Před mnoha lety (tak desíti) jsem slyšela, že Sněhulák je prý nejlepší krimithriller na světě. Vyhledala jsem si jak dílo, tak autora a v knihovně zadala rezervaci. Bohužel Sněhulák byl rezervovaný na půl roku dopředu. Má ruka sáhla po Levhartovi. Čtení jsem si užila a těšila se na další dílo. Pentagram. Přestože šlo o starší kousek, nevadilo mi to. Jsem zvyklá číst kriminálky na přeskáčku, jak si žádají recenze nebo dle dostupnosti. Detektivky jsou pro mne droga. No a u Pentagramu mne poprvé napadlo, že Nesbø je sice dobrý v popisování brutalit, ale jede podle stejného mustru. Vražda, hledání vraha, první podezřelý, hra o život, finální vrah. Abych svůj závěr řádně ověřila, přečetla jsem další dvě knihy s alkoholikem v hlavní roli. A tím začala má averze na Nesba…
Jenže časem vzpomínky blednou a objevil se Doktor Proktor. Vtipné povídání vhodné i pro děti mne absolutně vůbec nebavilo. Zhnuseně jsem Nesba stále řadila mezi břídily. Když vyšla Žárlivost, zpozorněla jsem. Nedalo mi to, knihu jsem přečetla. A hle, jakoby to vůbec nepsal můj nepřítel Nesbø! I proto jsem se rozhodla, že dám šanci nejnovějšímu dílu, třináctému v sérii, s Harry Holem v hlavní roli – Zatmění. A světe div se, bylo to lepší než Zrcadlový muž od Keplerovic dvojky!
A konečně k samotnému Zatmění. Anotace nic moc neprozradí, takže i já se budu držet zpátky. Harry se přichomýtne k potyčce. A protože je dobrák od kosti (nebo už si téměř vychlastal mozek) vrací se do Norska s extrémně velkým dluhem, který když nesplatí, někdo přijde o život. Do své země se vrací i proto, že jej povolal bohatý člověk, kterému visí na krku dvě vraždy. Je snad natolik střízlivý, aby usoudil, že vraha nenajde sám a čistě ze zištných důvodů zapojí do své akce psychologa před smrtí, poldu mimo službu a taxikáře, co přešel na prodej drog. Do toho se vmísí spousta psychologických problémů z dřívějška – čímž vyspojluje téměř celý Nůž – no aspoň jej nemusím číst, že?
Co do hlavních postav celého Zatmění, musím říct, že Nesbø šel do sebe a alkoholik seká dobrotu. Není svatý, ale přiměřeně uvěřitelně zvládá čtenáře zaujmout natolik, že neprotáčí oči v sloup. Laděním celé detektivky do pomalejšího a spíše teoretičtějšího tempa se nám daří držet krok se schátralou schránkou muže a jeho brilantním mozkem. Moc se mi líbilo vyšetřování, které vedli u psychologa na onkologii. Tolik rozumné a hřejivé lidskosti se mi moc zamlouvalo. Vývoj ostatních osob nebyl výrazný, nedošlo k žádným aha momentům. Možná u vdovy po Bjørnovi, dávnému kamarádovi Harryho, by se dalo najít lidské rozhřešení.
Vrah v Zatmění vystupoval chráněn nejen rouškou, kdy se připoměl Covid, ale také dalšími slupkami fabulací, kdy do posledních pár kapitol nebylo přesně jasné, kdo vrah je v běžném životě. V tom, který nám představil, byl moc šikovný. V podstatě jsem za jeho “práci” byla ráda, protože se díky Zatmění, snad, dostane určitá nemoc více do povědomí lidí. A že výzkumy na chování ovlivněné zmíněným parazitem existují i v České republice. Co mě však vytáčelo do vrtule? Takové to ad absurdum vyhnané vyumělkování vrahovy geniality. Samozřejmě naspané hodně stylově – protože tohle Nesbø fakticky umí a sežerete mu cokoliv, jen aby vás nechal číst dál.
Samotná detektivka byla maličko jiná, než na co jsem u Nesba byla zvyklá z dřívějších let. Nejenže šlo spíše o poklidnější krimi příběh, nebyly zmíněny ani vyloženě nechutné či neproveditelné věci – nikdo si nic nekloubil, například. Víceméně šlo o učesanou detektivní práci okořeněnou sem tam nějakou nechutností středního kalibru. Policie pracovala jak měla, Harry jel klasicky po vlastní ose a nechal nás nahlížet do svých myšlenek, takže jsme mohli vraha odhadnout dříve. Ale nemuseli, protože jak jsem psala výše – slupky kolem byly dost matoucí. A možná i díky tomu jsem si čtení nadmíru užila. Zatmění se v mých očích Nesbøvi povedlo.
About The Author
