Propadám domácím českým autorům? Pravdou je, že k nim teď inklinuji poněkud častěji než dříve. To přiznávám naprosto bez mučení. V případě M. K. Hardy mě její Haka za lilii namlsala naprosto maximálně a já se dalšího dílu nemohla dočkat. Konečně je tu!
Jack: Koukám na svýho nejlepšího přítele, jak je šťastnej s holkou, co za ním přiletěla přes půl světa, aby mohli být spolu, a přeju si, abych našel něco podobnýho. Holku, kterou budu nade všechno milovat a která mi bude oporou i v těch horších časech. Protože horší časy, to teď znám moc dobře. Zdravotně na tom nejsem vůbec dobře a vypadá to, že budu muset s rugby úplně skončit. A do toho se do mě opírá bulvár a hrabe se mi v soukromí docela nepříjemným způsobem.
Riley: Velkej, silnej chlap s dredama, co se mnou flirtuje v baru? Panebože, navíc je to Jack Parata, kapitán All Blacks! To tedy můžu, i kdyby to měla být jen krátká záležitost. Ale ne, vypadá to, že by z toho mohlo být časem i něco víc… Jenomže mám toho moc. Dodělávám školu, musím se sama živit, a navíc se můj povedenej bratříček do něčeho zamotal, zmizel a nechal na mně, ať to za něj celý vyřeším. Proč nikdy nemůže jít všechno hladce? Proč člověk nikdy nemůže mít všechno?
Pojďme se odrazit od obálky – v případě Haky mi seděla o něco lépe, nicméně oceňuji, že je hravá, není stereotypní a vypráví příběh. Podobně zábavná je i grafika uvnitř knihy, která mě bavila. Knize dodala další rozměr a lišila se podle toho, zda jsme četli variantu z pohledu Jacka či Riley. Střídání však nebylo pravidelné a to je koncept, který mi spolu se zvolenou ich-formou vyhovuje naprosto maximálně.
V případě díla Tanec za odpuštění neodvedla M. K. Hardy vůbec špatnou práci. Příběh je návykově čtivý, dialogy vtipné, postavy zapamatovatelné a výrazné, prostředí neokoukané a já coby čtenář tím pádem maximálně spokojená. Vrací se hrdinové z prvního dílu, ale ustupují trochu do pozadí, aby udělali místo nové dvojici. Lehkost, s jakou autorka píše, kazí jen pár drobností. Některé dějové zvraty jsou uspěchané a skokovité, jiné zbytečně natahované.
Pokud čekáte pikantní erotiku, zapomeňte. Žádných detailně popisovaných pikantérií se s hrdiny účastnit nebudeme, nechají si to pro sebe. Vržou mi zuby ze skutečnosti, že se M. K. Hardy drží klasického scénáře, který interně nazýváme „vidle“. Co tím mám na mysli? Stalo se prakticky pravidlem, že v určitém bodě příběhu hodí něco/někdo dvojici do vztahu vidle. Ta se nám rozhádá/rozejde a vzápětí k sobě opět hledá cestu. V případě Jacka a Riley bylo dokonce znát, že se jim k sobě tak úplně nechce a jejich „návrat“ působil poněkud nuceně a na sílu.
Výtkám navzdory konstatuji: M. K. Hardy píše neskutečně čtivě a já mám neuvěřitelnou chuť sáhnout po jakékoliv její další knize, bez debaty. Pokud se série Hřiště lásky dočká třetího dílu, neodolám, nicméně nebudu zastírat, že k ději jako takovému mám výhrady. Míra spokojenosti se potom odráží od preferencí každého z nás.
Ocenila bych, kdyby některé zvraty byly méně krkolomné a jiné záležitosti nezametené pod koberec rychlostí blesku? Rozhodně. Ale i přesto jsem si příběh užívala, hrdinové mě oslovili, bavili, i když s nimi ne vždy sympatizuji, což však není nikdy podmínkou úspěchu a radosti z knihy! Kdybych mohla, dám hodnocení 4,8, ale nemám, takže nechávám pětku jako u prvního dílu a uvidíme se zase příště!
PS: Plusové body autorka získala nejen za zvolené prostředí, které není tak okoukané, ale i za detaily, které podněcují zvědavost. V prvním díle jsme se seznámili s Hakou a dnes to byl tanec Poi. Smekám před kreativitou!
zdroj obrázku: nakladatelství Cosmopolis
About The Author
