Recenze: Hustej nářez má všechno, co člověk potřebuje ke štěstí! Krev, emzáky, upíry, sex i atomovky!

„Tak jo, sežeňte mi granáty a nějaký hulení. Tohle bude epický,“

Z Františka Kotlety se pomalu stává fenomén. Roky nikdo nevěděl, kdo doopravdy je. Podle místostarosty obce Budišovice Jiřího Popioleka (Všimněte si, že už ten název dědiny zní vymyšleně, ale opravdu není, byla jsem tam. Je to díra o sedmistech lidech a najdete ji dokonce na wikipedii společně s doprovodnými fotkami stromů, tamní mateřské školy a obchodu s potravinami. To je věc, co?) jde o syna Michaila Gorbačova a agentky CIA, která uprchla do Jižní Ameriky před StB a KGB. Dospělý František se s literaturou údajně seznámil v heřmanické věznici, kam byl zavřený proto, že zmaloval dokulata sedm policistů, kteří mu šli rozehnat ilegální, párty připomínající oslavu narozenin Adolfa Hitlera. Podle jiných je toto jméno pseudonymem pro spisovatele Leoše Kyšu. Ať už je to tak či tak, trilogii Bratrstvo krve musel napsat opravdový génius. Nebo magor. To je kolikrát to samé.

Stylově se řadí mezi splatter-punkové „kulhánkoviny“. (Pojmenováno podle spisovatele Jiřího Kulhánka. I když se tento styl psal už před ním, tento člověk ho nejvíce proslavil.) Pokud vám tento pojem není znám, hned vysvětlím. Kulhánkoviny nezřídka obsahují vulgarismy, hektolitry krve, naturalistický sex a černý, kolikrát až morbidní humor. Ale to nestačí. Je pro ně typický i silný poetický příběh, který vás donutí některé jeho postavy naprosto milovat, aby je následovně autor nechal roztrhat nečekanou ránou z howitzeru, zaživa sežrat zmutovanými veverkami, nabodnout na velrybí harpunu nebo je podobně naprosto absurdním způsobem zlikvidovat. A vy si pobrečíte. A hodně. A bude vám u toho trapně. Kulhánkovina může být vlastně jakýkoliv žánr. Může to být počítačové sci-fi, cyberpunk, post-apo, ale klidně i kouzelné fantasy. A někdy klidně i všechno dohromady.

O čem to je?

Hlavním hrdinou Bratrstva krve je Jan Bezzemek. Několik set let starý upír, kterého jmenoval šlechticem už Jan Lucemburský. Zatím to zní jako fantasy, že? No a tato mytická bytost musí s někým bojovat. Jinak by to byla nuda, pochopitelně. Naskýtá se otázka, s kým by mohl středověký nemrtvý vést spory. S lidmi? To už tu bylo tolikrát. Co takhle s vlkodlaky? Příliš velké klišé. S jinými upíry? Ale noták. Ne, Jan Bezzemek se rozhodl vyhnat ze Země mimozemšťany. Ale ne, jen tak ledajaké. Tihle si říkají Karťané, jsou malí, hnusní, žlutí a mají na sobě impozantní skafandry se čtyřma rukama, kteří vypadají jako Robocopové. Příběh se neodehrává v tak vzdálené budoucnosti, jak by jeden čekal. V Hustým nářezu nám emzáci obsadí Zemi už v roce 2020. To už moc jako fantasy nezní.

Trilogie Bratrstvo krve obsahuje už podle toho „trilogie“ knihy tři. A to Hustej nářez, Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez. K tomu byl dopsaný později prequelový spin-off Vlci, ale tomu se zde věnovat nebudeme. Hustej nářez je…no…jak to shrnout stručně… Představte si, že bojujete se suchozemskou chobotnicí, která se před vašima očima změní ve vagon plný kubánských doutníků, následně ve vaši babičku, která začne tancovat headbanging a pogovat a následně ve šťouchadlo na brambory. Přesně tak vám bude první část knihy připadat, pokud nejste seznámeni právě se stylem kulhánkovin. Pokud už tento způsob psaní znáte, blahopřeji. Nebudete totiž tak překvapení (a kolikrát i vyděšení) jako naprostí kulhánkovští noobové, a můžete se beze strachu ponořit rovnou do spletitého a kolikrát i celkem srdceryvného příběhu Jana Bezzemka a jeho společníků ve zbrani. Počítejte s humorem barvy tak tmavé, že by se mohl v Ostravě stát hlavním dodavatelem přívozské zastavárny, sexem popsaným příjemně nevkusně, a bojem, který si opravdu dokážete věrně představit, jednak díky Kotletovým výborným vypravěčským schopnostem a také díky častému používání citoslovců jako „Vžááuuuum!“, což je zvuk vampýra klouzajícího se v bahně a prasečích fekáliích.

(…)
„Mluv, zmrde,“ řekl jsem snad už po stočtyřicátéosmé. Vaněk ležel na zemi, nahé tělo pokryté prasečími výkaly a močí. Z rozbitého nosu mu tekla krev, která se mísila se sračkami a chcankami a dodávala mu dokonalé dekadentní vzezření. Prasata kvičela hrůzou. Vaněk mlčel.
Kopl jsem ho do varlat. Zkroutil se do polohy plodu a pak sebou cukal bolestí ve sračkách jako když malé děti dělají motýlka ve sněhu. Jenže tohle byla spíš mandelinka bramborová.
„Mluv, zmrde,“ řekl jsem po stočtyřicátédeváté.
„Ne… nevím… neznám ji… prosím… nic nevím,“ promluvil konečně Vaněk. Kopl jsem ho do čelisti. Cákanec krve ohodil plesnivé dřevěné hrazení chlívku. O pár pikosekund jej následovaly dva zuby. Možná za to mohl můj upíří sluch, třeba to byla halucinace, ale slyšel jsem jak o hrazení cinkly a pak žbluňk, do prasečích sraček. Zase nic. Realitní makléři mají mnohem tužší kořínek, než jsem čekal. Možná mají nějaké speciální školení, jak lhát, zapírat a vydržet případné mučení.

Vaněk byl zmrd.
Vychcanej malej hajzlík. Prodával zfušovaný baráky chudákům, kteří se na celej život zadlužili, aby měli kde bydlet. Když jim po prvním dešti začalo zatékat do obýváku a následně kvůli tomu plesnivět zdi v dětském pokoji, hrál Vaněk mrtvýho broučka jako z Karafiáta a z jakýchkoliv reklamací se dokázal vykroutit. Nedokázal jsem pochopit, co na takovém podčlověku mohla Kateřina vidět. Vždycky si vydržovala podobných hajzlíků, tunelářů a podvodníků desítky. Živili ji, kupovali dárky a slintali, když jim ukázala nahý kolena. Tohle ta holka uměla dokonale. Dokonce i mě si kdysi omotala kolem prstu. Jenže to už je dávno. Víc
než pět set let. Bylo jí šestnáct, nejkrásnější a nejmíň špinavá a zavšivená děvka v celé Praze.
„Už mi s tebou došla trpělivost, ty bezpáteřní prase. Máš poslední šanci. Kde je Kateřina? Co se s ní stalo? Víme, že šla včera za tebou.“
„Já nic nevíííím,“ zaúpěl majitel společnosti Garntreality. Levačkou jsem si ho přidržel za vlasy a pravačkou mu nahmatal koule. Malý špinavý varlata. Penis se mu scvrkl strachem. Kdyby neměl koule, myslel bych si na první dotyk, že je to ženská se zduřelým poštěváčkem.
„Áááááááááááááá!“ řval realitní makléř. Měl proč. Pravačkou jsem mu rozdrtil varlata na kaši.
„To máš za všechny, kterým jsi v životě prodal zfušovaný baráky. Na každýho jednou dojde, hajzle,“ šeptal jsem mu do prasečími sračkami zasviněného ucha. Jo, morální ponaučení do života, to je moje.
„Utište ho, Herr Bezzemek, nad kopcem jsem zahlédl kolotoč!“ zařval na mě zpoza dveří Gerhard.
„Stačí říct, Herr Gerhard,“ zamumlal jsem a trochu Vaňka přidusil. Přestal křičet a vyděšeně na mě poulil ty svý modrý podvodnický očička, z nichž mu tekly slzy jak hrachy. Díky nim měl alespoň pod očima trochu čisto.
„Máš poslední šanci říct mi, co se stalo s Kateřinou. Jinak zemřeš.“ Nevyhrožoval jsem. Mluvil jsem pravdu.
Konečně to Vaňkovi došlo.
(…)

V konečném důsledku je Hustej nářez velmi čtivé záchodové béčko, které se vám vryje pod kůži, ať už to veřejně přiznáte nebo ne.

Zdroj obrázku: epocha.cz

František Kotleta Bratrstvo krve - Hustej nářez

One thought on “Recenze: Hustej nářez má všechno, co člověk potřebuje ke štěstí! Krev, emzáky, upíry, sex i atomovky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *