Je mnoho párů, které tak nějak po letech zjistí, že si už nemají moc co říct. Každý má své koníčky a jiný pohled na svět. Láska i vášeň postupně vychladne a dostaví se nuda, nenaplněná očekávání, obviňování, rozmrzelost a neutichající pocit, že ve vztahu jste právě vy tou obětí. No a právě tomu se věnuje videohra It takes two, tedy v překladu „Chce to dva“.
O čem to je?
Manželství May a Codyho se rozpadá. Oba jsou zacyklení ve znevažování toho druhého a neustále se hádají. Logické řešení je tedy rozvod, protože ani jeden už nevidí východisko z nefunkčního vztahu. Nejhůře však tuto situaci nese jejich dcera Rose, která tráví v poslední době nejvíce času tím, že si hraje s ručně vyrobenými figurkami svých rodičů na šťastnou rodinu a nevědomky jejich duše zakleje právě do těchto hraček. May a Cody jsou nucení najít způsob, jak se vrátit zpět do původních těl, aby se konečně mohli definitivně rozejít.
Hratelnost
It takes two vyšlo na PC, Playstation i Xbox. Pokud si to rozjedete na konzoli, pak máte vyhráno. Pokud jste ale jako my zaměření hlavně na počítače, bude potřeba si pořídit alespoň jeden ovladač, zatímco druhý může pařit na klávesnici a myšce. Obrazovka se vám totiž rozdělí na dvě části a se svou drahou polovičkou budete každý hrát za jednu z postav. Nicméně nečekejte co-op ve stylu Borderlands nebo Gears of War, které stojí na tom, že silnější hráč táhne toho slabšího. V příběhu, stejně jako ve skutečném vztahu, jde především o kooperaci. Bude potřeba, abyste si opravdu našli společné tempo, protože jakmile se v někom z vás objeví touha běžet sám dopředu anebo dělat obecně něco bez partnera, velmi rychle zjistíte, že se hned za prvním rohem seknete, jelikož na průchod nějakou překážkou potřebujete právě pomoc toho druhého.
V každé z kapitol dostane jeden z vás nějakou speciální zbraň nebo nářadí. Hned v té první May hlavu kladiva, kterou může rozbíjet věci, a Cody zase do rukou se vracející hřebíky, které může házet, kam se mu zachce. Vzhledem k tomu, že postavy se změnily na hračky z hlíny a dřeva, hřebíky jsou tedy v porovnání s touto velikostí dlouhé skoro jako celé vaše tělo. Jindy zase dostanete do rukou každý polovinu magnetu a musíte využívat jejich vzájemné přitažlivosti, abyste prošli skrz překážky. Tím, že zde nejde o to nad spoluhráčem vyhrát, ale naopak s ním spolupracovat, máte možnost si se svým partnerem užít opravdu hodně srandy. Zároveň vám je ale dovoleno svou milovanou polovičku kolikrát dost sadisticky zabít. May i Cody mají mezi sebou příjemnou chemii a na tyto pokusy vždy vtipně reagují. Pokud ale máte zájem o nějaké to zdravé soutěžení, It takes two nabízí celou řadu miniher, při kterých si můžete dát závod na bruslích, zkoulovat se, zastřílet si na terče nebo si dokonce dát partii šachu.
Reference a eastereggy
Hra je dělána primárně pro ty z nás, kterým táhne na 30 anebo už třicítku překročili. Pokud jste kovaní gameři, budete se každou chvíli přiblbe culit, protože It takes two je kombinací starých her z 90. let akorát v mnohem hezčím balení. Tady bude připomínat plošinovky ve stylu Prince, jindy zase Mario Kart Rainbow Road, Guitar hero, Portal, Legend of Zelda, Simon says, Harry Potter 3 až po klasické Diablo. Každá kapitola je originální a to jak v prostředí, nástrojích, které dostanete, tak i v samotné hratelnosti. Vzhledem k velikosti postav můžete vlézt opravdu kamkoliv a najít plno kultovních eastereggů. It takes two je vlastně takový jeden velký gamerský sentiment.
Něco málo o postavách
Jak už jsem zmínila, na začátku jsou vaše postavy rozhádané a doslova zacyklené ve vzájemném obviňování. Hra krásně ukazuje, kvůli jakým malichernostem občas skončí jinak dobře fungující vztah, pokud ti dva zapomenou, proč si vlastně toho konkrétního partnera v první řadě vybrali. S mužem nám přišlo legrační, že charaktery postav jsou tak trochu genderově přehozené. Muž je zde táta v domácnosti, který zahradničí a žena jako pracující inženýrka, která si ve volném čase kutí věci v dílně. Občas nám přišlo, že May dostala víc cool zbraň/nářadí než Cody. Chápejte: chlap dostane stříkací pistoli naplněnou petrolejem, ale ženská je ta s raketometem, co vše nakonec vyhodí celé do povětří. Nevím, jestli je to následek momentální vlny politické korektnosti, která nechtěla představit ženský stereotyp anebo tendence tak trochu potěšit holku, která hraje It takes two se svým zkušenějším přítelem, aby se necítila zahambeně, že jí to tolik nejde. Nicméně jsou obě postavy velmi funkčně napsané. Přestože nejsem moc fanoušek současné feministické vlny a považuji se spíš za tradicionalistu, musím ocenit, že i tak zde nebyla tlačena žádná agenda a obě postavy jsou si stejně rovny. Cody je takový hodný a inteligentní taťka a May hrdá a schopná máma.
Hlavní antagonista Dr. Hakim je populárně naučná kniha o párovém soužití, která se snaží postavy naučit najít znova společnou cestu. Takže to vlastně ani není záporák, ale bude vám občas dost věci stěžovat. Hra má velmi povedený příběh, ve kterém procházíte od reálného světa a bojem s nebezpečným hmyzem, přes fantasy svět s princeznami, které pijí čaj na zámcích, až po romantickou zimní krajinu ve sněhové kouli položené na polici v domě. Osobně jsem si nejvíce užila kapitolu, ve které spolupracujete s militárními veverkami (které vnímají lidskou formu Codyho a May jako bohy) v boji proti vosám.
Pár pozitiv a jedno negativum k tomu
Začneme tím negativem. Jak už jsem zmínila, na začátku se staví ke všemu obě postavy dost sobecky a jde jim jen o to, se co nejdříve vrátit do původního těla a konečně se rozvést. Což je motivuje k činu, který mě bude ve snech strašit asi stejně dlouho jako nechtěné vyhlazení stovek civilistů bílým fosforem ve hře Spec of the line. O to větší bizar to je, že vy jste roztomilí a vše okolo je roztomilé. Nicméně je toto jediná věc, která má poněkud hořký tón a má smysl. Zbytek hry je nabitý pozitivním směrem.
Hra má velmi povedený dabing. Hlavní mužskou roli zde bravurně představil mexický herec Joseph Balderrama, kterého můžete znát například z Tom Clancy’s Ghost Recon Breakpoint nebo Payday 2. Jeho protějšek nadabovala britská divadelní herečka Annabelle Dowler, jejíž přednes mi hodně připomínal hlasové projevy zesnulé Brittany Murphy, tedy takový ten sympatický chraplák.
O hudbu se zde postaral Gustaf Grefberg, který vytvořil soundtrack například ke starému hernímu Riddickovi. Osobně jsem hodně hudebně založená a dobrá hudba u mě tvoří skoro polovinu herního zážitku. Ve Witcher: Wild hunt jsem byla schopná celé hodiny stát na náměstí a pouze poslouchat jako kulisu Merchants of Novigrad. Zde jsem měla podobný zážitek. Vzhledem k tomu, že je každá kapitola od té předchozí rozdílná tak moc, jak to jen je možné, bylo zapotřeba opravdového génia, který by dokázal dostatečně vystihnout náladu jednotlivých lokalit. Dočkáte se tady hravých zvukových vložek stejně jako epických bojových skladeb jako ze Star Wars, až po neuvěřitelně chill blues. S mužem jsme si hodně užili pasáž, kde jsme museli na launchpadě vytvořit vlastní skladbu, aby nás hra pustila dál. Dá se na tom prostě něco náhodně namačkat a jít dál. Zpětně jsem ale ráda za precizní beat, který nám zabral asi 20 minut. Nejen, že jsme si u toho užili hrozně srandy, ale také nám potom tato pecka hrála v další lokaci.
It takes two pochází z pera malého švédského studia Hazelight, které má na triku ještě dvě hry. Jedna z nich je Brothers: A Tale of Two Sons, kterou jste mohli zaregistrovat v herním světě před několika lety. It takes two je příkladem toho, jak moc se můžou tvůrci za pár let vyšvihnout. Přestože příběh dvou bratrů hledající strom života, který má zachránit jejich otce před smrtelnou chorobou, byl dojímavý a krásný, je nutné si také přiznat, že byl vcelku krátký a hlavně to nebyl co-op, přestože to k tomu přímo vybízelo. Nicméně atmosféra v It takes two je více podobná právě Brothers: A Tale of Two Sons než druhé hře studia Hazelight A Way out. Zatímco obě výše zmíněné hry jsou na oko milé adventury s nicméně hlubokým podtextem, A Way out byl spíše cinematickým zážitkem bez potřeby hráče se nějak více snažit s klišovitým příběhem typické americké detektivky 70. let. I přes velmi cartoonoidní vzhled nabízí It takes two nesrovnatelně vyspělejší zážitek, a to jak po příběhové stránce tak po stránce obecné hratelnosti.
It takes two nás velmi mile překvapilo. Když jsem viděla jeho hodnocení, upřímně jsme čekali přehipovanou průměrnost, ale dostalo se nám kvalitnějšího co-opu než byl v Portalu 2 s dějem, který zahanbí všechny romantické filmy, které jsem kdy viděla, a dobrodružným příběhem na úrovni Indiana Jonese, Mumie a Jumanji. A co víc, i vztahově nám hra hodně pomohla. Pokud vám to tedy doma trochu skřípe, jde tedy o ideální řešení na obnovení ztracené radosti. No, a pokud máte šťastný vztah, alespoň si užijete nejednu prdel, až se budete společně snažit porazit nasraný vysavač.
Zdroj obrázků: It takes two, artstation.com
About The Author
