Když jsem poprvé slyšela o Hladině krve od Evy Brykner, říkala jsem si, že česká detektivka zasazená do Jizerských hor zní jako něco, co by mě mohlo bavit. Anotace slibovala mrazivý příběh – chlapec nalezený ve studni, jeho zmizelý bratr, další pohřešované dítě a temná minulost detektiva Filipa Bauera, který to vše vyšetřuje. Znělo to jako pořádná jízda, a přestože knihy o smrti dětí nevyhledávám, zvědavost na český počin převážila. Musím přiznat, že jsem se do čtení pustila s očekáváním, ale i s obavami, protože mám doma syna a takové příběhy mě dostávají. A ano, byla jsem trapná – během čtení jsem mu několikrát volala, jestli je v pořádku. Mrazivá atmosféra prvních stránek mě k tomu prostě donutila.
Přestože mě kniha emotivně zasáhla, nemohu si pomoct – už od začátku jsem v duchu „česala“ věty a komentovala styl. Nemoc z povolání? Možná. Ale pojďme na to, co mě na Hladině krve bavilo. Jizerské hory jako kulisa jsou trefa do černého – mám je ráda. Krátké kapitoly s výstižnými názvy udržují přehled a děj svižně odsýpá. Eva Brykner má bohatou slovní zásobu, a policejní hantýrka v dialozích působí autenticky. Hlavní hrdina, Filip Bauer, je chlap z masa a kostí – žádný superhrdina, jen detektiv se zdravým rozumem, zkušenostmi a srdcem na správném místě. Zamilovala jsem si ho, protože je spravedlivý a lidský. Postavy nejsou přemrštěné, každá má něco do sebe, a doufám, že čtenáři neodhalí vraha hned na první dobrou – nejen kvůli autorčině snaze, ale i proto, že takové příběhy by se neměly stávat.
Jenže pak je tu druhá strana mince. Příběh má své mouchy, a některé mě pěkně štvaly. Detektivní klišé – hudební vkus, předvídatelní patologové, které jsem ve své knihovně viděla snad šestkrát a už mě to unavuje. Kapitoly občas působí roztříštěně, zvlášť když se z ničeho nic objeví nové postavy. Přiznám se, že mě to sice zvědavostí nakoplo, ale orientace v ději tím trpěla. Chyběla mi datace, takže jsem těžko odhadovala, jaké metody má policie k dispozici, a uvěřitelnost tím dostávala na frak. Bauerovi démoni jsou zajímaví, ale jejich rozkouskování v příběhu působí zpočátku jako chyby – například scéna s řízením auta, kdy jsem si říkala: „Počkat, vždyť před chvílí nemohl řídit!“ Trvalo pár odstavců, než to dávalo smysl, takže radím – nechte si čas, než začnete dštít oheň. Další postava s traumatickou minulostí působila nekonzistentně, její pocity někdy neseděly k situaci. A závěr? Posledních padesát stránek mi přišlo spíš jako popisný text než napínavá detektivka. Chtělo to víc šťávy, víc tahu na branku – ano, i když šlo o odpovědi…
Přesto ve mně Hladina krve něco zanechala. Vyvolala pocity, které se mi nelíbily – strach, úzkost – a právě proto mě kniha oslovila. První část je napínavá, podrobná a čtivá, i když závěr pak ztrácí dech. Nelituju času, který jsem knize věnovala, a ráda ji doporučím nenáročným čtenářům, kteří hledají pohodovou českou detektivku s lokálním kouzlem. Eva Brykner má jako autorka potenciál.
About The Author
