Recenze: Hororové Asylum nejen pro mladé

Starý blázinec vždycky slibuje dobrou zábavu. Pro čtenáře. Jen ne pro všechny ostatní…

Když se ke mně dostal první díl knižní série Asylum, byla jsem nadšená i skeptická zároveň. Knižní horory mám ráda. Více než ty filmové. Ty už jsou kolikrát postaveny na slabém příběhu a stupidních lekačkách, a spíš než strach a napětí u nich člověk cítí skepsi, při které kroutí hlavou nad tím, jak se skupina idiotů předem odsouzená ke smrti vydává do předem nebezpečných situací, pitomě se rozděluje, když má zůstat pohromadě, a celkově si prostě koleduje o to, aby byla postupně zabita. Většina postav se tam chová jak banda lumíků, a v konečném důsledku tam divák spíše fandí tomu vrahovi případně nadpřirozené bytosti, co je tam kosí.

Na druhou stranu knižní horory jsou něco jiného, ty jsou schopny alespoň mě, opravdu napnout jak kšandy. Když člověk pomine to, že téměř každý jeden autor ve svém díle zmíní Stephena Kinga, Poa a Lovecrafta, což už po čase začne být celkem trapně repetetivní (jak kdyby existovali jen tihle tři spisovatelé), dostane většinou pořádnou nálož strachu, který čtenáře sváže o dost víc než při nějakém blbém filmu, který natočili Amíci. (Btw, když už se chcete u filmu bát, mrkněte na nějaký asijský horor, čínský nebo jihokorejský, z něho budete mít opravdu bláto na hřišti.)

To byl důvod, proč jsem po Asylu sáhla. Starý blázinec je sice neuvěřitelné klišé, ale právem. Opuštěné ústavy pro duševně choré budou vždycky vděčné téma. Protože nebývají opuštěné. Většinou jsou plné zoufalých duší neprávem uvězněných lidí, případně šílených chovanců, které hlavní postavu nahánějí, až máte pocit, že vám srdce udělá díru do hrudi. Kdo hrál Outlast, ví, o čem mluvím. Respektive píši.

Z chutí jsem se tedy začetla do příběhu, který vám teď nevyspoiluji. Jen vám nastíním pár drobností, které se stejně dozvíte z prvních 10 stran.

Brookline je starý blázinec (nečekaně), předělaný na školu. O letních prázdninách do něj přijede pár stovek mladých nerdů, kterým chybí učení, aby se v něm mohli ubytovat a chodit na různé doplňkové výuky a zájmové předměty. Už v té chvíli mi byly postavy sympatické, neboť jsem sama sapiofilická počemučka (najděte si to). Mezi nimi i Dan Crawford (schválně píši celé jméno), Abby a Jordan. Všichni jsou těsně před vysokou a plní nadějí. Dan okamžitě zblbnutý do Abby se nechá nahecovat, a společně začnou prohledávat místa, která jsou obvykle opatřena zámkem. Ano, staré a neudržované prostory blázince by upřímně lákaly i mě. Vím přesně, že bych přemluvila pár kámošů a vlezla tam taky. Naše trojice přijde na to, že se v ústavu prováděly celkem prasácké pokusy na lidech, a krom toho začne mít Dan pocit, že ho někdo sleduje. Nachází ve svých věcech podivné vzkazy a spooky sny o tom, že je reinkarnace bývalého ředitele Brooklinu na sebe nenechají dlouho čekat.

Ano, pokud tohle čtete, musím opravdu dát každému skeptikovi za pravdu. Příběh vás originalitou opravdu nijak neoslní. Ovšem, pokud je vám 15-17, jste přímo ta věková skupina, pro kterou je kniha určena. Dočkáte se příjemně se linoucího dílka, sympatických postav, a pokud vás sere v knihách romantika, tak pro vás mám dobrou zprávu. Nijak zvlášť tam není. Občas se budete i trochu bát a zápletka vás překvapí.

Teď něco k záporům. Není mi 15-17, takže od knihy opravdu očekávám více. Madelein Roux jsme tady už jednou měli s gotickým románem Dům fúrií. Kdo četl recenzi, tak ví, jaký největší problém tato autorka má. Její psaní je neuvěřitelně naivní a kolikrát připomíná začátečníka. Někdy nakousne úchvatnou myšlenku, kterou prostě nedotáhne do konce, i když to přímo vyzývá k nějaké epické kličce. Druhý problém jsou její nedotáhnuté popisy. To, že jsou Dan, Abby a Jordan rok před vysokou se čtenář dozví až někdy v polovině knihy, takže do té doby jsem maturovala, kolik jim vlastně je roků. Někdy se chovali jak dvanáctiletí, jindy zase, jak kdyby jim táhlo na 80. Nebo se čtenář nedozví, jak hlavní postava vlastně vypadá. Jsem u druhého dílu a stále jsem se konkrétnějšího popisu nedočkala. V mých očích je to tedy dlouhovlasý vousatý bouchač s jizvou od seknutí mačetou přes celý obličej a pokérovanýma rukama. Vy si ho možná budete představovat jinak. Kreativitě čtenáře se opravdu meze nekladou. I když vzhledem k tomu, že se Dan projevuje jako strašný truhlík, bude mít pravděpodobně obličej poďobaný od beďarů, vlasy zrzavé a ostříhané na mulleta a bude nosit maskáče.

Také hlavní postava jako sirotek s tajemnou minulostí už tady byl. A mnohokrát. Někdo by měl konečně napsat knihu o sirotkovi, který bude celý život pátrat po své rodině, až se nedozví vůbec nic zajímavého. Čistě jen pro tu recesi, aby spisovatelům konečně došlo, že toto téma je ohrané a vyčerpané.

Co bych ale hodnotila naprosto negativně je neaktuální a nevěrohodný jazyk překladu. Nečetla jsem v knihu v originále, takže nevím, jestli nebyl jen záměr zachovat ráz původního díla, ale neznám žádného sedmnáctiletého puberťáka, který říká „hergot“, „děvčata“ nebo „muckat“. Myslím, že moderní mládež už používá naprosto jinou mluvu. Nehledě na fakt, že jsem nikdy nikoho neviděla „vidličkou po talíři honit třešňová rajčata“.

Nicméně i přes těch několik drobností je Asylum určitě něco, co bych dala svému dítěti nebo sourozenci ke čtení bez ostychu, že ho to nějak mentálně poškodí jako to mají ve zvyku jiné knihy pro mládež. Dospěláka sice nijak extrémně neoslní, ale občas je potřeba u něčeho vydechnout. A zavzpomínat si na to, jak dementní v pubertě byl.

Zdroj obrázků: pixels.com, jota.cz

About The Author

Madeleine Roux Ayslum