V dnešním rozhovoru vyzpovídám Luboše Polívku, nadějného českého autora. Jeho knihy se tváří víceméně nenápadně, ale čas s nimi strávený byl pro mě velmi zábavný a příjemný. Detektiv je svérázný podivín se zálibou v alkoholu a sarkasmu. Užít si ho můžeme už ve dvou dílech (Detektiv, Detektiv: Salašník). Loser hraje na trochu jinou notu, což si můžete přečíst i v recenzi. Za zmínku rovněž stojí soubor deseti povídek, který vyšel pod názvem Svět pod Goata, či román Lék pro sebevrahy. A my se pojďme pustit do otázek:
Knižní díra: Na úvod nasadím těžký kalibr – Loser nese rysy autobiografie a to nejen tím, že se postava jmenuje stejně jako ty. Do jaké míry je to fikce a do jaké realita?
Luboš Polívka: Jak se píše na začátku knihy: „Tento příběh se zdá být fikcí, avšak…“ Dejme tomu, že je to zhruba 10 let mého života. Nicméně je to vyprávěno čistě z mého pohledu – tak jak si to pamatuji – tudíž je tam určitě prostor k nějakým proměnným.
Knižní díra: Vnímáš jako autor rozdíl mezi tím, jak čtenáři hodnotí oba díly Detektiva a Losera?
Luboš Polívka: Detektivky si asi vždy najdou své čtenáře. Takže i když je můj styl vyprávění maličko nestandartní, dostávám převážně kladné nebo méně kladné ohlasy. U Losera je tomu jinak. Tam je to buďto úplné přijetí, nebo naprosté odmítnutí.
Knižní díra: Nemyslíš si, že je riskantní pojmenovávat hlavního hrdinu po sobě? Protože si to neudělal jenom jednou, ale dokonce víckrát.
Luboš Polívka: Pro detektiva jsem měl vymyšlená všelijaká cool jména – jako Markus Dolmen, William Goat a podobně. Ale původní myšlenka byla, že to bude nejhorší detektiv všech dob, takže se nemohl jmenovat jinak než Polívka.
Knižní díra: Máš při psaní nějaký rituál? Jde ti to např. lépe večer, přes den, nebo na denní době absolutně nezáleží?
Luboš Polívka: Na denní době mi nezáleží. Jen si k tomu musím udělat spoustu kávy, zapálit si a být celkově takzvaně: ve své zóně.
Knižní díra: Co považuješ při práci na knize za to úplně nejtěžší?
Luboš Polívka: Dokopat se k samotnému psaní a přesvědčit sám sebe, že zrovna tenhle příběh stojí za to, abych ho napsal.
Knižní díra: Kde se v Tobě vůbec vzala touha psát a tvořit příběhy?
Luboš Polívka: Touha tam byla už v raném dětství. Na základce jsme měli fajn švihlou učitelku na literaturu a sloh, která nás vedla k tvořivosti. Rád jsem psal humorné texty a pak je předčítal před spolužáky. Následný život ve mně tyhle touhy téměř úplně zabil a s myšlenkou na psaní jsem si pohrával jen někde v temných zákoutích mysli. Pak jsem po dvacítce začal chodit z nudy či nouze do knihovny. Otevřel se přede mnou svět slov, knih a spisovatelů. A z následného „přetlaku“ slov a nápadů začaly vznikat první povídky.
Knižní díra: Prozradíš nám, kde bereš pro psaní inspiraci?
Luboš Polívka: Ve všem. Knihy, filmy, umění, hudba a život.
Knižní díra: Pracuješ aktuálně na další knize? Naznačíš, o čem by mohla být?
Luboš Polívka: Už dlouhou dobu mám rozpracované třetí pokračování Detektiva. Jen se mi to trochu zvrhlo. Co se zdálo být z počátku klasickou detektivkou se rapidně změnilo, když jsem si začal pohrávat s post-modernistickým stylem, existencionalismem a nihilismem. Ovlivnily mě například knihy Johna Bartha a zajímalo mě, jaký by byl příběh někoho kdo vyšetřuje případ a trpí depersonalizací… Ovšem uvědomil jsem si, že by takovou knihu pravděpodobně málokdo přijal a chtěl ji číst. A tak jsem zase ve fázi, kdy přesvědčuji sám sebe – sbírám odvahu k dokončení tohohle textu.
Knižní díra: Jaký jsi čtenář? Knihomol, nebo jen sem tam příležitostně? Kterému žánru dáváš případně přednost?
Luboš Polívka: Jsem beletrista. Realita mi většinu času moc neříká, takže musím neustále něčím zaměstnávat hlavu. Četnost čtení už oproti počátkům, kdy jsem začal chodit do knihovny, opadla, ale pořád se pouštím do čtení tzv. podle období. Mám třeba období detektivek nebo filosofie. Teď jsem v období Skandinávských autorů: takže Knut Hamsun, Per Petterson, K. O. Knausgard a podobně.
Knižní díra: A na závěr nesmí chybět oblíbená otázka: Které tři knihy by sis vzal na pustý ostrov?
Luboš Polívka: Vzal bych si něco od Bukowskiho, Lolitu od Nabokova a jako třetí pravděpodobně Klub rváčů od Palahniucka, nebo – kdybych na tom ostrově měl opravdu klid – tak bych se konečně pustil do Červené knihy od C. G. Junga.
Moc Ti děkuji za rozhovor!
zdroj fotografií: autorův facebook
About The Author
