Dnes se bez dlouhého rozkecávání pustíme do rozhovoru s českou autorkou a psycholožkou Petrou Štarkovou (web). Její tvorba je neuvěřitelně pestrá a tak bylo rozhodně o čem si společně popovídat:
Knižní díra: Váš autorský záběr je poměrně štědrý – např. sci-fi povídky Seif, román ze života Dej mi pokoj, občanskoprávní průvodce pro děti Jak se dostat z maléru, sbírka fantasy povídek Morituri te maturitas, příběh pro děti o dívce s dyspraxií Největší nemehlo pod sluncem a mnohé další. Všechny zmíněné mám přečtené. Máte tušení, kde se vzala touha zprostředkovat čtenářům tolik různorodých témat, žánrů i stylů?
Petra Štarková: Vždycky mě zajímaly různé světy – nejen ten náš reálný, ale i ty fantazijní světy, kde jsou pravidla jiná, možnosti nekonečné. Přesto však moje “múza” vychází z jednoho hlavního zdroje: psychologie. Lidská mysl, emoce, vztahy a vnímání reality mě vždycky fascinovaly a myslím, že mě provázejí celým mým autorským i pracovním životem. Jen forma se liší. Ať už jde o dětskou knihu, která citlivě představuje určitou formu znevýhodnění, nebo sci-fi povídku, která klade otázky o budoucnosti lidstva, nebo vztahový román pro dospělé čtenáře – všechny tyto příběhy jsou způsobem, jak přemýšlet o tom, co nás tíží a jak nabrat sílu své problémy řešit.
Každé téma, které si vybírám, má nějaký přesah – ať už jde o osvětu, empatii, nebo jednoduše snahu sdílet určité myšlenky. Například Jak se dostat z maléru vznikla z potřeby vysvětlit dětem a rodičům složité právní otázky lidsky a srozumitelně. Knihy napsané v edici Má to háček se snaží vysvětlit dětem i dospělým podstatu různých odlišností, problémů nebo diagnóz a dodat těm odlišným dětem sílu překonat nesnáze, které prožívají. Vždy se snažím psát tak, aby si čtenáři z mých knih něco odnesli.
Knižní díra: Můžete při své práci psycholožky a soudní znalkyně narazit i na veselé či humorné chvíle? V žádném případě nechci zlehčovat, protože oblast, ve které se pohybujete, sama o sobě veselá nijak není, ba právě naopak (soudně-znalecké posudky pro kriminální policii z oblasti domácího násilí, znásilnění)?
Petra Štarková: Určitě – lidská povaha je zajímavá v tom, že i v těžkých situacích se někdy lidi začnou smát nebo se stane něco vtipného. Je to forma odlehčení i obrany lidské psychiky. Humor nám často pomáhá překonávat těžké chvíle. Ve své práci se snažím zachovávat rovnováhu mezi vážností situací, které řeším, a zdravým odstupem, abych sama neztratila energii a optimismus, což je při dlouhodobé práci s náročnými případy zásadní. A velmi důležité je věřit, že každý problém má své řešení, a že vždycky může být líp. I když to kolikrát tak nevypadá.
Knižní díra: Dvě Vaše knihy se dočkaly překladu do cizího jazyka – Seif a Bibu – jaký je to pocit číst a vnímat zpětnou vazbu i z jiných zemí? Protože mi přijde, že vnímání příběhu může ovlivnit třeba i mentalita národa, která je např. u nás a ve Francii odlišná.
Petra Štarková: Číst svou knihu v překladu je hodně zvláštní. Mám pocit, že překlad už je tak trochu skoro jiné dílo, protože vždycky tam přibude něco z osobnosti toho překladatele. Můj první přeložený ebook vyšel na Amazonu ve španělštině, a moc jsem si nepočetla – já španělsky nerozumím ani slovo. Takže spíš takový trochu pocit ztracené kontroly – třeba při korekturách atd. se musíte slepě spoléhat na cizí lidi, které nikdy neuvidíte naživo. Já ve skutečnosti neviděla osobně nikdy žádného z mých překladatelů – všechno kolem překladů se odehrávalo na platformě mezinárodního nakladatelství a v emailové komunikaci. Pokud jde o vnímání skrze jinou mentalitu daného národa, ve francouzštině jsem v tomhle omezená stejně jako ve španělštině J), takže tyhle věci můžu řešit a vnímat jenom v anglickém nebo německém prostředí. U dětské knihy ale není zvykem tolik psát komentáře nebo zpětnou vazbu na knihu, takže se toho, jak knížka působila na cizojazyčné čtenáře, moc nedozvíte. Těším se, že u knihy Dej mi pokoj to snad bude jiné.
Knižní díra: Jste autor, který ke své práci potřebuje absolutní ticho, nebo naopak posloucháte hudbu, sedíte v kavárně, kde to šumí?
Petra Štarková: Záleží na tom, co zrovna píšu. Potřebuju klid zejména na znalecké posudky a na odborná vyjádření – a trochu to souvisí s tím, že u těchhle věcí potřebuju i prostor na rozložení potřebné dokumentace, kterou v těch kauzách musím nastudovat nebo s ní pracuji. Na druhé straně, při psaní beletrie je ticho, klid a samota pro mě často spíš na škodu. Mnohdy píšu i v situacích, kdy se něco děje – třeba svou první knihu, Pirát jménem Šampaňský, jsem napsala prakticky celou na dětských hřištích – sledovala jsem děti, co dělají, poslouchala jsem, jak mluví a hodně z toho se objevilo i v té knize. Ty dvě knihy, které jsou víceméně encyklopediemi – Jak to chodí v lidské hlavě a Jak se dostat z maléru – jsou tak trochu hodně náročné puzzle – na tento typ psaní potřebuju klid.
U knížky Dej mi pokoj mi do jisté míry pomáhal diktovací program, který psaní urychloval, a stejně tak to je i s knihou, kterou mám rozepsanou teď – pracovní název zní Skladiště a je to knížka pro dospělé podobná knize Dej mi pokoj, dokonce mají jednu společnou hrdinku. Tam potřebuju v klidu zkombinovat příběhy různých postav tak, aby seděly dohromady a probíhaly v té správné časové rovině, ale jednotlivé útržky děje, zápletky, vtipné momenty, takové ty okamžitého nápady píšu často právě diktováním – například často za chůze – jdu a diktuju do mobilu, potom to přepíšu a upravuju.
Knižní díra: Máte mezi knihami, které tvoříte, čas být nejen autorkou, ale i čtenářem? Jaký žánr je Váš nejoblíbenější?
Petra Štarková: I když času na čtení není tolik, kolik bych si přála, vždy si ho nějak najdu. Přiznám se, že nejraději mám staré knihy – zhruba 18. až 20. století, ženský a vesnických román, například Vlastu Pittnerovou, Vlastu Javořickou, Jaroslava Havlíčka, anglický a francouzský román – Jane Austenovou, Elinor Glynn, Guy de Maupassanta. Takže jsem se tak trochu našla i třeba v současném kultu seriálu Bridgertonovi. Taky mám ráda detektivky, zejména ty staré, a proto jsem si oblíbila true crime podcasty.
Knižní díra: Dodržujete nějaký svůj rituál, bez kterého si neumíte představit den?
Petra Štarková: To nevím – asi kafe? Ale je pravda že ačkoliv jsem extrovert, několikrát během dne potřebuju svůj klid. A taky v náročných situacích zalézám do postele k oblíbeným seriálům a něčemu dobrému.
Knižní díra: Když odbočím od čtení a psaní – čím si čistíte hlavu, když už je toho ze všech směrů příliš?
Petra Štarková: Asi hudbou – často se mezi prací projdu a pouštím si do sluchátek něco, co mi tu hlavu vyčistí. Mám ráda německý folk rock, severskou hudbu, pagan folk. Z českých kapel – teda konkrétně z Brna mám nejradši skupinu Deloraine, z cizích například D‘Artagnan, Pasha Parfeni nebo Peyton Parish. A taky ráda sportuju – teď třeba zrovna bruslím.
Knižní díra: Právě skončilo léto, období dovolených – jste typ, který rád objevuje nová místa, nebo se spíše vracíte na ta oblíbená a již vyzkoušená?
Petra Štarková: No, já na tenhle rozhovor odpovídám v zimě. Ale shodou okolností mám zrovna po dovolené – strávili jsme Vánoce u moře, a to bylo moc fajn. Mám ráda oboje. Na jedné straně mě láká objevování nových míst a kultur, protože cestování mi umožňuje vidět svět jinýma očima. Na druhé straně se na místa, kde se mi líbilo, hodně ráda vracím. Záleží na tom, co zrovna v daném období potřebuju – objevování nebo znovunalezení klidu.
Knižní díra: A na závěr: Jaké tři knihy byste si vzala na pustý ostrov?
Petra Štarková: Těžko říct. Jako první nejspíš nějakou encyklopedii místní flóry a fauny, abych zase nehysterčila, až mě obklíčí agamy, jako před pár lety na Yucatanu a nekoupala se v klidu mezi malými medúzkami, které, potvory, zatraceně koušou. Jako druhou nějaký atlas, abych se zorientovala, až budu chtít domů. A jako třetí taky něco ke čtení, třeba nějakou detektivku.
Děkujeme za rozhovor!
Zdroj fotografií: autorčin facebook
About The Author
