Fortuna Libri je nakladatelství, které v mých očích dává šanci. Na českém poli vydavatelů je takových málo – Canc, Golden Dog,… Je mi proto neskutečnou ctí, když si mohu přečíst díla začínajících autorů, pak si s nimi o knize popovídat a zjistit další plány do budoucna. Dneska bych vám ráda představila autorku, která se stejně jako já, narodila v Benešově – Lucii Kunešovou.
Knižní díra: Dobrý den, paní Kunešová, děkuji, že jste souhlasila s rozhovem pro Knižní díru. Jelikož jsem slídil a miluji informace ze zákulisí autorského života, našla jsem na Vašem Instagramu informaci, že jste první nápad na knihu, ze které vznikla Ztracena v čase, měla už na základní škole, je to tak?
Lucie Kunešová: Dobrý den, ano je to tak. Dokonce vzniklo i prvních asi devět popsaných stran, které mám doteď doma schované. Hrozně moc jsem si chtěla knihu s touhle tematikou přečíst a žádná nebyla, a tak jsem si ji chtěla sama napsat. Nikdy jsem na ten příběh nezapomněla. Jednou jsem vyklízela skříňku, kde byl schovaný, a zrovna dokončovala jeden rukopis a neměla nové téma. Tak jsem se pro ten příběh znovu nadchla.
Knižní díra: Jak následné psaní probíhalo? Byla jste na nějakém kurzu nebo se účastnila soutěží v psaní povídek? Ptám se, jelikož jsem ve Vaší knize nenašla žádná slabá či hluchá místa a přestože je Váš styl v knize celkem strohý, Ztracena v čase je extrémně čtivá a v jistých chvílích i napínavá.
Lucie Kunešová: Psaní povídek jsem se nikdy nevěnovala, mám ráda dlouhodobější kontakt s hrdiny. Když už se do nich vžiju, chci s nimi prožít víc než jen pár stran. Prošla jsem několika kurzy u spisovatelky Veroniky Matysové, kde jsem se naučila opravdu spoustu užitečných informací o tom, jak knihu správně postavit a vytvořit postavy. Mám ráda dynamické texty a příliš si nelibuju v dlouhých popisech ani jako čtenář ani jako autor. Mám ráda, když má fantazie svůj prostor. Také nejsem historik, a tak jsem se raději držela jistot a nezabíhala příliš do historických detailů, ve kterých bych se mohla snadno splést. Ale zároveň jsou historické příběhy má srdcová záležitost, takže jsem pilně studovala tu dobu a načetla o tom několik publikací, abych se do toho mohla pustit.
Knižní díra: Ztracena v čase, v mých očích, staví na postavách. Mají předlohu v někom z Vašeho okolí nebo ve Vás samotné?
Lucie Kunešová: Nemají. Já odděluji svůj psací svět v knize a realitu. Prozatím jsem se ani nenechala inspirovat ničím z mého života – ani postavou ani zážitkem. Ráda si všechno vymýšlím a nechci, aby se lidé v příbězích hledali a poznávali. Možná na něco z toho dojde v budoucnu, ale prozatím nad tím ani neuvažuju.
Knižní díra: Ztracena v čase se odvíjí ve dvou časových rovinách – bylo pro Vás těžké přepínat mezi Kateřinami a měnit styl promluvy ke čtenáři?
Lucie Kunešová: Vlastně ani ne. Obě časové roviny jsem si opravdu užívala, a protože ten historický přesah je díky Kateřině i do současnosti, pořád jsem se trochu té historie musela nějakým způsobem přidržovat. Užívala jsem si psaní dokonce natolik, že mě úplně pohltilo a musela jsem psát skoro každý den, jinak mi ten příběh moc chyběl. Neustále mi probíhal hlavou a přemýšlela jsem, jak by se dal vylepšit. Doslova jsem jím žila.
Knižní díra: Jak se k Vašemu psaní stavěli Vaši nejbližší – rodina, přátelé či kolegové? Měla jste díky třeba jejich pomoci dostatek prostoru pro svou tvorbu? A jak nakonec Ztracenou v čase přijali?
Lucie Kunešová: Vzhledem k tomu, že mám doma dvě malé děti, je pro mě obtížné hledat si čas na psaní. Usedám k němu jedině večer, když usnou a já mám na to klid. Rodina mě v psaní podporovala a moc mi přáli, aby se mi povedlo knihu vydat. Kromě rodiny a komunity lidí z kurzů psaní, o mém koníčku ale nikdo nevěděl. Přiznám se, že jsem se za to trochu styděla a děsila se toho, že by to chtěl někdo číst. Jako bych tím někomu odhalovala svoje myšlenky. Bála jsem se, že to nebude dost dobré a já se budu cítit trapně a oni také, když mi budou do očí tvrdit, jak se jim to líbí, jen aby mi neublížili. Ale v momentě, kdy mi knihu přijalo nakladatelství, jsem si řekla, že to asi zas tak špatné nebude a šla s pravdou ven přede všemi. Dodneška jsem ještě trochu nervózní z toho, že můj příběh lidé čtou, ale vyvažují mi to krásné reakce, které se ke mně dostávají. Ten pocit je úžasný a přála bych ho každému autorovi, který píše a chce knihu vydat. Za každým rukopisem je opravdu velké množství hodin intenzivní práce a tohle je za to ta nejsladší odměna.
Knižní díra: Ve své recenzi pro Knižní díru jsem Vás nazvala českou Gabaldon. Četla jste Cizinku nebo viděla seriál na Netflixu?
Lucie Kunešová: Četla jsem první tři díly a i viděla tři řady seriálu. Dál jsem se zatím nedostala, protože volného času mám málo a velkou část z něj věnuju psaní, ale určitě chci nejprve přečíst knihy, a pak teprve dokoukat seriál. A také knih, které si chci přečíst, je hodně a musím mezi ně to málo času rozložit, takže je to se mnou běh na delší trať.
Knižní díra: A teď to, na co se třesu od počátku rozhovoru, kdy můžeme čekat Vaše další dílo? Máte v tomto směru plány, se kterými byste se nám mohla svěřit?
Lucie Kunešová: Pořád něco píšu, psaní miluju a nemůžu bez něj být. V současné době mám dokončený další rukopis, který vyjde ještě letos na podzim. Jmenuje se V náruči pomsty a jedná se o historický román.
Knižní díra: Než se spolu rozloučíme, jaká je Vaše nejoblíbenější kniha? A jakou, případně jaké, byste doporučila našim čtenářům jako inspiraci?
Lucie Kunešová: Oblíbených knih mám spoustu, je strašně těžké z nich vybrat. V poslední době čtu hodně české autory, které i znám osobně díky výše zmíněným kurzům Veroniky Matysové. Určitě bych z nich mohla doporučit Meč pro krále, Mrazivou náruč, Kapitánovu čest, Pouštní včelu, Alexandru nebo Dvě tváře lásky, která bude vycházet teď v srpnu.
Knižní díra: Moc děkuji za rozhovor a těším se na Vaši další knihu!
About The Author
