Rozhovor s D. B. Peck: „Můj největší strach plynul z následků vydání knihy.“

Rumunsko-česká autorka D. B. Peck a její prvotina – Sociopat, velmi mile překvapila. Recenze už je na světě a my se vydáme společně zjistit, jestli už se píše další kniha. Protože dosavadní ohlasy na thrillerový debut jsou velmi slibné!

Knižní díra: Při čtení Sociopata jsem nemohla neocenit obě hlavní postavy. Emma i Samuel jsou úžasní a mít možnost dívat se na příběh jejich pohledem je skvělé. Rozhodně mi víc vyhovovalo, že se ve vyprávění nestřídali, ale každý měl svou ucelenou část. Byl takový plán od začátku – rozdělit jejich náhledy?

D. B. Peck: Plán takový rozhodně nebyl. Původně jsem chtěla celý příběh popsat pohledem Emmy, ale  nějak se to táhlo, tak jsem se rozhodla dát prostor i Samuelovi. Oba dva měli na situaci jiný pohled a pro čtenáře to snad bylo takto zajímavější.  Ke konci jsem si hlavně říkala, že když už se tomu Samuelovi stane tolik špatných věcí, zaslouží si dostat slovo alespoň na chvíli.

Knižní díra: Rozhovory a setkání mezi Emmou a jejím terapeutem jsou velmi čtivé a zajímavé. Odkud pocházela inspirace na jejich sezení?

D. B. Peck: Ta pocházela z mého osobního života. Jako správný umělec jsem se narodila na nestabilní mentální půdě, takže jsem musela pár let docházet na terapie. Od mala jsem trpěla nočními můrami, které se mě bohužel držely až do dospělosti a udělaly ze mě slušného insomniaka. Nechtěla jsem už navždy polykat prášky na spaní, tak jsem poctivě docházela na terapie a odtud plyne má inspirace.

Knižní díra: Nastala někdy chvíle, že jste se při psaní zasekla, postavy si lidově řečeno postavily hlavu a nešlo s nimi hnout? Co vám v takové chvíli pomohlo?

D. B. Peck: Já upřímně netrpím blokem ve smyslu, že bych nevěděla, jak se příběh bude odvíjet, ale pokud se dlouhodobě věnuji pouze jednomu, rychle mě omrzí. Musím se nutit do psaní a i když v hlavě vidím příběh jako film, je najednou těžší dostat jeho scénář na papír. Proto jsem si vyvinula systém, kdy píši najednou více knih. Jednu edituji, druhou teprve vymýšlím a třetí třeba jen pročítám. Když svou pozornost rozhodím do více směrů, moje postavy spolupracují na jedničku.

Knižní díra: Sociopat má nádherně výrazně rudou obálku, jaká je Vaše oblíbená barva? Jaké preferujete u knih obálky z pohledu člověka, který si jde vybrat do knihkupectví? Máte ráda určitý styl – tištěné, kreslené, jednoduché, pestré,…?

D. B. Peck: Nápad na takto výraznou a rudou obálku jsem měla, když jsem v knihkupectví viděla, jak snadno zaujme tato barva oko nakupujícího a Epocha to vše zdařeně přivedla na svět. Zaslala jsem jim nějaký svůj nápad, a jakmile zaslali návrh obálky zpět, už jsme s ní vlastně nehli. Všichni jsme byli spokojeni hned na první pokus. Každopádně má oblíbená barva je zelená, ale ne jen tak ledajaká zelená. Mám na mysli takovou tu svěží, mechovou, lesní zelenou (moc se omlouvám za šílený popis, ale nevím jak lépe vám ji přiblížit).
Musím se přiznat, že v knihkupectví nakupuji očima a vždy mě přilákají knihy jednoduché, ale něčím zajímavé. Málo barev, ale například lesklá fólie na názvu. Ale tak to asi má každý, že?

Knižní díra: Píšete rovnou do počítače, nebo jste autor, který začíná s blokem, tužkou a poznámkami všude možně, aby posléze přepisoval a upravoval?

D. B. Peck: Složitá otázka, protože jsem od každého trochu a velmi záleží na příběhu, který zrovna píši. Pokud šlo o Sociopata, psala jsem ho rovnou do počítače. Následně jsem ho vytiskla a rukou vpisovala potřebné úpravy. Takto pořád dokola, dokud jsme (já i nakladatelství) nebyli spokojeni. Ale u jiných knih, u kterých potřebuji více vymodelovat svět, do kterého příběh zasadím, píši rukou první nástin a následně vše přepisuji do počítače, ze kterého již tisknu a začínám moje nejméně oblíbené editační kolečko přepisování a tisknutí. Z nějakého důvodu se pak soustředím lépe na detaily.

Knižní díra: Napsat knihu je obrovská výzva. Sní o tom celá řada z nás, ale málokdo už to dokáže dotáhnout do úspěšného konce. Určitě se nabízí otázka, co je podle Vás na celém procesu nejtěžší?

 D. B. Peck: Nejtěžší je smířit se s tím, jak dlouho celý proces trvá. Začnete tím, že vymyslíte příběh a pokusíte se ho sepsat. V této fázi přijde krize hned ze začátku, kdy už máte vymyšlené zajímavé scény, ale musíte sepsat i to pojidlo nebo spíš takovou tu “omáčku“ okolo. V tu chvíli trvá dlouho, než se dostanete ke svým vysněným částem a ztrácíte motivaci. Já například měla mylnou představu o psaní knihy, kdy jsem si myslela, že tímto procesem to pro mě končí. Já vymyslela příběh a nakladatelství už vyřeší zbytek, ale následně by mělo začít zdlouhavé editování, které trvá déle než sepsání samotného příběhu. V tuhle chvíli už jste ten příběh četli tolikrát, že se na něj nemůžete ani podívat a vše, co jste napsali, vám přijde hloupé. Je důležité tohle přejít, smířit se s tím, že kniha nikdy nebude dokonalá a prostě ji rozeslat.
Já udělala chybu v tom, že jsem Sociopata rozesílala ve stádiu 1. draftu, kdy bych správně ještě měla editovat a editovat a editovat. Byla jsem v takovém stresu, že mám knihu rozeslat a být podle ní souzena, že jsem ji poslala na pouze šest adres, ze kterých dvě byla dokonce knihkupectví (styděla jsem se za to, že vůbec přemýšlím nad tím, že to někam pošlu, tak jsem otevřela prvních šest odkazů a se zavřenýma očima ji odeslala) a to jen díky mé kamarádce. Víceméně mě donutila, protože už nehodlala další den poslouchat, jak se bojím a zároveň toužím po tom být autorkou.

Knižní díra: Narazila jste během v průběhu kroků spojenými s vydáním Sociopata na něco, co bylo naopak v podstatě snadnější, než jste původně očekávala?

D. B. Peck: Můj největší strach plynul z následků vydání knihy. Sice jsem si nic nepřála víc, než aby má kniha měla fyzickou podobu. Bála jsem se však toho, že ji doopravdy bude mít. Něco na tom, že si kdokoliv může přečíst mé myšlenky a bez omezení je soudit bez toho, abych se mohla bránit, mi nahánělo husí kůži. Každopádně ve výsledku to byla ta nejjednodušší část. Jsem mladá, kniha je má prvotina a věřím, že i když se v ní najdou mezery, příští příběhy už budou kvalitnější a celkově lepší.

Knižní díra: Zvědavost mi nedovolí nepoložit dotaz: Pracujete na další knize?

D. B. Peck: Jak už jsem zmínila, vždy pracuji na vícero najednou. Teď koncem roku budu dokončovat jednu a do března snad další. To je samozřejmě jen plán, který bych ráda splnila, tak uvidíme, jaká bude realita. Pak už půjde jen o to, jestli se jich nějaké nakladatelství ujme. Držte mi palce J.

Knižní díra: A teď z maličko jiného soudku: Jako čtenář také holdujete thrillerům nebo máte jiný oblíbený žánr?

D. B. Peck: Já holduji jakékoliv fikci. Ať už to je román, fantasy nebo thriller, lovím dobré příběhy. Podle mě by správná kniha měla mít od každého něco. Jaká by to byla romantika bez trochy fantazie, napětí a strachu? Musím ale přiznat, že jsem nikdy nepřišla na chuť literatuře faktu. Možná až budu starší, zmoudřím, ale prozatím si budu užívat draky, vraždy a muže, kteří zbožňují hlavní hrdinky.

Knižní díra: Potkala Vás jako knihomola někdy čtenářská krize, a pokud ano, jaký jste našla lék?

D. B. Peck: Když jsem dočetla všechny knihy ve fantasy sekci dětské knihovny, zažila jsem krizi, protože jsem neměla co číst. Ta byla vlastně první a poslední. Pak jsem si začala vydělávat nějaké ty peníze a už mě nic nezastavilo. Kupuji a čtu tolik knih, že už to nemám kam dávat, ale je to má sbírka a nehodlám se s ní loučit. Měla jsem období, kdy jsem četla více a kdy zase méně, ale za to viním život. Nenazvala bych to krizí.

Knižní díra: A na závěr nesmí chybět oblíbená otázka: Které tři knihy byste si vzala na pustý ostrov?

D. B. Peck: To je pro mě nemožné rozhodnutí. Já jsem typ člověka, co si na 30 minutovou vyjížďku vezme 3 knihy, protože neví, na co zrovna bude mít chuť. Všechny tři jsou samozřejmě rozečtené zároveň. Jak se tak znám, mohla bych si s sebou vzít půlku knihovny a na ostrově bych si stěžovala, že potřebuji knihy z té druhé poloviny.

Děkuji za rozhovor a palce rozhodně držíme!

Zdroj obrázku: nakladatelství Epocha

About The Author