Další díl, dalších několik minut poslechu omílané historie, kdo je Marie III. Kostková, kolikrát rodina o zámek Kostka přišla a kolikrát jej dostala zpět mne následně přeneslo do víru nečekaných událostí. Událostí, které tentokrát Evžen Boček pojal ve velkém stylu a vtip se vrátil na své místo v příběhu o tom, jak se kradlo na Kostce, zatímco Marie v podání Veroniky Khek Kubařové jela za svou láskou Maxem.
Po Aristokratce na koni jsem zvažovala, že s poslechem audiosérie o Marii III. skončím. Hned po vleklém úvodu o přehledu postav a historii zámku mne Boček zaskočil tak překombinovanou historkou s Maxem, že jsem telefon s aplikací Audiotéky zapomněla vypnout. Tak jsem zírala a uvažovala, jestli se mi děj líbí nebo ne. A díky bohu jsem poslech neukončila. Při návratu Marie na Kostku Boček chytl opravdu dobrou vtipnou slinu a jel bomby až do konce čtvrtého dílu série Aristokratky.
Nejenže se tentokrát v hlavních rolích nevyskytovaly “běžné” postavy minulých dílů, ale když už se vyskytly, tak jen s opravdu trefnou hláškou, která nutila skoro až k hlasitému smíchu. Což, považte sami po minulých dílech, bylo příjemnou změnou. Tentokrát nám totiž Marie vypráví o zločinech, konkrétně o dvou, které se během její nepřítomnosti na zámku staly. Marie střídá náhledy do myšlenkových i fyzických pochodů obou skupin. Pokaždé změnu hlásí a nedochází vůbec k žádné mýlce. Rovněž jde o jakési retrospektivní povídání, kdy sem tam vypravěčka utrousí svou připomínku a člověku vykouzlí úsměv – pokud jej při poslechu nemá celou dobu na tváři.
Veronika Khek Kubařová tentokrát dostala maličko zabrat, ale své role střídání postav a akcentů s doplněním pár německých slovíček se zhostila na výbornou a snad si to i užívala. Bylo kouzelné poslouchat mluvu člověka, na kterého spadlo BMW, ruský přízvuk nebo chlapa se špatně padnoucí protézou. Do toho občas zaznělo klasické “psycho” a “super” a já si vrněla blahem, jak se čtvrtý díl Bočkovi povedl. Nemrzelo mne, že se hrabě Kostka málo rozčiloval, jak jej všichni okrádají. Nechyběla mi Milada ani Vivien s americkou češtinou. Dostala jsem supernálož takových absurdit a komických situací, že jsem snad postrádala jen paní Tichou (ale nebojte, i ta má ve Vlně zločinnosti na zámku Kostka svoji hlášku).
Hudební doprovod se, mám pocit, maličko obměnil. Nevadilo mi to, neboť stále šlo o veselé dokreslení s humoristickým nádechem. Ráda si tyto hudební proluky užívám jako oddech pro uvolnění mimických svalů, abych se stále netlemila. Obzvláště nevhodné přiblblé usmívání se přišlo policejní kontrole, která mě stopla na rutinní silniční prohlídku.
Návnada na další díl, Aristokratka u královského dvora, v podobě poslední kapitoly audioknihy mne okamžitě donutila poslechnout si úvod a stoprocentně vědět, že chci slyšet víc!
About The Author
