Na základě líbivého názvu díla a možném tušení, že půjde o jakousi lehce true crime literaturu, jsem neodolala a Černou knihu českých bestiálních vrahů přečetla. Jaromír Slušný pro mne představoval neznámé jméno a vzhledem k tomu, jak pro mne nakonec celá nově vydaná publikace vyzněla, se jím a jeho prací nejspíše nebudu dále zabývat.
Hned na úvod bych se ráda omluvila. O publikacích si nezjišťuji mnoho informací dopředu, abych nebyla ovlivněna. Úsudek si tvořím na základě svých současných znalostí a zkušeností. A i proto došlo k pochybení z mé strany – první vydání knihy se dle Databáze knih datuje na rok 2006. A v té době mohlo jít o vskutku zajímavější čtení než v polovině roku 2023.
Dovolím si citovat přímo autora a z kapitoly Zapomenutá tragédie si vypůjčím: “Mrázek, Straka, Hojer, Hepnarová – to všechno jsou jména, které každý zná, Pro mnohé publicisty jsou jejich případy evergreenem, ke kterému se vracejí, když není o čem psát, a omílají je pořád dokola, někdy s většími nebo menšími chybami.” Úryvek pochází zhruba z první třetiny knihy a je víceméně vševypovídající o Černé knize českých bestiálních vrahů. Proč znovu psát o faktech známých vražd, když autor nedokáže přinést nic moc nového? Proč si dokonce dovolí poznamenat, že není podstatné, že vražd jednoho vraha či skupiny bylo více, když pachatel byl potrestán? Přičemž jde rovnou proti svému prologu, kde zmiňuje, že vraždy nebyly jen o vrazích a obětech, ale i o lidech kolem?
Než se vrhnu na další ohnivá vyjádření, proč mne publikace Slušného rozčiluje, dovolím si poznamenat, že ne vše je na ní zlé. Přebal knihy láká – kostra, vousy, tmavá červená barva symbolizující krev a zvučná jména známých vrahů (i když to už mne mohlo maličko zarazit, ale zvědavost je zrádná). Pevné desky, kvalitní bílý papír, občasné necenzurované fotografie těl či přímo vrahů při rekonstrukci svých bestiálních činů. A na konci díla mne zaujala literatura, ze které autor čerpal (neobtěžoval se totiž používat citace). Zmínění některých méně známých vrahů dílu přidává maličko plusových bodů. Ale to je vše.
Jak už sami možná cítíte, s Černou knihou českých bestiálních vrahů mám problém. Samozřejmě ji zařadím do své “krimi poličky”, ale radost z toho nemám. Jak sám autor píše, omílá jíž notoricky známá fakta a nepřináší v podstatě nic nového. Neodkazuje na možné populární filmy (např. Sametoví vrazi) nebo jiné fanouškovské pojetí jím zmíněných vražd (fámy kolem usedlosti Pohádka). Snad bych uvěřila, že chce své dílo držet na vážné úrovni a nechce odbočit k beletristickým trikům. Což se mu moc nepovede při zmínce o Kajínkovi – prostě jen vzbudí zájem a šlus. Dokonce zanechává ve čtenáři dojem, že mu přímo nechce říci, že ti, o nichž píše, budou již brzy mezi námi.
To vše jsou v podstatě jen drobnosti, které přidávají pochybnosti k mému pohledu na knihu. Jako dílo pro nezasvěcené by Černá kniha českých bestiálních vrahů Jaromíra Slušného mohla být skvělým dárkem. Pokud ale člověk už nějaké povědomí o vrazích má, sleduje moderní podcasty nebo YouTube kanály této tématice se věnující, nepřinese mu nic moc nového. Prostě jde jen o další pohled na motivy a provedení vražd, které jsou už, bohužel, známé jako Babička od Němcové.
About The Author
