Vlámský spisovatel a básník Dimitri Verhulst není zatím českému čtenáři příliš známý. V češtině mu vyšel pouze útlý román Úprdelný dny na úprdelný planetě, jež je sžíravou metaforou vývoje člověka na planetě Zemi. Ve svém rodném Nizozemí vydal množství románů a podle jednoho z nich (Smolaři), byl dokonce natočen stejnojmenný film. Kvůli tématům svých knih a mnohým kontroverzním výrokům v novinách byl už dvakrát souzen.
Ale zpět od životopisu nizozemského enfant terrible k této útlé knížečce, v níž Dimitri Verhulst s ironií a sarkasmem zpracovává sklonek života čilého sedmdesátníka Desiré Cordiera. Hlavní hrdina se mi ihned dostal pod kůži. Je to inteligentní muž s břitce ironickým smyslem pro humor, penzionovaný knihovník, znalec latiny a Erasma Rotterdamského, milovník ptáků a minimalistické klasické hudby. Svůj zasloužený důchod tráví životem na maloměstě, v malebném domečku se zahradou a svou ženou, občas za nimi na návštěvu jezdí jejich slušně vychovaní a pracovití potomci. Idyla.
Nic by nebylo pravdě tak vzdálené. Desiré je uvězněn ve vztahu k ženě, kterou v podstatě nikdy nemiloval. Jen si tak nějak zbyli. A vzal si ji, protože byla těhotná. A protože se od něj tento praktický krok očekával. Vychovali spolu dvě děti. Jenže Desiré už toho všeho má po krk. Má dost nenápadného terorizování své ženy, nikdy nekončící práce na zahrádce a kolem domu, chození na pohřby s tou stejnou partou starých, omšelých pánů. Nechce se však rozvést. To by bylo moc papírování. Moc hádek. A tak vymyslí plán. Neobyčejný plán. Bude předstírat Alzheimerovu chorobu a nechá se zavřít do domova důchodců. Představa, která jiné seniory děsí, se hlavnímu hrdinovi více než zamlouvá. Utíká z domu a zažívá bizarní příhody, při nichž se čtenáři budou zdvíhat koutky v šíleném jokerovském úsměvu. Nakonec docílí splnění své mise a jeho manželka jej za doprovodu sžíravých komentářů opravdu nechá umístit do domova důchodců.
A zde také hlavní postavu nalezneme. V posteli, do které čistě v pravidlech zvolené hry na demenci močí a kálí. Čtenář postupně odkrývá jeho dosavadní život a motivaci, která ho vedla k tak neobvyklému řešení. Jestli vám nastínění tématu knihy připomíná český film Teorie tygra, tipujete správně, protože tento film je zmíněn i v doslovu Jana M. Hellera. Ale nečekejte jen komediální řachandu plnou trapných či úsměvných situací. Tady skrz smích tečou i slzy a to hlavně v okamžicích, kdy před zdánlivě dementním otcem odklizeným do pečovatelského domu Sněženka odkrývají všichni jeho blízcí své masky. Protože nač něco skrývat, když vás ten druhý nepoznává. Desirému pobyt v domově s falešnou autobusovou zastávkou na zahradě strašlivě leze na nervy, stejně jako mu lezli na nervy sousedé neustále stříhající živé keře nebo čistící dlaždice zrovna ve chvílích, kdy jejich zmateného souseda přiváží domů policie. Ale Desiré chce svou smutně komickou hru dokončit stůj co stůj.
Společenská kritika je tu umně skryta v náznacích a za dech beroucí ironií. Zdá se, jako by hlavní hrdina neutíkal jen od své pasivně agresivní ženy, ale i od všech ostatních a také od celého prozatímního života. I sám od sebe. Nesmírně silný je zejména závěr knihy a promluva dcery hlavního hrdiny, při níž jsem měla nepokrytě slzy v očích. A to jsem pěkně ironická semetrika.
Autorovi se na velmi malém prostoru povedlo mnohé, a pokud máte rádi temně sarkastický severský humor, určitě si tuto knížku, kterou sfouknete za jeden večer, pořiďte.
Je vtipná, smutná, dojemná, krutá a realistická. Tak jako život samotný. Já byla nadšená.
zdroj obrázku: odeon-knihy.cz. literairnederland.nl
About The Author
