Recenze: Loutkové divadlo – moderní, čtivá, nepřekombinovaná a roztomilá kniha

Washington Poe, suspendovaný detektiv, si užívá klidu a míru přes kilometr od civilizace v domku, který koupil od sedláka na úřadě. Do dne, než se objeví jeho kolegyně, nově šéfka, a neukáže mu mrtvolu. Ne ledajakou – tahle je ohořelá. A díky super spešl přístroji našli na hrudi mrtvého muže jméno samotného Poa… Nezbývá, než se vrátit do služby a najít vraha. A nejen toho, je načase setkat se s kamarádem, kterého od jakéhosi pohřbu neviděl. A kolegyní Tilly Bradshowovou s mozkem, který se rodí jednou za několik generací…

Zdroj obrázku: Databáze knih

Loutkové divadlo je prvotinou autora jménem Mike W. Craven z roku 2018. V roce 2022 už má na kontě knih 5. Jako první jsem četla Kurátora (3. v sérii s Poem a Tilly). Vypsanost autora jde znát. Loutkové divadlo je předvídatelné. Nedokážu říci proč, v knize Kurátor se Craven tuším o vrahovi z prvního dílu nezmiňuje (že bych měla v podvědomí, koho hledat). A i kdyby, bylo by to opravdu štěstí, neboť počet přečtených knih mezi jednotlivými díly překročil minimálně 8 krimi thrillerů. To, že jsem vraha uhodla, přičítám právě začátečnické trémě autora. Postavy zvolil Craven skvěle. Vykreslil povahy hrdinů. Vrahovi věnoval jen úvodní kapitolu a tedy neprozradil nic, co nebylo třeba. I tak šlo na textu znát, že se s psaním Poa a Tilly Craven seznamuje. Chemii napsal postavám luxusní – nemusí jít vždy o chemii sexuální! Přátelství starých kamarádů, sestup na kariérním žebříčku, absence sociálních dovedností u člověka s myslí Hawkinga smíchaná s krásnou přírodou s proměnlivým počasím Cumbrie – spíše o tom je Loutkové divadlo než o loutkách a o tom, jak se kdo dívá, jak oběti hoří a že je ovládá.

Ačkoliv zmiňuji, že spíše o prostředí než o samotné vraždě bylo Loutkové divadlo, neberte mě doslova. Vraha a jeho motiv zvolil Craven hodně šikovně. Bohužel tak šikovně, že pak musel čtenáře maličko popostrkovat k dedukcím, které tahala z rukávu Tilly díky programům. A nebo jsem v pasážích, které mi přišly maličko kostrbaté, usínala. Craven píše natolik poutavě, že knihu nechcete odložit – chcete znát důvod, smysl řádění Upalovače – chcete si totiž najít vlastní postoj. Craven nediktuje mezi řádky, zda s vrahem sympatizujete nebo ne. Nedá vám čas nad tím vůbec přemýšlet. Dokud knihu nedočtete. Protože ačkoliv se policie hrne vraha chytit, tušíte, že to nebude jen tak (protože minimálně z toho důvodu, že nevíte, o čem by pak byl zbytek knihy, že). A i to je jeden ze znaků buď začínajících autorů, nebo autorů, kteří uměle navozují drama a honí stránky (jinak si to neumím vysvětlit např. u Nesba). 

Loutkové divadlo je kniha sama o sobě jednodušší. Ale jak píšu v úvodu – je čtivá, nepřekombinovaná a s postavami jako mrzout Poe (který je sečtělý a inteligentní) a geniální, rozkošná a moderní Tilly (počítač se “soucitem” v těle malé nerdky). Splňuje i klasická klišé jako šéfové, co šetří peníze, svědci, co nechtějí pomáhat a v závěru one man show a slzy v nemocnici. Pokud tedy chcete dát Loutkové divadlo jako dárek, dejte rovnou doposud vydanou sérii s Poem – jako jedna z mála má neupadající charakter (tvrdím v době, kdy jsem četla první tři česky vydané knihy, u nás vydané knihy).

zdroj obrázku: Pixabay.com

M.W.Craven Loutkové divadlo

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *