Recenze: O dracích a Sedmi – špinavý a tak trochu „jiný“ cyberpunk…

Zapomeňme na chvíli na Cyberpunk 2077, Blade Runnera i Matrix a představme si město jako v Pátém elementu. Ale ne to krásné nablýskané, ve kterém jí kuře polonahá Milla Jovovich. Ne, spíš tu zasmogovanou díru, do které se Korben Dallas letěl schovat. I tam žijí lidé. A na bedrech těch chudáků, kteří nikdy neviděli sluneční světlo stojí celé to horní město, které se nad osudem takových bídníků ani nepozastavuje. Tak přesně tam nás zavede pokračování knihy O dracích a lidech.

Předem říkám, že pokud jste nečetli první díl, vůbec to nevadí. Obě knihy, ač to tak na první pohled nevypadá, jsou ze stejného univerza, ale přímo na sebe nenavazují. Na první pohled vypadá O dracích a lidech jako tuctové fantasy a O dracích a Sedmi jako tuctový cyberpunk, ale nenechte se zmást jednoduchou obálkou a první kapitolou. Za příběhem obou knih se skrývá lore s brutálním potenciálem, který celý dračí svět staví na velmi vysokou příčku.

We know what you own and we own what you know!

Cyberpunk je a vždy pro mě byl jeden z nejvíce realistických dystopií. Už jen proto, že si uvědomuji, že na rozdíl od takových 451 stupňů Fahrenheita nebo Příběhu služebnice je cyberpunk postavený na opravdových pilířích. Technika ovládá naše životy, a pokud se něco zásadního nestane a neumřeme na nukleání výbuch, tak nás toto období čeká do několika let. Jsem naprosto přesvědčená, že své devadesátiny nebudu trávit na lavičce v parku, ale zavřená v bytové jednotce o 6 metrech čtverečních sledující svého holografického manžela Jožku nafutrovaná kdovíjakým svinstvem, které mě má udržet v dobrém rozmaru.

Cause we see where you are and we see where you go!

O dracích a Sedmi vás zavede do hnusné špinavé díry Dolního Elysia, ve kterém už nikdo nebere antibiotika nebo se neočkuje proti neštovicím. Všechny léky nahradil univerzální Rudý zázrak (ironicky je pilulka růžová jako Ibalgin), který se získává z krve draků. Dolňáci, jak si Elysiané ze spodní části města říkají, nikdy neviděli slunce ani hvězdy. Jejich několik set metrů vysoké mrakodrapy jsou pouze polovinou staveb, které tvoří téměř až hermeticky uzavřený hrnec, ze kterého na místo páry uniká žlutý lepkavý smog. Na tlustých pilířích pak leží jako poklička nad tímto hrncem horní část města, čistá, upravená, veselá, která dolňáky miluje za to, jak za ně dřou v továrnách, ale nenávidí za to, že jsou pod jejich úroveň. Doslova. Inu ani v dystopii nejsou sociální podmínky jiné.

Stejně jako v přechozí knize, i zde má hlavní slovo Řád Lilie, pod který spadá sedmero Sester, které se starají v Dolním Elysiu o pořádek. Když umře jeden z draků, zásoby Rudého zázraku se ztenčí. Vzhledem k tomu, že už před časem nahradil všechny ostatní dostupné léky, společnost se musí vypořádat s nemocemi, které permanentní konzumace Zázraku odkládala, a po odstavení od této drogy se u všech plně rozjedou.

Hlavní postava je tak trochu debil

Řekněme si to upřímně, ať už to veřejně přiznáme nebo ne, každý člověk je tak trochu nevyrovnaný a potýká se s menším či větším množstvím minulých křivd. Ale málokdy si chceme číst o lidech, kteří jsou tak moc jako my. Ne, chceme alespoň trochu silné jedince, kteří nás inspirují a pasivně namotivují zvednout zadek a udělat taky něco pro svět. Nicméně hlavní postava, antropomorf Viktor, byl tak ukňouranou Zagorkou, že to nemělo obdoby.

Každý jeden dobrý skutek, který v knize udělal, byl v podstatě pouze důsledek jeho sobeckosti. U jeho touhy zachránit nemocného otce v konečném dopadu ani tak nejde o tátu, jako spíš o něj samotného a to, že nedokáže žít sám se sebou. Jeho slabošství a permanentní tendence ze sebe dělat za každých okolností chronickou oběť byly neuvěřitelně otravné, a jeho zahleděnost do vlastních problémů mi přišla doslova odpudivá. V knize byla dokonce situace, kdy byl vystaven patové volbě, ve kterém se snažil působit jako velký lidumil. Pokud by před touto scénou nebylo 100 stránek naprosté idiocie, tak bych tomu i věřila, ale v kontextu se zbytkem jeho osobnosti to nakonec byl opět jen důsledek toho, jak velký je sobec a že je pro něj příznivější raději všechno v zájmu jeho vlastní pokřivené morálky naprosto posrat, aby on sám neměl špatné svědomí. A to i za vysokou cenu.

Nicméně toto bych nutně nebrala jako kritiku knihy, protože ať už mi byl nebo nebyl Viktor sympatický, tak pořád byl funkčně a uvěřitelně napsaným charakterem, který děj skvěle posouval. Kadečková opět ukázala, že postavy psát umí. Každý jedinec v knize byl originální a samostatný, takže kokteil, který všichni dávali dokupy byl zajímavou tapisérií osobností, které do sebe v konečném důsledku zapadli jako kolečka v dobře namazaném stroji.

Kadečková mi hodně připomíná moji oblíbenou Lukačovičovou. Podobně důstojný jazyk, svět postavený na kvalitním a hlubokém loru, výborně seskládané postavy v originálním příběhu. Mohu jen doufat, že u něj zůstane a dál Draky rozvede, protože já chci toto univerzum prozkoumávat ještě hodně dlouho.

Zdroj obrázku: goldendog.cz

Tereza Kadečková O dracích a sedmi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *