Recenze: Naše zakázané vášně – Romeo a Julie v moderním kabátku

Jak by vypadal příběh Romea a Julie, kdyby se odehrával ve dvacátém století v meziválečné Šanghaji? To se pokouší vykreslit Chloe Gong ve svém debutu Naše zakázané vášně, který je volně inspirovaným retellingem na nejznámější romantický příběh všech dob. Zároveň se ale nedrží zpátky a přidává do příběhu množství svých vlastních originálních prvků, záhadnou nákazou způsobující šílenství počínaje a nestvůrou žijící v řece konče. Vzniká tak akcí nabitá kniha, která má co nabídnout beznadějným romantikům, milovníkům historie i příznivcům krvavých přestřelek a mysteriózních záhad. Vyplatily se ale autorce tak odvážné kroky, nebo ne?

A o čem že to vlastně je? Stejně jako v klasickém Romeovi a Julii sledujete dva na smrt znepřátelené rody – tedy, v tomto případě gangy ovládající ulice Šanghaje – a zejména dědice každého z nich. V čínském Šarlatovém gangu to je Juliette, která strávila většinu svého života v zemi za oceánem a teď se vrací, aby se ujala rodinných povinností. A v ruských Bílých květech zase Roma – její někdejší láska, která ji před čtyřmi lety zradila a zlomila jí srdce tím nejhorším možným způsobem. Juliette by mu nejraději podřízla krk, ale když se ve městě začne šířit záhadné šílenství, které nutí oběti rozpárat si vlastníma rukama hrdlo, možná nebude mít na vybranou a bude v zájmu svých lidí muset uzavřít spojenectví, do kterého se v žádném případě nesmí plést bývalé city a staré rány.

Jak už ale asi tušíte, to se úplně nepovede. A vy tak můžete sledovat úžasně napsanou a věrohodně vykreslenou romantickou linku, která se mezi nimi odvíjí, a snažit se poskládat si všechny střípky ve skládačce toho, co přesně se před čtyřmi lety odehrálo. Autorka výborně pracuje s jejich vzájemnou chemií. Jejich vztah se naprosto přirozeně vyvíjí – tak, že skoro nepostřehnete, kdy přesně se věci změnily, ale najednou jsou jinak. Budete věřit každému slovu a myšlence o tom druhém, které jim Gong vloží do úst nebo do mysli a nedočkavě vyhlížet každou další milou scénku. Navíc autorka nikam nespěchá, dává si na čas a dává si záležet. Ke všemu jejich vztah dost ovlivňuje celý děj, protože přece jen jde o budoucí vůdce dvou silných znesvářených gangů. Nezastiňuje ho, ale dostává se mu dostatek prostoru k tomu, aby byl jeho neodlučitelnou součástí.

Asi jediná věc, která na romantické lince poněkud nesedí, je věk hlavních hrdinů. Momentálně je jim osmnáct a devatenáct let, což znamená, že když mezi nimi vykvetla láska poprvé, bylo jim teprve kolem patnácti. A ne že by snad patnáctiletí mezi sebou nemohli mít hluboký vztah a opravdu se milovat. Ale soudě podle vzpomínek na tuhle dobu, které autorka čtenářům v příběhu podsouvá, se na svůj věk chovali až příliš dospěle spíš než jako puberťáci. Přitom by bohatě stačilo vyřešit tenhle problém tak, že by k jejich „rozchodu“ došlo před dvěma namísto před čtyřmi lety, a hned by to působilo věrohodněji. Ono obecně platí, že by ani jednomu neuškodilo, kdyby je Gong o pár let postrašila, ale to už se bavíme spíše o detailech.

Nic z toho, co padlo v předchozích odstavcích, by však nemohlo fungovat, kdyby autorka nevěnovala dostatečnou pozornost jejich charakterům. Existuje celá řada knih, kde hlavní hrdinové mají nějakou osobnost jen jako součást páru, ale samostatně působí neuvěřitelně ploše. Tady ne. Zde jsou oba vykresleni skvěle i sami o sobě, oba mají propracovaný charakter, pozitivní i negativní vlastnosti, chyby, kterých se v minulosti dopustili, a věci, se kterými se musejí vypořádávat. Juliette se před bolestí skrývá za chladnou slupkou, pod kterou vře nenávist, pochybnosti o sobě samé a touha chránit svoje lidi za jakoukoli cenu. Roma se zase pokouší vystupovat tak, jak by se od dědice jednoho z nejnebezpečnějších gangů dalo očekávat, aby nezavdal otci záminku ho jeho pozice zbavit a předat ji někomu jinému – drsně, bezcitně, i když ve skutečnosti se za to sám sobě příčí. Každý pohlíží na svět po svém, ale přesto k sobě zapadají. A nejen že autorka perfektně vykreslila své hlavní hrdiny, ona si stejně dobře poradila i s vedlejšími postavami. Nejsou jedna jako druhá, nepůsobí jen jako opěrky po Romu a Juliette, ne. Každá má svůj vlastní příběh a budou vám připadat jako skuteční lidé. A navíc vám všechny do jedné přirostou k srdci.

Mimochodem, když už je řeč o postavách, ti z vás, kdo si v příbězích potrpí na reprezentaci a zastoupení všemožných menšin, budou nepochybně spokojení.

S tím poměrně úzce souvisí historický kontext a atmosféra celé knihy. Sice se jedná o fantasy román, ale příliš fantaskních prvků v něm nečekejte. Připravte se spíš na vyobrazení Šanghaje v meziválečném období a na pár informací o ní, které jste dost možná nevěděli. Autorka pootevírá dveře tématům jako kolonizace (i když Šanghaj nikdy oficiálně kolonií nebyla) a její důsledky pro původní obyvatelstvo, rasismus a segregace, sexismus nebo vliv Západu na tamní kulturu.

Juliette musí dělat pro to, aby si udržela svoje postavení, mnohem víc než například její bratranec, který je druhým potenciálním dědicem, pokud by se s ní něco stalo. A to zkrátka proto, že je žena. Ke gangu Bílých květů se sice může přidat prakticky kterýkoli Rus, co do Šanghaje emigruje, ale Ruska ne. Ulice a jejich výzdoba nebo dokonce i jména lidí se mění ve snaze působit přívětivěji na bílé turisty a kolonizátory. A celkem důležitou roli hraje i tehdejší politická situace – vzestup jak nacionalistů, tak zejména komunistů, kteří ohrožují nejen vládu gangů, ale rádi by překopali fungování města od samotných základů.

A atmosféra toho všeho na vás celou dobu dýchá, jako kdybyste se sami procházeli po ulicích města, mezi všemi hernami, nevěstinci, nově vzrostlými vznešenými budovami bank a podél nábřeží, kam připlouvají lodě, a poslouchali pokřikování obchodníků. Jako kdybyste věděli, že jakmile vkročíte na území druhého gangu, půjde vám o život, nehledě na to, kdo jste a za jakým účelem tam vstupujete. A když už nic jiného, zasadit fantasy příběh někam jinam než do západní kultury je rozhodně vcelku originální rozhodnutí, které se tak často nevidí.

Co se pak samotného děje týče, akce běží už doslova od první stránky. V kombinaci s neskutečně čtivým a úžasným stylem psaní autorky vás tak příběh okamžitě vtáhne a zaujme. A díky množství akčních scén, intrik a záhad ho pak už nebudete ani na vteřinu chtít dát z ruky. Gong se nebojí poměrně graficky popisovat umírání dalších a dalších obětí šílenství, prokládá to pár honičkami a přestřelkami a neustále se něco děje. Ať už přicházejí nová a nová odhalení, nebo naopak tajemství, které je potřeba vysvětlit. Navíc její akční scény jsou vždycky perfektně vyobrazené, nechybí jim napětí a rozbuší vám srdce.

Byť má ale děj všechna tato pozitiva, nesporně se na něm dá najít i několik chyb. Tak kupříkladu autorčino podání známé balkonové scény. Jde sice o dost volný retelling, ale několik původních prvků v něm najdete a tenhle patří mezi ně. Roma se totiž vyšplhá k Juliette na balkon, aby ji požádal o pomoc a spojenectví (a nebojte, to není spoiler, dočtete se to už v anotaci). V tom sám o sobě žádný problém nevězí. Spočívá v tom, že se tam dostane naprosto nepozorovaně a stejně nepozorovaně pak i zmizí. Juliette je budoucí vůdkyní gangu, a v tom případě by měla mít ochranku odpovídající tomu postavení, zvlášť když se její pokoj nachází v nejstřeženějším sídle Šarlatových, kam nepřátelé údajně nedovedou proniknout. Až na Romu, který očividně bez problému vyleze na balkon její ložnice a kdyby se mu zachtělo, nic by mu nebránilo v tom ji během vteřiny zastřelit.

Nad tím se ale pořád dají přivřít obě oči – když je budete držet zavřené dostatečně dlouho, možná to prostě zmizí. Nad čím už ale ne, je vysvětlení toho, jak se šílenství šíří po městě. To totiž z biologického hlediska absolutně nedává smysl. Přitom by se to celé dalo vyřešit mnohem jednodušeji a méně komplikovaně. Obecně se dá říct, že jakmile se Gong pustí do rádoby vědeckých vod, začne to velmi silně pokulhávat. Nejen v případě šílenství, ale také třeba ve chvíli, kdy se jistá postava zmíní, že vynalezla látku, která člověku na tři hodiny dokáže zastavit srdce a pak, až vyprchá, se mu organismus zase rozběhne a začne normálně fungovat. Autorka si zřejmě občas neuvědomuje, že i když píše fantasy román, věci v něm pořád musejí dávat smysl, a tohle smysl rozhodně nedává. Jakmile se totiž člověku zastaví srdce, má jen pár minut, kdy jeho mozek vydrží bez vzduchu, než se mu začne nevratně poškozovat. Takže i kdyby se nakrásně po třech hodinách znovu probral, určitě by to nebylo bez vážných následků. Pokud by se to vůbec povedlo – a jako že nepovedlo.

Taky by nebylo na škodu, kdyby Gong utrousila trochu víc informací o nestvůře, která možná (a možná taky ne, záleží na tom, čemu věříte) žije v místní řece. Ne že by vám neprozradila nic, ale některé věci zůstaly zkrátka nedořešené, pořád zbývá ještě prostor, kde byste se mohli ptát: „A jak je možné tohle? Proč se to děje zrovna tak?“ a podobně. Třeba si to nechává do druhého dílu, těžko říct. Ale i kdyby, určitě by neuškodilo pár věcí dodat už teď.

Celkově se dá říct, že závěr jako takový se zkrátka autorce úplně nepovedl. Ne že by snad byl vysloveně špatný, to ne. Ale v porovnání se zbytkem knihy by jistě mohl být i lepší. Ať už je řeč o vysvětlení původu šílenství, nestvůře nebo hlavní záporné postavě, která se místy chovala poněkud nekonzistentně. Stejně tak poslední kapitola a epilog působily lehce přehnaně, nebylo potřeba tlačit na pilu až tak moc a pár zvratů se ve finále ukázalo v úplně jiném světle než původně, což v některých případech bylo ku prospěchu věci, v některých rozhodně naopak. Taky jistě nebylo nutné zakončovat knihu až takovým cliffhangerem, ale to už působí spíš jako marketingový tah ve snaze nalákat vás ke koupi druhého dílu. Ovšem detektivní linka jako taková se vyřešila dobře, nejspíš až do poslední chvilky nebudete tušit, kdo v pozadí tahá za nitky, ale přesto to při zpětném pohledu bude dávat perfektní smysl.

Takže jsou Naše zakázané vášně dokonalé? Ne. Stojí ale za přečtení? Rozhodně ano. Jen zkrátka buďte připraveni na to, že pokud se trochu vyznáte v medicíně, místy budete asi dost nevěřícně kroutit hlavou. Přesto však pozitiva zdaleka převažují nad negativy – ať už se bavíme o originálním a skvěle vykresleném prostředí, akčním ději, detektivní zápletce nebo postavách a romantické lince. A na úplný závěr ještě jeden tip – pokud se vám líbilo Šest vran, rozhodně dejte Vášním šanci, a naopak. Dýchají podobnou atmosférou, prostředím i hrdiny. A nezaostávají za nimi, ani co se čtivosti týče.

Zdroje obrázků: albatrosmedia.cz, oblivionsdream.tumblr.com, wikifandom.com, tumbig.com, pinterest.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *