A zase ti Tudorovci… I po čtyřech stoletích nás nepřestávají fascinovat. O žádné z královských dynastií nevzniklo tolik filmů, seriálů a knih. A já je musím vidět a číst všechny. A pak toho litovat.
Dílo Tudorovci přináší pohled na proslulou dynastii Tudorů, jedny z nejtajemnějších osob, které kdy v Anglii vládly. Uznávaný historik G.J.Meyer odhaluje realitu takovou, jaká je, včetně bouřlivých výstředností. Tudorovci vyprávějí o hříšnících i svatých, tragediích i triumfech, velkých snech i temných zločinech a odhalující fascinující, nechvalně známou pravdu zajímavým, vzrušujícím způsobem, který si čtenáři určitě zamilují.
Tuhle tlustou bichli jste mohli jednu dobu zaznamenat snad úplně všude. Je na ní slavný obraz dvorního malíře Hanse Holbeina ml., z roku 1540, kdy bylo Jindřichovi VIII. 49 let. V době vzniku portrétu vážil ctěný panovník 140 kg na svých 180 cm, měl na hrbu několik stovek poprav, exkomunikaci, mokvající hnisavý vřed na stehnu, tři mrtvé manželky, čtvrtou odklizenou na venkovském hradě Hever a ta pátá mu zrovna nasazovala parohy s jeho pážetem. Tato karikatura krále nám nepřestává dávat důvod se o ní bavit, už jen z toho důvodu, že její život připomíná venezuelskou telenovelu.
Jenomže, pokud sáhneme po knize, která se jmenuje „Tudorovci„, tak budeme očekávat něco jako ságu celé rodiny. Nicméně G. J. Mayer si ze čtenářů názvem docela solidně vystřelil. Vládnoucí Tudorovci totiž není jen Jindřich VIII, ale i jeho tři děti: Eduard VI., Marie I. a Alžběta I., a také jeho otec Jindřich VII. A to počítáme skutečně jen ty, kteří usedli na anglický trůn. Přidejte si skotskou větev přes Markétu Tudorovnu a pikantní příběh o pelešení vojáka Owena Tudora s anglickou královnou Kateřinou z Valois, který dal Tudorovcům přes těžce sedláckou větev velmi sporný nárok na trůn, a máme docela zajímavý příběh. Přesto část, která se týká Jindřicha VIII. je nejen znatelně nejdelší, ale doslova zabírá víc než 3/5 knihy.
Dramatické a akční Války růží, které inspirovaly Hry o trůny, jsou v knize zmíněny jen velmi zběžně, přestože jimi celá vláda Tudorovců začala. Chaotický úvod zabere asi 20 stránek s tím, že by se v něm podle mě začátečník moc nevyznal a rozhodně si neužil tu prasáckou parádu, kterou je GoTko, teda pardon Válka růží známá.
Následuje pidi kapitolka o vládě Jindřicha VII., tak zkrácená o všechny zajímavé věci, že to působí dojmem toho, že o něm autor vlastně ani nic moc nevěděl. Teprve jeho velmi stručnou smrtí kniha vlastně začíná a tady se autor zase rozjel, řekněme, možná až zbytečně (a přitom stále ne dost). Zdlouhavě popisuje každou jednu vyhlášku, kterou Jindřich VIII. vydal, každý jeden koncil, který se sešel, a život každého jednoho papeže, který za jeho vlády působil. Do toho motá detailní biografie náhodných absolutně historicky nedůležitých šlechticů, kteří v té době žili, a které Jindřich VIII. nechal popravit, výjevy ze života běžných rolníků, arbitrární kapitoly o vesnických kazatelích, historii Londýna a každé jedno zasedání parlamentů.
Meyer střílí bez smyslu a ucelení všemi směry, pravidelně odbíhá od tématu, a potom se k němu o padesát stránek zase vrací. V jedné části se věnuje Jindřichově stáří a potom zase jeho mládí, že mi to nedá a musím použít citaci z Nerudovy recenze Němého Bobše: „Autora vracel děj do minulosti a hned zase zpět, takže jsem brzo nevěděl, kde vlastně jsem.“ Celé se to snaží psát hovorově a laicky, aby podle svých slov zaujal čtenáře, a přitom toho stejného čtenáře obtěžuje detaily, které dle mého pro celkový obraz tohoto nepochopeného tyrana nejsou vůbec potřeba. Zároveň se jen velmi okrajově věnuje těm zajímavým věcem jako byl jeho obecný život, dětství a vztahy, až jsem se začala upřímně těšit na tu část knihy, kdy Jindřich VIII. konečně natáhne bačkory a přejdeme dál. Něco jako bouřlivá Jindřichova partnerství byste hledali marně. Meyer se jeho ženám, přítelkyním i milenkám prakticky nevěnuje (většinu z nich ani nezmiňuje) a i sama Anna Boleynová je zde tak okrajovou postavou, že pokud byste se o ní nedozvěděli odjinud, její osud byste přešli absolutně bez emocí. Daleko více prostoru je věnováno například životu venkovského šlechtice Johna Houghtona z Essenu. Nemáte tušení, kdo to je? Já taky ne, a to jsem tu knihu četla.
Pasáž věnovaná vládě Jindřichova syna Eduarda VI. vlastně vůbec není o něm, ale opět tady máme samé koncily a parlamenty, to samé u Krvavé Marie I. Alžbětinské době je sice věnována pěkná čtvrtinka knihy, ale ani ta mě kdovíjak nezaujala vzhledem k neustálému urážení královny.
V konečném důsledku nejvíce z celé knihy nezabírají životy a vláda panovníků, ale tudorovské reformace od A do Z, takže kniha není ani tak historická jako spíš religionistická. Na jednu stranu autor se očividně snaží být objektivní vzhledem k tomu, jaké detaily do čtenáře tlačí a jak suše je podává, načež je schopný se plamenně rozohnit nad vlastními dojmy z povahy Alžběty I., přičemž se jí přitom ani nějak pořádně nevěnuje. Pouze řeší činy její vlády a rádců.
Je velmi poznat, že G. J. Mayer je Američan. Jeho absolutní despekt k anglické monarchii slintavě kape z každé stránky. Pozastavuje se nad logikou, kterou králové a královny v té době obecně měli, stylem, který odpovídá současnému malému chlapci, který si něco přečetl o kultuře křováckých kmenů z minulého století. Detailně si to našprtal, ale nechápe to, nerozumí tomu, nevidí v tom ty spojitosti jako Evropan, ale uspěšně se u toho stihl nasrat a celé to odsoudit.
G. J. Mayer nechtěl být objektivní, přestože opakovaně tvrdí, jak mu šlo o celkový obraz. Nechtěl napsat knihu o energické dynastii, která se prakticky z chléva dostala do popředí renesanční Evropy. Která sic přes krvavou historii dala světu i mnoho dobrých věcí. Kterou můžeme klidně nesnášet, ale stejně jí budeme fascinovaní dál. Která zanikla stejně rychle jako vznikla, ale stihla toho víc zajímavého, než leckterý jiný rod za pětinásobek doby. G. J. Mayer chtěl očividně napsat knihu o reformaci křesťanské víry na anglické půdě a dát najevo svůj obecný pohrdavý odpor k monarchii. A to se mu podařilo.
Nemohu hodnotit Tudorovce pozitivně, zvlášť v odraze jiných knih na toto téma, které jsou mnohem čtivější a přitom u toho zvládají být i podrobné a kvalitně ozdrojované, takže má čtenář ten komfort, že si může na události vytvořit názor sám. Z těch nejlepších bych doporučila Válku růží od Pavla Vodičky, Osudové ženy Jindřicha VIII. od Kelly Hart a potom o něco volněji psaných, ale stále skvělých Šest žen Jindřicha VIII. od Paula Rivala.
Zdroj obrázku: knizni-dira.cz
About The Author
