Josef Šorm vydal první díl s Izabelou Gent a čtenáři na Databázi knih byli nadšení. Druhý díl jsem tak vzala do ruky s tím, že anotace je zajímavá a Cínový vojáček měl úspěch … Výsledek? Přes tři sta stran, které mi odpověděly na otázku, jestli mám ráda duchařské detektivky. Nemám – ale kdybych dostala plnohodnotnou, vyváženou duchařskou detektivku, asi bych to přežila…
Šepot nevinných začíná slibně: mrtvola na vesnickém hřbitově, naaranžovaná s evidentní péčí a záměrem. Scéna má atmosféru, místo má charakter a člověk si říká, dobrá, jedeme. Jenže ještě nejsem ani v třetině knihy a už se to sype: Gent z jediné návštěvy místa činu diagnostikuje sériového vraha. Bez dat, bez vzoru, jen tak. Na druhou stranu je překvapivě moderně neotřelá a čtenáře zaujme, i když asi ne vždy pozitivně.
A tím autor i jeho hrdinka nastaví pocit celé knihy.
Šorm nevěří svému materiálu a jde to vidět na každé druhé stránce. Kdykoli scéna mohla fungovat sama o sobě (korupce, venkovské tajemství, konfrontace u starosty), autor přidá přízrak s planoucíma očima nebo záchvat migrény. Čtenář je pořád v pohybu, ale ne proto, že by ho příběh táhl, ale proto, že autor mění scénu dřív, než by se ukázalo, že v té předchozí není dost materiálu.
Postav je hodně a Šorm prezentuje celou vesnici s motivem – každý má co skrývat, každý přichází a odchází. Jenže autor se věnuje jen hrstce z nich a zbytek zůstane kulisou. Stejný problém jako s časovými razítky: nástroj, který má budovat komplexnost, se stane jen dekorací (která občas způsobí víc zmatku než užitku). A protože každá postava dostane svůj díl podezření mechanicky, vraha lze vytipovat ještě před polovinou knihy. Ne proto, že by čtenář musel být zvlášť bystrozraký, ale proto, že proces eliminace je příliš průhledný.
Izabela samotná je spíše soubor vlastností a problémů než postava. Na jednu stranu najde stopu, kterou přehlédl koroner i doktor. Na druhou stranu netrefí nožem terč a propadá záchvatům. Obojí by mohlo fungovat jako celek… Ale jen tehdy, kdyby to spolu nějak souviselo. Takhle jsou to dvě nesouvisející berličky, ke kterým se občas přidá kolega Jaroš.
Soukromý život pak v Šepotu nevinných zabírá víc prostoru než případ vraždy. Hádky s manželem, pubertální dcera – nic z toho případ neovlivňuje a naopak. Každá taková scéna jen fachá v rámci autorovy představy o komplexní hrdince, ne kvůli příběhu.
A pak je tu závěr, ke kterému jsem se doslova musela prokousat. Aniž bych chtěla prozrazovat detaily, řeknu jen tolik: motivace vraha je temná a mohla by být silná. Jenže aby celý hnací motor vraha fungoval a s tím i řešení případu a postup Gent, musela by jej kniha celou dobu připravovat. Tady přijde ten promarněný potenciál wow skvělé detektivky jako záchranné lano pro zápletku, která nevěděla, jak sama sebe uzavřít.Šorm umí psát, to mu upřít nelze! Věty plynou, dialogy mají po většinu času spád a atmosféra zasněžené vesnice v prosinci funguje. Ale to nestačí, pokud kniha neví, čím chce být. Duchařský román? Korupční thriller? Psychologická detektivka? Šepot nevinných zkusí všechno a nedotáhne nic.
About The Author
