu se zjizveným obličejem a nakřivo přišitým umělým nosem, a především která má mentalitu dvouletého dítěte a svět vnímá s naivním nepochopením, mi byl značně nepříjemný. Za žádných sexuálně zdravých okolností by k podobné situaci nemohlo dojít, takže mi tento výjev přišel prostě elementráně zvrácený.
„Přátelé se objímají,“ řekla. Priscilla ji to naučila. Teď pochopil a pořádně ji stiskl. Pod jeho rukama a na jeho hrudníku byla měkká a hebká. A ani trochu jako ty hubené holky, které bral do kina. Byly štíhlé a kostnaté a pod jeho hodrkým a rukama kluzké. Martha byla žena, baculatá, měkká a přítulná. Cítil, jak se mu vnitřní strana džínů napíná. Ježíši, Leone, ty pubertální hovado!
Této novele by navíc pomohlo, kdyby do ní autorka netlačila neobratně provedenou fantasy linku ohledně léčitelských schopností Martiny matky Fern a možná se více soustředila na celistvý děj. Celému příběhu opět chybí smysluplné vyvrcholení a časté používání Caps Locku ve mně evokovalo v čase ztracené boomery na sociálních sítích.
Jednou jsem poslouchala detailní rozbor Eggersova Majáku, ve kterém redaktor vysvětloval, že úžasnost filmu je v tom najít si hrůzu i v něčem, co není vysvětlené a prostě tam jen je. Podobně se dá asi nahlížet i na knihu Když nás temnota miluje. Věřím, že někdo může opravdu toto dílo vnímat v pozitivním světle právě proto, že nemá konzistentní děj a autorka se nezdržuje s popisným budováním atmosféry. Bohužel, recenze ovšem bývají subjektivní a můj subjektivní názor je ten, že Engstromová nejen že prostě neumí psát, ale neumí ani udržet jednu myšlenku déle, než půl odstavce. Neumí vymyslet zápletku a dokonce ani uvěřitelnou logicky smýšlející postavu. Bohužel, jediné, co mohu v této knize hodnotit pozitivně je pěkná obálka a dobrý překlad.
Četli jste knihu Když nás temnota miluje? Napište mi do komentáře váš názor, případně na co byste rádi recenzi příště.
Zdroj obrázků a textů: goldendog.cz, crushpixel.com
About The Author
