Recenze: Černé léto jako důkaz, že přátelská chemie je stejně dobrá jako ta romantická

Druhý díl, volné pokračování, opětovné setkání – to všechno můžeme použít jako přívlastek k duu Poe – Tilly, které nám na scénu podruhé přivedl Mike W. Craven. Černé léto nás maličko vrátí do minulosti, kdy Poe údajně zpackal případ a jeho přičiněním byl na šest let uvězněn nevinný člověk. Psychopat, ale bohužel s novými důkazy v podobě jeho údajně mrtvé dcery, která se vrátila a přihlásila na policii, byl tento člověk osvobozen. A Poe má najednou malér. Co jiného mohl udělat, než napsat smsku Tilly, že je ve sračkách?

Nerada lidem čtoucím mé recenze lžu. Tak tedy nebudu lhát ani teď a přiznám, že dokud na scénu nepřijde Tilly Bradshawová (s mozkem výkonnějším a lepším než Hawking a Jobs dohromady), stojí příběh detektiva seržanta Washingtona Poa za starou belu. Táhne se, je jazykolomný a těžký jako stará brandy. Není špatná (pointa úvodu příběhu), jen je bez přísad a správného podávání nudná. Beru to jako takové malé nutné zlo, aby se Craven neocitl ve stereotypu – vražda, dojdou Poe a Tilly, hledání vraha, happy end. Rovněž to, že hledáme pravdu k šest let starému případu jedné vraždy, je příjemným osvěžením od sériových kriminálníků. 

Jakmile se Tilly objeví za dveřmi seržanta Poea, příběh zajiskří tou pravou cravenovskou chemií a už se vezete. Kniha se vám hůře odkládá, smějete se spolu s detektivy, řešíte případ vraždy a čas od času se zasníte, co to ty lanýže, o kterých se tak často mluví, vlastně jsou (a dle mého je přirovnání k suchým psím bobkům adekvátní). Hledání pravdy není rychlé a prostoje ve vyšetřování Craven šikovně plnil okolními postavami a fakty vztahujícími se k hlavním postavám, bydlení Poa, historii místa nebo špringr španělovi Edgarovi.

Oproti ostatním dílům série (Loutkové divadlo, Kurátor; psáno v březnu 2022) je Černé léto mnohem více uzemněné. Poklidné a hutné jako vzduch před velikou bouří, která i v Cumbrii měla přijít. Více se věnuje psychologii postav, mnohem více řeší jídlo (aby taky ne, když je uvězněným psychopatem šéfkuchař), chemie přátelství mezi hlavními postavami je čerstvá, ještě se z ní neodpařilo počáteční kouzlo. Samotný případ, hledání pravého vraha a případných důkazů, vede jak policie místa činu tak úřad, pro který pracuje Poe. Eashington Poe a Tilly postupují, troufám si říci, až do poslední chvíle vydání zatykače, dle předpisů a v šedé zóně se pohybují minimálně. Když dojde na lámání chleba a nastane chvíle pravdy, vstupují spolu do černé zóny, ale jen na chvíle nejnutnější a s tím, že se dají vysvětlit. 

Přestože nám Poe neprozradí řešení ve chvíli, kdy jej zná, Craven nás odmění plným doznáním viny. Z hlediska logiky průměrného čtenáře si troufám říci, že mě někdy napadaly otázky jednodušších řešení. Jenže když jsem je domyslela, způsobila jsem tolik problémů v příběhu, že jsem musela uznat Cravenovu linku bez větších výtek. Nakonec jsem si čtení užila a ocenila jsem úsilí, které vrah i policie museli vyvinout. Craven píše lehce, vtipně a nedělá evidentní chyby. Rozhodně stojí za přečtení!

zdroj obrázku: knihydobrovsky.cz

M.W.Craven Černé léto

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *