Morbidní předlohy slavných pohádek aneb král znásilňuje ženu v kómatu

Kdo by neznal pohádku o Šípkové Růžence, Sněhurce nebo Rapunzel. Ale jak už to tak bývá, většina spisovatelů si příběhy nevymyslela. Inspirovala se skutečnými životy nebo několik set let starými bájemi. Pokud někdo říká, že je dnešní svět nevhodný pro děti a všude je v televizi vidět smrt a násilí, tak asi nežil v době, kde vašich 12 sourozenců přímo před vámi umřelo na mor, souchotiny, tyfus, vaše sestry už v desíti několikrát znásilnili, máte jedny boty na celou rodinu, tak se v nich v zimě střídáte a jedli jste naposledy minulý měsíc. Není divu, že se v takové době mezi lidmi povídaly a psaly úplně jiné příběhy.

Rapunzel

Tato „princezna“ pochází původně ze sbírky bratří Grimmů – Dětské a domácí pohádky z roku 1812. Alespoň tak si to většina lidí myslí. Nádherná blondýnka vězněná zlou čarodejnicí s vlasy dlouhými mnoho metrů čekající ve věži na svého prince, který ji konečně odvede pryč, byla ještě více zpopularizovaná Disney muzikálem Tangled od animátorského studia Pixar (česky Na vlásku). Grimmové ale akorát přepsali příběh vydaný v roce 1790 Friedrichem Schulzem.

Ale ani ten nebyl první, jen obtáhl francouzkou knihu Persinette z roku 1698 od spisovatelky Charlotte-Rose de Caumont de La Force. Tady už se pomalu dostáváme ke zdroji, protože ta jen přepsala příběh od Giambattisty Basila z roku 1634 s názvem Petrosinella, tedy Petrželka z knihy Pentameron aneb Příběhy pro nejmenší.

V Basillově verzi zatouží těhotná žena po zelenině ze zakázané zahrady. Poté, co chce ukrást petržel (v grimmovské verzi je to druh salátu nazývaného rapunzel, od toho jméno dívky), je načapána zlobrem, který ji pustí za to, že v patřičném věku mu dcerku po narození dá. Uplyne 10 let, během kterých si zlobr na dítě nečiní žádný nárok, avšak jednou si pro Petrželku opravdu příjde. Odtud se příběh vyvíjí klasickým dobrodružstvím. Jednou do zahrady vstoupí princ, který vyleze po Petrželčiných dlouhých vlasech, a mají spolu sex. Petrželka ho za to požádá, aby jí přinesl lano. Díky němu sešplhá a uteče. Následně na to se mladý pár vezme a žije šťastně až do smrti.

Ale ani Basilova verze není původní. Pravděpodobně se inspiroval životem svaté Barbary, která měla žít v Řecku okolo 3. století. Její otec byl pohan a matka křesťanka, která však záhy zemřela. Hned po tomto úmrtí Barbaru její otec zamknul ve vysoké věži, protože se odmítala vdát za muže, kterého jí vybral. Namísto toho za ní do okna lozil po jejích dlouhých vlasech její vyvolený, taktéž křesťan jako ona. Jakmile se to její otec dozvěděl, chtěl ji mučit a zabít, ale její motlitby údajně rozevřely kamennou zeď a ona díky tomu uprchla. A protože si udržela víru za každou cenu, prohlásili ji za svatou. Nám se v dnešním světě zdá pochopitelně tento příběh jako jasná fikce, která by ve Věřte nevěřte opravdu neobstála. Ale uvědomme si, že tehdy ještě lidé na podobné věci opravdu věřili.

Šípková Růženka

U Giambattisty Basila ještě chvíli zůstaneme, protože on sesbíral takových příběhů více. Byl to takový král pohádek 17. století a Grimmovci ho ve velkém pouze vykradli. Jen s tím rozdílem, že jejich verze je proti těm jeho něžná jako okvětní lístky sedmikrásky. Tak správně. Bratři Grimmové byli na tehdejší dobu jemní hoši.

Basilova verze se jmenuje Slunce, Měsíc a Talia a začíná jako klasická Sleeping Beauty. Bohatému lordovi se narodí dcera Talia, které vyvěští, že jednou bude ohrožená třískou lnu. Vyděšený šlechtic proto zakáže veškeré kolovraty v zámku. O několik let později však Talia vidí ženu, která přede, a chce si to také zkusit. Pochopitelně si zarazí do prstu třísku a usne jako špalek. Tady se začne Basilova verze rozcházet s tou, kterou známe my.

Otec spící Taliu odveze na své venkovské sídlo, kde se na ni po čase zapomene. Jednou jede okolo král, který je uchvácen Taliinou krásou. Přestože spí, okamžitě se na ní ukojí, a následně na to odjede do svého města. Od té doby jezdí za Taliou pravidelně, dokud neotěhotní. Talia poté, stále spící, porodí dvojčata nazvaná Slunce a Měsíc. Jednou dívenka Slunce nemůže najít matčinu bradavku, a místo toho začne sát Taliin prst, ze kterého tak vysaje zaseknutou třísku, a tím matku probudí. Mladá žena se raduje, že má dvě krásné děti a žije s nimi na zámku. Nicméně král v posteli při sexu s královnou neustále volá Taliino jméno, takže ji nechá královna i s dětmi předvést. Kuchaři poručí děti upéct a Taliu odsoudí k trestu upálením. Kuchař ale místo dětí upeče dvě jehňata a králi vše poví. Za trest je tedy upečena královna. Kuchař se stává komorníkem krále a nové královny Talie.

Další podobný příběh je však ještě starší a pochází z roku 1330 a jmenuje se Historie Troyluse a Zellandine. Zellandie je nádherná šlechtična, která je zamilovaná do rytíře Troyluse ze Skotska. A dál už příběh znáte. Tříska lnu, spánek, nepovedené probuzení, pravidelné znásilňování ve spánku a dítě, co mámu omylem probudí. Následuje svatba. Až na to, že Zellandie z pravidelného komatózního sexu zrovna nadšená není. Nicméně spolu mají později harmonický vztah. Proč je ale tento příběh důležitý? Syn, který se jim narodil, byl dědeček Sira Lancelota, rytíře kulatého stolu.

Popelka

Grimovci vykrádají Basila, který vykradl někoho jiného – potřetí.

Popelku zná každý, ať už tu Disney nebo tu s Šafránkovou. Základem pohádky je bota. Ale ne jen tak ledajaká! Malý drobný elegantní střevíček, který Popelka ztratí, princ ho najde, a podle něj svoji vyvolenou pozná. Naskýtá se otázka, proč by proboha někdo hledal druhou osobu podle nohy a ne třeba podle obličeje, vlasů nebo postavy. Odpověď je jednoduchá – footfetish.

Toto smělé tvrzení lze jednoduše podložit důkazem z roku 64 př. n. l. Toho roku byl totiž napsaný příběh s názvem Rhodopis od řeckého geografa Straba. V něm je mladá dívka odnesena velkým orlem do Memphisu v Dolním Egyptě. Během cesty se jí zuje kožený sandál, který spadne do rukou přímo faraonovi. Ten, okouzlen drobností boty, dá za úkol vyhledat ženu, která takovou obuv nosí. Po čase ji skutečně najde a ožení se s ní. Tento příběh se v Egyptě ale vykládal už minimálně 500 let předtím, a podle nejstarší verze byla dívka otrokyní.

Podobný příběh se vyprávěl i v Číně a jmenuje je Ye Xian. Poprvé ho sepsal v roce 860 Duan Chengshi. V této verzi má „Popelka“ za nejbližší přítelkyni rybu, která je reinkarnací její bohaté zesnulé matky. Díky speciální kouzelné rybí kosti dívka získá krásné šaty na oslavu čínského Nového roku. Její nevlastní rodina ji ale na oslavě pozná, a tak se dívka ztrácí v davu. Při cupitavém útěku ztratí svůj lotosový střevíček.

Nutno zdůraznit, že v tomto období začínala pomalu přicházet mezi tou největší smétánkou do módy technika svazování chodidel do tvaru lotosového květu, kdy je noha od 2 let dívky pevně vázána, až se kosti na prstech a nártu lámou a následně na to srůstávají do stavu naprostého úmyslného postižení. Popelka původně pocházela z bohaté rodiny, a tak touto technikou prošla mezi prvními. Její střevíc byl tedy obvzlášť malý a úzký. Král vyhlásil, že tu, které střevíc nazuje, si vezme. Jelikož to ale bylo fyzicky nereálné, protože se lotosovým květem dívka nemůže začít v dospělosti, nastal poměrně globální masakr, kdy si mladé dívky nejen morbidně svazovaly nohy, ale uřezávaly si prsty na nohou, kolikrát i s kusem nártu, jen aby se do střevíčku vešly. Králi se ale nakonec podaří najít tu správnou, vezme si ji za ženu a zachrání ji od kruté nevlastní rodiny.

Kráska a zvíře

Kráska a zvíře je nejznámější a dost možná i jediná známá věc, kterou kdy napsala francouzská spisovatelka Jeanne Marie Le Prince de Beaumont. Její verze z 18. století je víceméně shodná s tou, kterou známe. Akorát se v ní tolik nezpívá a sexy Luke Evans neskáče po stole. On v té původní verzi totiž vůbec není. Namísto nechtěnného snoubence má hlavní hrdinka několik zlých a závistivých sester.

Spisovatelka se ale pravděpodobně inspirovala skutečným příběhem z 16. století. Pedro Gonzales trpěl hyperichózou, tedy nemocí nadměrného ochlupení. V dětství byl držen v kleci, vystavován na veřejnosti, krmen hlavně syrovým masem až do 10 let, kdy byl „darován“ francouzskému králi Jindřichu II. Ten mu věnoval šlechtický titul a vychoval ho na svém dvoře. Gonzales dostal nové jméno – Petrus Gonsalvus – latinskou obdobu toho původního. Po smrti krále poslala královna Gonzalese na venkovský zámek, aby byl skrytý před veřejností. Tam jednou dorazila mladá dívka Catherine navštívit otce, který Gonzalesi sloužil. Během krátké doby se do Pedra zamilovala a vzala si ho za muže. Svoji byli 40 let a měli 7 dětí. Kráska a zvíře ve skutečnosti.

Jeníček a Mařenka

Opět další drsná a krutá Grimmovka v očích běžné společnosti. To, proč tomu tak není a jaké květinky bratři Grimmové ve své době vlastně byly, jsme si už řekli. Odkud ale vzali inspiraci k Jeníčkovi a Mařence?

Bylo jich hned několik. Jakob a Wilhelm prý slyšeli podobný příběh od manželky jejich kamaráda Dortchen Wildové. Jeníček a Mařenka má ale mnoho aspektů, kterými připomíná jiné, starší příběhy. Pohádky, ve kterých děti bojují proti zlu, dospělým nebo smrti jsou nejoblíbenější v pobaltských státech. Oproti Anglii nebo Francii, kterým dominují heroické příběhy rytířů zachraňující sličné dámy. Lidožravé podivínské babky žijící na okrajích společnosti ovšem pochází z Ruska. Takže kde je pravda?

Francouzská spisovatelka Marie-Catherine Le Jumel de Barneville, Baroness d’Aulnoy v roce 1697 líčí ve své pohádce Finette Cendron (Něco jako Mazaná Popelka) příběh princezny, která se (mimo jiné) dostane do věznění zlobra. Ten se ji snaží vykrmit, a tak ho opakovaně přelstí tím, že mu dává na osahání větev místo své ruky, takže si nepřítel myslí, že ještě nepřišel správný čas. Nakonec se jí podaří zlobra přelstít tím, že ho přesvědčí nasednout na lopatu, aby jí ukázal, jak se nejlépe dostat do pece. Finette ho v tom okamžiku do pece strčí.

Dům z perníku a cukrovinek se zase poprvé vyskytl v lyrické básni Land of Cockayne ze středověké sbírky Kildare Poems napsané ve 14. století irským dialektem střední angličtiny (ME – middle english). V ruské pohádce Vasilisa nádherná z 18. století (najdete ji v mnoha obdobách, například ve staré sbírce Krása nesmírná nebo v Ruských národních pohádkách) zase můžeme sledovat příběh dívky Vasillisy, která je vyslána nevlastní matkou k tetě do lesa pro světlo. Důvod je čistě jen ten, že rodina trpí hlady a macecha se potřebuje nechtěnného dítěte zbavit. Teta se ukáže být kanibalistickou čarodejnicí Babou Jagou, která láká děti na jídlo, a nakonec je sama konzumuje.

Základní kámen pohádky o Jeníčkovi a Mařence ovšem musíme hledat v historii. Mezi lety 1315-1317 proběhl v celé Evropě globalní a zdrcující hladomor. Příběhů, kdy zoufalí rodiče nechávali neduživější děti v lese, aby mohli rozdělit jejich příděly těm silnějším, které vykazovaly větší pravděpodobnost, že déle přežijí, je z tohoto období mnoho. Nebylo neobvyklé, že se v té době dost lidí, hlavně starších, kteří již nezvládali pracovat na poli, uchýlilo ke kanibalismu.

Význam pohádek je jasný – příběhy by měly děti vychovávat a varovat. Je pravda, že se dneska zrovna s morálním ponaučením pohádky netrhnou. Nehledě na to, že se ve všech verzích Popelky snažím léta nějaké najít a nějak se nedaří. Snad jen „Nic nedělej, akorát se lituj a jednou si pro tebe i tak přijde Princ Charming“. Vzhledem k rozsáhlosti témy se tomuto typu rozboru ještě hodlám nadále věnovat. Pravidelně sledujte naši stránku, aby vám nic nového neuteklo.

Zdroj obrázků: www.artuk.org, llthatsinteresting.com, wikipedia.org, thomaskinkade.com, gatherer.wizards.com

About The Author