V rámci podpory českých autorů jsem se rozhodla ponořit do neznámých vod. A mezi prvními objevenými byl i Luboš Pavel. Polovinu jeho tvorby lze zařadit mezi pohádkové knihy pro děti, dále pak povídky i romány. Po pracovní zkušenosti s lidmi s postižením napsal Útěk na koloběžce, který jsem měla možnost si přečíst. Především mne zaujal název a obálka – není to moc známo, ale jsem velkým milovníkem sportovních koloběžek na vlastní pohon a ráda testuji nové modely, na které pro zájemce píšu “mini-netechnické recenze” do facebookové skupiny. Až druhý pohled na publikaci Útěk na koloběžce padl na anotaci, která mi sebrala dech. Mám totiž doma dítě se specifickými potřebami a pohybuji se mezi rodiči, kteří neví, zda se jejich dítě bude někdy schopno osamostatnit.
Laurin se narodil s mentálním postižením. Po rozchodu rodičů a odchodu maminky byl přemístěn do ústavu v Kytlicích. Tam přehodnotili jeho stupeň postižení a on se s tím nikdy nesmířil. No a jednoho krásného dne se náš Laurin zakoukal do Simony z Litvínova. A tak začala jeho cesta za láskou. Cesta, která nebyla vůbec jednoduchá a většinu času probíhala na koloběžce. Zde bych vytkla autorovi či nakladateli, že mne oklamali. Proč? Na to si budete muset přijít sami!
Příběh Laurina se mi nečetl lehce. Sic jde o vyprávění podané s nadhledem a místy protkáné humorem, mladý muž mne zasáhl přímo do srdce. I když má do mého syna daleko, nebo spíše můj syn má do Laurina daleko, nečetlo se mi lehce. Protože takové děti, dospívající i dospělé, potkávám celý školní rok, když syna vozím do speciální školky, vyskakovaly na mne obrazy postav, které někdy méně a někdy více připomínaly obtloustlého hlavního hrdinu. Vůbec si pak nedokážu představit, co za sílu hnalo Laurina. Autor tomu “nepomáhá”, protože poměrně věrně příběh líčí, jak se prý doopravdy stal.
Proč zmiňuji prý? Protože to, čím si mládenec prošel, je pro mne nemyslitelné! Jak je vlastně taková událost, jako útěk chovance, vůbec možná? Jak mohl tak dlouho cestovat? A co lidi, které potkal? To prostě bylo něco neskutečného! A že si to všechno pamatoval a dokázal jistou formou i převyprávět! Co mne mrzí, ale autorovi odpouštím, je absence vysvětlení dopadů některých peripetií, se kterými se náš hrdina potýkal. Jistě, mnoho lidí by si pak knihu přečetlo kvůli senzaci a ne kvůli silnému příběhu na pozadí. Útěk na koloběžce je totiž především laskavým a láskyplným povídáním o lásce a o cestě za ní.
Útěk na koloběžce by si měl přečíst každý mladý člověk, snad i dospělý, který se nesetkává s lidmi s postižením na denním pořádku nebo se v jejich přítomnosti necítí komfortně, protože neví, jak se k nim chovat. Sama jsem touto zkušeností prošla dávno v Norsku, kdy jsem byla navštívit výukové zařízení s péčí o fyzicky a mentálně postižené, chráněné dílny a ubytovací zařízení s asistencí – nevěděla jsem, co mám dělat s očima, s rukama, byla jsem nervózní. V té době by mi setkání s Laurinem prospělo mnohem více. Teď mne Útěk na koloběžce nezasáhl po té mentální stránce tolik, jako mne zasahuje denně syn. Laurin a jeho cesta za Simonou mne především vyděsila, jak máme v Česku kruté a surové lidi.
About The Author
