O co jde?
Hlavní hrdinka Beatrice loni zažila tragickou ztrátu – její přítel Jim zemřel a nikdo neví, co přesně se mu stalo. V důsledku toho se odcizila svým přátelům a znovu se s nimi setkává až teď. Jenže hned první noc, kterou se společně baví, se stane nepříjemná věc – jejich auto se srazí s jiným a oni se ocitají ve zvláštní realitě nazvané Bezčasí. V časoprostoru kdesi mezi životem a smrtí, kde se neustále opakuje jeden a ten samý den. Můžou v něm cokoli změnit a udělat, ale když se „zítra“ probudí, nic z toho jako by se nikdy nestalo. A jediná možnost, jak se dostat pryč, je hlasovat. Jednomyslně zvolit jednoho, který přežije, zatímco ostatní s konečnou platností zemřou. Ale než budou připraveni si zvolit, čeká na ně ještě jedna otázka, kterou teď mají možnost zodpovědět – co se stalo Jimovi?
Jak to na mě působilo?
Ze začátku jsem byla poměrně rozpačitá. Postavy mi nebyly sympatické, navíc na mě autorka vychrlila hromadu informací najednou a já se v nich úplně ztratila. Naštěstí se však ztratili i hrdinové a postupně se ke všemu (nebo téměř všemu – takže vám doporučuju, abyste si zapamatovali například to, že volba přeživšího musí být jednomyslná, s nejvýš jedním nesouhlasem) vraceli a učili se to pochopit spolu se mnou. Což je, posouzeno zpětně, vlastně dost chytře udělané.
Jenomže to není jediná příčina mých rozpaků. První část jejich pobytu v Bezčasí byla taková zvláštní. Čekala jsem, že psychiku postav autorka rozebere víc podrobně a popíše ji jiným způsobem. Těšila jsem se na to, ale bohužel úplně nesplnila moje očekávání. Začátek byl zkrátka trochu podivný, ve všech smyslech toho slova. Možná jsem si ale jen potřebovala zvyknout na atmosféru a styl příběhu, protože se to postupně zlepšilo a zhruba v první třetině už mě kniha opravdu chytila. Jakmile se začaly řešit fyzikální zákony Bezčasí a jak to tam funguje, autorka si mě získala. Pessl ho má promyšlené opravdu geniálně a je podle mě i největším plusem celé knihy.
Zrovna tak je skvěle napsané, jak Bezčasí ovlivňuje lidskou psychiku. Jak vám postupně začne přeskakovat z toho, že se všechno neustále opakuje. Ono se totiž na první pohled možná může zdát, že pobývat tam je pořád lepší osud než smrt a že by tedy bylo chytřejší v něm zůstat, než aby všichni krom jednoho člověka museli zemřít. Jenže nakonec i vám jakožto čtenáři dojde, jak strašlivý dopad na psychiku to musí mít. A začnete přemýšlet, že smrt možná nakonec nebude ta nejhorší možnost. Že byste udělali cokoli, abyste se z té smyčky dostali.
Kolem první třetiny se taky začalo ukazovat, že tu bude hodně důležitá i detektivní zápletka a nepůjde jen o psychologickou sci-fi záležitost. Z toho jsem nejdřív měla smíšené pocity, ale obávala jsem se zbytečně. Čím dál jsem postupovala v ději, tím víc zvratů a odhalení se objevovalo. Některá se mnou příliš nehnula, některá naopak hodně. Jedno dvě mi připadala trochu zbytečná a zdramatizovaná, ale všechna se začala spojovat a dohromady vytvářet celistvý obraz. A ten byl skutečně působivý.
Jedním ze silných motivů Hlídky je i lež, protože opravdu nemůžete věřit nikomu z našich hrdinů a ničemu, co říká. První pohled na věc nemusí být vždycky pravdivý a každý příběh má víc stran. Několikrát jsem se nechala nachytat a nejvíc ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už vím, jak to všechno skončí. Nevěděla jsem. Autorka mě ještě pořádně překvapila. Musím jí ale vytknout dvě věci. Zaprvé, finální rozuzlení jsem absolutně nemohla předvídat, protože v knize nebyly žádné náznaky. A tím pádem pak ani nebylo tak šokující a nepůsobilo zcela věrohodně a promyšleně. Zadruhé, myslím, že Pessl konec zbytečně překombinovala. Řekla bych, že se snažila dát čtenáři na výběr ze dvou možností, jak celý příběh interpretovat, ale neudělala to úplně nejlíp.
Jak jsou na tom postavy?
Co se postav týče… Jsou zvláštní, ostatně jako celá kniha. Nedokážu si představit, že bych takové lidi potkala v realitě, ale ne proto, že by nepůsobily dostatečně lidsky. Působí, a na jejich psychice si autorka dala skutečně záležet. Je to poměrně drsný pohled do lidského nitra. Rovněž vztahy mezi nimi jsou vykreslené úžasně. Jen pochybuju, že bych narazila na někoho, kdo už v dětství složil muzikál nebo nakreslil funkční návrh letadla. Ani na tak hodnou a poctivou holku, jak byla celou dobu popisována Beatrice. Bála jsem se, že si k nim kvůli tomu nezvládnu vytvořit vztah a jejich osudy mi budou ukradené. A ne, postavy nejsou autorčinou nejsilnější stránkou ani nejsou úplně realistické. Ale přesto jsem si k nim nakonec cestu našla. Přesto nemůžu říct, že by se mi kniha líbila primárně díky nim, protože to není pravda. Pessl zkrátka píše příběhy založené na zápletce, nikoli na postavách. Což vůbec není špatně, jenom to tak úplně není můj šálek kávy.
Jak je to napsané?
Nutno říct, že autorka má poměrně osobitý styl psaní a její knihy dokáží vyvolat specifickou atmosféru – temnou, pochmurnou, místy až děsivou. Musím však přiznat, že místy mi její vyjadřování připadalo poněkud těžkopádné. Občas jsem musela přečíst větu několikrát, abych ji plně pochopila, a některé slovní obraty působily podivně. Zvlášť když jsme se ocitli v mysli Bee, ale to mohl být záměr. Jindy totiž Pessl s jazykem pracovala úplně skvěle.
Závěrem
Abych to nějak shrnula. Autorka vytvořila fascinující svět, jehož fungování mě ještě dlouho nepřestane udivovat. Zrovna tak si skvěle poradila i s detektivní zápletkou, několikrát se jí povedlo mě šokovat a odvedla i úžasnou práci, co se týče psychologie postav. Škoda jen, že ty mi nepřipadaly úplně realistické. Příběh se ale zaměřuje především na děj, ne charaktery, a ten byl výborný. A konec je emotivní, s hlubší myšlenkou a dává vám možnost vybrat si, jak přesně jej pochopíte. Celkově můžu říct, že Hlídka v Bezčasí je rozhodně kvalitní dílo.
About The Author
